Odpočinku bylo dost a tak hned po snídani vyrážíme za dalšími kouzelnými místy západní Kréty.
Projíždíme vesnicí Potamida, které také říkají Řecká Kappadokie. To proto, že se zde tyčí věže a věžičky z šedé hlíny s čepičkami porostů nahoře. Zvláštní kousek krajiny.
Místo nese název Kolomithi a vzniklo erozí půdy povětrnostními vlivy. Místní "pyramidy" dosahují výšky zhruba 20 m. Celé pyramidy jsou prakticky bez vegetace, jen na jejich vrcholcích se udrží rostliny. V období miocénu - zhruba před 10 milióny let byla západní Kréta pod vodou. Na mořském dně se usazovaly sedimenty - vrstvy jemnozrnné horniny tvořené z hrubého prachu a křemíko - hliníkového kalu. Celá kréta se neustále naklání a tak bylo toto místo časem vyzvednuto nad hladinu, kde eroze vytvořila tyto nádherné monumenty. Archeologové zde našli zkameněliny mořských fosílií - třeba i žraloka o délce 15 metrů... V době, kdy ještě o betonu nikdo nic nevěděl, zde místní tuto horninu těžili a používali například k utěsňování střech.
A už svištíme k Topolii. Cestou ještě fotíme u krajnice zvláštní aronovitou rostlinu, jejíž pozůstatky našla včera Marcelka v Aradeně. Zpeřené listy a vínově rudý aronovitý květ... Budeme se muset zeptat našeho kytičkového guru Františka. Z blízké taverny na nás koukají místní, co to tam vyvádíme. Kdybychom tušili, co zatím nevíme...
Zastavíme se nad soutěskou Topolita, na parkovišti s velkým billboardem, který nás zve do taverny s pravým kréťanem, který je přítomný a vyfotí se s vámi zadarmo :) A opravdu, stojí na cestě a na všechny se usmívá...
My ale stoupáme výše nad tavernu, kde v jeskyni v kolmé skále stojí kostelík s malou modlitebnou - Agia Sofia. Jeskyně je plná stalagmitů a stalaktitů, ale jelikož je otevřená do volného prostoru a je zde docela dost světla, jsou krápníky porostlé mechy a bydlí tu plno ptáků. Proto není krápníková výzdoba tak čistá tak, jak jsme zvyklí za uzavřených jeskyní. Každopádně je to velmi silné místo. Pro Janku o to více, že zde je keška (a našel ji Lumír). Necháváme v ní trekovací předmět, který jsme dovezli z Čech. Už pár hodin po nás ho vyzvedává německý kačer a veze ho dál do světa. Paráda!
Popojedeme ke vstupu do Topolia George – krásné soutěsky, která má asi jen 3 km a ani převýšení cca 300 m není nijak náročné. Cestička nejprve vede kolem potoka, který se asi po kilometru ztrácí někde mezi kameny a dál už je jen kamenité koryto. Všude kvetou růžové oleandry, plno bylinek a také naše temně vínové aronovité květy.
Aha, tak ona to tu není vzácnost! Ke konci soutěsky nacházíme obr květ! Je už trošičku povadlý a tak se jej holky snaží narovnat, aby chlapci mohli fotit tu velikost. A náhle jsme prozřeli! Ony jsou to zmijovce, které s odkvětem vydávají odér hnijícího masa, aby přilákaly hmyz k opylení semen. Tento naštěstí odkvétal jen maličko a naše ruce stačí po pár metrech opláchnout ve vodě, ale měly jsme na mále... Celý den je horko a dusno, ale déšť, který nakonec přijde je neucelený soubor 10 kapek. Vracíme se soutěskou zpět k autu totálně zplavení potem a vyjíždíme směr vyhlášené pláže s růžovým pískem v Elafonisi.
Obloha je stále zatažená a tak vysíláme toužebné přání, aby sluníčko přece jen vykouklo. Ve vyhlídkové restauraci nad pláží si dáváme kávu – každý jinou. Espreso, frapé a frapé se zmrzlinou. Mňam. Rozumně investovaná stovka. Výhled na pláž je nádherný, chvílemi vykoukne slunce a voda se zabarví do neskutečně modré...
Zvláštností pláže Elafonisi je růžový písek. On to ale vlastně není písek, ale kousky skořápek pigmentovaných mikroorganismů žijících ve symbiotickém vztahu s nativními mořskými řasami. Prostě skořápky...
Sjíždíme autem na parkoviště až dolů k plážím a vydáváme se k moři. Stále je zataženo, tak jdeme – jak jinak – na lov keší a za brouzdáním se mělkou vodou. Když je slušné počasí, dá se takto projít až na ostrov plný písečných dun. Voda je příjemně teplá. A jupí! Než odlovíme dvě kešky, vyleze sluníčko! Ostrov splněných přání! Aby nebyla nuda, ukopne si Tom o šutr palec. Pajdá a netváří se nadšeně. Tak honem zchladit do vody.
P.S. Uprostřed ostrova, mezi dunami písku a ostrými jakoby marsovskými kameny necháváme v kešce náš trekovatelný předmět. Už doma s námi prošel mnoho kilometrů a my ho zde chceme vypustit dále do světa. Máme ale smůlu. Někdo si ho vzal domů jako památku a nepředal dál - může nás těšit alespoň to, že zůstal v tak krásném místě...
Tom objevuje pod vodou rodinku platýzů. Malá – možná máma a ještě menší dětičky zavrtané v písku. A i když plavou, barevně s pískem tak splývají, že toho moc vidět není. Vyčabraní se pomalu brouzdáme mělkou vodou zpět k autu. Dvě a půl hodiny utekly, ani nám to nepřišlo.
Zastavíme se na prohlídku kláštera Chrysoskalitissa - nakonec zůstaneme stát před ním - za vstup na nádvoří se platí vstupné. A tak se pokocháme jen zvenčí a pokračujeme dále.
Zpět se vracíme „druhou stranou". Je to sice dál, zato zajímavější cesta. Projíždíme pobřežními horami, zatáčka střídá zatáčku, stoupáme a zase klesáme a kocháme se krásnou přírodou, malinkými vesničkami a výhledy na moře. Domů přijíždíme až za tmy a tak honem něco k snědku a jelikož dnes hodně fouká, je večerní posezení „pod střechou" a tedy i s písmenky, na která je konečně vidět.
Vytisknout stránku
Komentáře (1)
27. srpen 2018