Ráno je opět nádherně modrá obloha bez jediného mráčku. Je nám jasné, že teplo neustoupí a tak se nasnídáme, namažeme silnou vrstvou opalovacího krému a vyrazíme vstříc dalšímu dobrodružství.
Tentokrát jedeme k městu Saint Rémy (vybavuje se mi jméno slavné hudební soutěže, ale to je opravdu někde jinde). Kousek od něj se nachází Glanum - archeologické naleziště. Už v 6. století před n. l. zde Keltové založili opevněné opídium, které střežilo přechod přes pohoří Alpilles - Alpičky - jak jej překřtili naši průvodci. O 300 let později zde řečtí obchodníci založili obchodní centrum a pojmenovali ho Glanum.
Tady se náš zájezd dělí - jako i následující dny na několik skupin. Celkem jsou tady čtyři samostatné zájezdy - cyklisté, parta mající k cyklistice přidané i lodě, pak my - pohodáři, a nakonec parta o které se máme dozvědět až další dny...
Takže cyklisti z přívěsu za autobusem vyskládávají své vlastní kola a připravují se na cestu. Za chvíli dorazí auto s přívěsem plným kol - je to místní pujčovna, kterou má domluvenou druhá část zájezdu - vodáci. Berou si kola a přidávají se k cyklistům. My zůstáváme sami a jdeme si projít archeologické naleziště.
Je to moc zajímavé, zůstali bychom déle a poslechli si další informace, ale narážíme na stálý problém - průvodci nesmí přednášet při prohlídkách - nemají na to licenci. A tak vzpomínáme na to, co nám říkali cestou v autobuse a snažíme se přeložit si texty z informačních tabulích.
Verunka - naše průvodkyně zavelí a pokračujeme kousek za Glanum na další nádherné místo - augustiniánský klášter Saint-Paul-de-Mausole, který sloužil jako ústav pro choromyslné a dobrovolně v něm pobýval Vincent Van Gogh.
Jana s Vincentem
Co jsem si přečetl o Vincentovi v průvodci:
Vincent van Gogh byl možná chudý - za svůj život prodal jediný obraz -, ale nebyl starý. Navzdory sešlému, ztrhanému vzezření, které známe z jeho autoportrétů, mu bylo v době smrti pouhých 37 let.
Tento holandský malíř se narodil v roce 1853 a do Arles dorazil roku 1888 poté, co nějaký čas žil v Paříži s mladším bratrem Theem, který obchodoval s uměním a svého bratra finančně podporoval ze svých skromných příjmů. Okouzlen intenzivním světlem a ostrými barvami Arles, maloval van Gogh slunečnice, kosatce a další živé objekty se spalujícím zápalem, který nezlomily ani zběsilé mistraly, během nichž malíř klečel na svých plátnech a maloval naležato nebo přivázal malířský stojan k železným kůlům za¬tlučeným hluboko do země, aby mu vítr plátna neodnesl. Své obrazy posílal Theovi do Paříže, aby se je pokusil prodat.
Vincent snil o vytvoření společenství malířů v Arles, ale jeho pozvání přijal pouze Gauguin.
Odlišný přístup k umění a rozdílnost povah van Gogha a jeho souputníka Paula Gauguina vedly k silné hádce posílené absintem, během níž van Gogh hrozil Gauginovi břitvou, že ho podřeže, načež si sám uřízl kus levého ucha. Van Gogh byl hospitalizován v Arles a za svého pobytu zde kromě jiných obrazů vytvořil také portrét svého lékaře dr. Reye a ten mu pak věnoval. Pan doktor použil toto dílo jako záplatu na díru ve svém kurníku.
V květnu 1889 nastoupil van Gogh dobrovolně do psychiatrické léčebny v Saint- Rémy de Provence, kde namaloval přibližně 150 dalších pláten, např. Hvězdnatou noc (nepleťte si ji s obrazem Hvězdnatá noc nad Rhónou, kterou namaloval v Arles).
Šestnáctého května roku 1890 se přestěhoval do Auvers-sur-Oise nedaleko Paříže, aby byl blíže Theovi. Ale o pouhých několik dnů později, 27. července, se střelil a na následky zranění o dva dny později v bratrově přítomnosti zemřel. Theo se v důsledku těchto událostí nervově zhroutil, nechtěl dál žít a zemřel ve věku 33 let šest měsíců po Vincentovi.
Neuplynulo ani deset let, když van Goghův talent objevila velká muzea a snažila se získat jeho díla. Jeho rozervaný život je zdokumentován v řadě knih, filmech a v do¬jemné písni Dona McLeana „Vincent".
Konečně potkáváme tvář té vysněné Provance...
Po prohlídce v neuvěřitelném parnu pokračujeme po cestě vyložené kovovými plackami se jménem slavného malíře do městečka Saint Rémy.
Dalšímu slavnému obyvateli města tady postavili tuto fontánu. Své dílo tady totiž napsal věštěc Nostradamus.
My se před žhavým sluncem schováváme do kostela a po ochlazení pokračujeme nazvět ke Glanu, kde nás čeká autobus. Nasedáme a pokračujeme k Moulin de Daudet.
Neboli k Daudetovu mlýnu, o kterém Alfons Daudet napsal své dílo. Tady horko dosáhlo vrcholu. Jsme totálně mrtví. Zajdeme do obchůdku a kupujeme si zmrzlinu ve skleničkách, mlsáme a chladíme se ve stínu. Za chvíli doráží druhá část výpravy - cyklisti. Společně nasedáme do autobusu a jedeme dál. Čeká nás další úchvatné místo.
Tím je nádherná vesnička pod hradem na skále s názvem Le Baux de Provance. Je úchvatné místo. Zapomínáme na horko a jdeme se procházet uzoučkými uličkami a nádhernou zříceninou s úžasným výhledem.
Obec získala pojmenování podle svého umístění – baou znamená v provensálštině „skalnatý výběžek". Vesnice byla zařazena mezi Nejkrásnější vesnice Francie. Podle této vsi byla pojmenována hornina bauxit, kterou zde v roce 1821 poprvé objevil geolog Pierre Berthier.
Je to tak úžasné místo, že by jsme na pořádné prozkoumání a užití si potřebovali minimálně dvojnásobný čas. Ale tady narážíme na něco, co jsme ještě na svých dovolených nepotkali. Ani nemohli - protože na poznávačce jsme poprvé.
Na nedostatek času...
Autobus nemá kde na vyvýšenině s hradem parkovat a tak popojíždí asi 2 km níže. Šlapeme za ním rozpáleným asfaltem a jsme totálně propocení. Pivo, které nám ochotně prodávají řidiči je dlouhým stáním autobusu (nejede lednička) teplé, ale alespoň je o něco chladnější, než 39°C okolí...
Průvodci nás chtějí potěšit a tak nám zastavují u starého opatství. Už nemáme sílu a ani čas na prohlídku. Splavení nasedáme nazpět do autobusu a těšíme se na ochlazení v moři.
Nádherná den plný úžasných míst. To jsme měli mít roztažené minimálně do tří dnů!!!
Zpět na úvodní stranu Provence
Další dny naší cesty po Provence:
Le Pont D´Arc a St. Martin d´Ardeche
Vytisknout stránku
Komentáře (0)