Pomezí Itálie / Slovinsko

Zastavujeme na parkovišti u restaurace Chalet al Lago (N 46°25.61325', E 13°34.00128') a jdeme se projít kolem jezera. Mezi horami se nese temné hřmění – že by nás dohnala bouřka s mohutným lijákem, která nás potkala na dálnici? Riskujeme a pokračujeme na most přes řeku Rio Lago vytékající z jezera, kde odlovíme další kešku.

Pokračujeme dále až na ostrov, který je nyní díky nízké hladině vody dostupný suchou nohou. Tady pod dohledem hrajících si dětí odlovíme další keš. Pak se vracíme do restaurace a dáváme si dobré italské kafe za euro dvacet. 

Spadne pár kapek a je po dešti. Sedáme do auta a začneme serpentinami stoupat na Predil pass, tvořící hranici mezi Itálií a Slovinskem.
Za poslední serpentýnou zastavujeme u Batteria Sella Predil – Rakousko – Uherské pevnosti postavené v letech 1 895 - 1 897.
(N 46°25.15620', E 13°34.41420') Na rozdíl od ostatních pevností zničených Italským bombardováním je tato pevnost zachována natolik, že je možno ji s opatrností projít.

Pevnost byla původně osazena třemi 120 mm děly s dostřelem 7 km a dvěma 8 mm kulomety. Samozřejmostí byla i podzemní vodní cisterna s úpravnou vody a septikem.
Bereme do ruky baterku a jdeme na prohlídku.
Jsou zde viditelné pozorovací místnosti, kasematy pro důstojníky, kuchyně, strážní hlídky a ošetřovna. Naproti můžete vidět obrněné věže se střílnami mířícími do údolí. Vyšplháme se až k pozorovatelně na střeše budovy, která spíše nyní slouží jako záchod… A znovu začíná poprchávat.

Po prohlídce pevnosti nasedáme do auta s tím, že opět popojedeme jen pár stovek metrů a zase stojíme. Tentokrát u dvoupevnosti Fort Predel. Parkujeme kousek před ní na odstavném parkovišti na pravé straně silnice a cestou naproti stoupáme k pevnosti. (N 46°25.24640', E 13°35.19975') Obcházíme ji z prava a před námi se otevírají nádherné výhledy na vrcholy a údolí Julských Alp s monumentem – horou Mangart. Působivý výhled. Obejdeme celou horní pevnost, než najdeme kovová vrata umožňující vstup do ní. Slavnostně najdeme keš a po pár schůdcích vyšplháme na další nádhernou vyhlídku.

Pod námi – těsně vedle cesty stojí dolní pevnost a mezi nimi památník Hermannu von Hermannsdorfovi – veliteli pevnosti z roku 1809. Napoleonovi Francouzi v květnu toho roku napadli pevnost ze dvou stran a zničili prakticky celý palebný arzenál. Když se její velitel Hermann von Hermannsdorf odmítl vzdát, francouzská vojska tvrz vypálila. Většina posádky pevnosti, kterou tvořili Rakušané, Maďaři, Slovinci a Chorvati tehdy v boji padla a pevnost byla téměř zničena. Pokud se o historii této pevnosti chcete dočíst více, přečtěte si krásný článek zde.

My nasedáme do autíček a úzkým průjezdem mezi horní a dolní pevností začínáme sjíždět do údolí. Míjíme odbočku vedoucí na atraktivní cestu na Mangart, pak projedeme prazvláštní vesničku Strmec, která jak sám její název vypovídá leží na prudkém svahu a sjíždíme serpentinami do údolí. Za chvíli už zase stojíme. (N 46°21.67087', E 13°35.36018') Tentokrát u pevnosti Kluže - jedná se o modelový příklad rakouské kamenné pevnosti dokončené v roce 1882. Původně zde stála pevnost, zničená při napoleonské invazi.

Chceme najít zdejší keš – je tu jen jedna, ale my najdeme dvě. První v zákopu, druhou u staré skalní studny. A tak se zapisujeme do obou…

Pak jdeme po úbočí kolmé stěny směrem na pevnost Herrman. Tu začalo mocnářství stavět na přelomu století, poté, co stará pevnost nemohla odolat moderním dělostřeleckým granátům. Byla to moderní betonová pevnost vybavená otočnými věžemi osazenými čtyřmi 120 mm kanony a dvěma 105 mm kanony s dostřelem skoro 7 km. K tomu byly na vrcholu pevnosti dvě opevněné pozorovací věže včetně opancéřovaného devadesáti centimetrového reflektrou pro noční navádění na cíl.
Pevnost dostala jméno po Johannu Hermannu von Hermannsdorfovi, jehož pomník jsme minuli výše na Fort Predel.

V létě roku 1915 vypálilo italské těžké dělostřelectvo na pevnost Herrman 3840 granátů. Cíl zasáhlo asi 200 projektilů. Jednalo se o 441 a 350 kg těžké granáty vypálené ze vzdálenosti 13 km z údolí Reklan. Posádka během palby ustoupila, ale podle dosud shromážděných údajů přišlo o život 9 vojáků. V květnu 1916 byla pevnost tak silně poškozena, že ji Rakušané opustili a děla byla odvezena do jeskyní na Svinjaku. 
My procházíme dlouhou chodbou vytesanou ve skále, velkou tak, aby skrz ní prošly i 13 t těžké pancéřové věže vyrobené pro tvrz až v naší Plzni. Jelikož se ale blíží termín našeho ubytování, musíme cestu k tvrzi vzdát.

Vracíme se k autům a sjíždíme do údolí. Na ubytování do Bovce (N 46°20.01540', E 13°32.56260') přijíždíme po 11,5 hodinách od startu.
Vítá nás milá paní domácí a provádí nás po našem ubytování.

Největší radost mají malé tančící princezny.

Den ale ještě nekončí. Vydáváme se na prohlídku Bovce. Bydlíme na jeho jižním okraji kousek od benzinové pumpy a cesta do centra je složitější v tom, že podél cesty nejsou prakticky žádné chodníky – cesta je od stěny domu k protější stěně. A tak jdeme přilepeni na okraj cesty a snažíme se vyhnout protijedoucím autům. Centrum města je uzavřené, konají se tady nějaké slavnosti. Jsou zde stánky s dobrotami a pódium na kterém se připravuje k produkci kapela. My projdeme centrum, koupíme si na trhu rajčata a pak vyjdeme ke kostelu pro jedinou místní kešku.
Po cestě dolů k centru zrovna začíná kapela hrát skladbu od Police. Dívčina hrající na basu zpívá – a dobře. Kupujeme si ALE a sedáme na prázdné lavičky před pódiem. Tleskáme celkem třem skladbám, když v tom muzikanti vyhlásí 45 minut pauzu a odcházejí. No ty brďo, to je nepoměr. Po 10 minutách hraní taková pauza… A tak to balíme. Nechce se nám vracet po cestě a tak využíváme Alpe Adria Trail – značenou cestu, která nás zavede prakticky až k našemu domu. Lumír si ještě odskočí sednout do stařičkého trakoru značky Fiat - no komu se to poštěstí, že?
Večer se stmívá už v osm. Sedíme před domem na lavičkách a povídáme si. První den nabitý zážitky je za námi a před námi celý týden dovolené!

Návrat na titulní stranu Slovinsko 2019