Dnešní den hlásí meteorologové stálé počasí bez deště. Sice jim moc nevěříme, protože rosničky jim vyzdechaly a náhradní ropuchy neumí lézt po žebříčku a předpovídat počasí.
S plnou výbavou doplněnou o sedáky a úvazky vyrážíme okolo rozhledny Karasín po červené značce ke hrázi přehrady Vír.
První cestou míříme k ferratě Jezerní stěna. Je to náš první jištěný výstup. První prý má jít zkušenější. Jenže kdo to je? Nechce se mi tahat nahoru i s batohem, neb mám obavy, abych nezůstal někde v půlce zašprajcovaný. Co pak?
Necháme si dole za odpočívadlem alespoň schované velké lahve s vodou a každý odlehčený o 1,5 kg vyrážíme. Odvážná Janka se začne šplhat nahoru první. Já s obavami za ní:
Ferrata má obtížnost B-C, kterou prý zvládnou i malé děti. Nakonec popoháním Janku, aby šla rychleji a celé si to užívám. Zvládám to bez jakéhokoli problému, což mi činí radost. A já se bál...
Obloučkem se vracíme nazpět pod stěnu, bereme si vodu a pokračujeme po cestě dále od hráze ke druhé stěně, zvané Ledová. Je to opět obtížnost B-C, takže by to měla být pohoda. Tentokrát jdu první já a po chvilce Jance mizím z dohledu. Zespodu se ozývá: "To se ti to leze s těma dlouhýma nohama!" A tak zastavuji, čekám a povzbuzuji ji. Za chvíli jsme opět vysoko nad údolím. Musíme překonat i krátký pětimetrový most a za ním už jsme na vrcholu.
Sestoupit dolů z feraty lze zleva podél stěny, což je pekelně prudký sešup v kamení. Rozhodujeme se proto jít více po vrstevnici a míříme k vyhlídce Rossiho skála. Je umístěna mezi poli obrovských kamenů:
Od vyhlídky se vracíme k první ferratě a podél pravé stěny vystuoupáme až na hráz. Odtud stoupáme dále do kopce, kolem vysílače a pak obloukem na vyhlídku Skála Klubačice. Odsud je opět krásný výhled do údolí Svratky:
Po výhledech se vydáváme přes hráz podél nádrže spodem nazpět do Karasína. Cesta je delší, ale okolí je krásné:
Na skalnatém ostrohu zasahujícím do přehrady stojí strážkyně zatopeného údolí, neboli Chudobínská borovice. Tato borovice lesní s odhadovaným stářím 300 až 350 let byla dvakrát zvolena stromem roku - jednou českým, po druhé i evropským (2019 / 2020). Vypadá spíše jako přerostlá bonzaj.
V posledním úseku nás čeká stoupání kolem Karasínského potoka do Karasína. K ubytování přicházíme pěkně uťapkaní. V nohách máme nějakých 14 kilometrů plus dvě ferraty, převýšení zhruba 500 m.
Návrat na titulní stranu: Hornosvratecká vrchovina
Vytisknout stránku
Komentáře (0)