Probouzíme se do deštivého rána. Prší, prší a prší. Okolní kopce jsou ukryté v mracích. Po snídani to není lepší a tak nastupujeme do autobusu a v provazcích deště míříme na výlet.
Sjíždíme ze Champoussinu do Val-d´Illiez, pak do Morgins, kde překračujeme hranice do Francie. Když si vzpomenu na naše minulé návštěvy Švýcarska, tak se mi vybavuje, že jsme vždy stáli na hranicích, kontrolovali nám pasy a dokonce jsme při návratu domů museli zaplatit poplatek za vstup do EU.
Nyní poznáváme hraniční přechod pouze podle toho, že je napříč silnice retardér, který jednoduše přejedeme a jsme ve Francii. Bez formalit, jako by Švýcaři byli v EU a Schengenu.
Zhruba po dvou hodinách cesty se uklidňuje déšť a my zastavujeme na místě zvaném Les Gorges du pont du Diable.
Ďáblova soutěska je vytvořena řekou, která se zařezala hluboko do masivu hory a vytvořila kouzelnou podívanou. Místní obyvatelé museli v minulosti ujít spoustu kilometrů, aby se mohli dostat na druhou stranu soutěsky. Byli proto rádi, když řeka podemlela vápencové stěny kaňonu a ty se sesunuly a vytvořily přírodní mosty umožňující jim zkrátit si cestu.
V té době také vznikla pověst o ďáblovi, který slíbil, že postaví most, ale na oplátku si vezme duši prvního, kdo po něm přejde. A jako vždy s ním lidé vypekli a prvního přes most prohnali kozla. Čert se nechal napálit a lidem zůstal most. I když tuto pověst jsme prakticky ve stejném podání slyšeli už nesčetně krát na různých místech...
Jsme rádi, že přestalo pršet – i když v lese prší dvakrát...
Sestupujeme do čertovy soutěsky – sestup opravdu vypadá jako vstup do pekla. Po schodech kličkujeme dolů asi 40 m až kousek nad hladinu řeky. Nestačíme se kochat – je tu nádherně!!! Popisovat tu krásu nebudu a raději se podívejte na fotky.
Holky jen smutní, že nemůžou na dno a sbírat valounky...
Nasedáme opět do autobusu a pokračujeme v cestě. Opět začíná pršet – a ne málo. Lije jako z konve.
Zastavujeme v městečku Morzine, kde má začínat naše lanovková túra. V plánu je využít kabinkové a sedačkové lanovky, pokračovat pěšky do Avoriaz, odtud sjet lanovkou dolů do údolí Les Brochaux a odtud opět lanovkou Chaux Fleune vystoupat na vrchol, ze kterého sjíždí lanovka Rochassons na Plaine Dranse a odtud lanovkou Pierre Longue sjet do cíle naší cesty, vesničky Pré la Joux, kde nás bude čekat autobus. Šílené, co?
My ovšem teprve sedíme v Morzine u Palais des Sport and Des Congres – ve zkratce "Škoda aréna" (dlouhé prsty Škodovky...) a průvodce Ondra jde zjistit lanovky. Vrací se úplně mokrý s tím, že cestou nejedou dvě z šesti plánovaných lanovek. A tak se naše cesta pro nepřízeň počasí a nefunkčnost dopravy ruší. Rozhodujeme se využít alespoň místní kabinkové lanovky a vyjet na nejbližší kopec. V kabince neprší, že...
Výtah vedoucí k lanovce je nefunkční a tak jdeme prudkým chodníčkem nahoru pěšky. Smůla je v tom, že chodníček končí u druhého výtahu asi 10 m pod začátkem lanovky, který také nejede. A tak sestupujeme opět dolů a obcházíme vše okolo, delší cestou.
Když už chceme využít lanovku, nastávají dva zádrhele – musíme se o ni dělit s cyklisty – sjezdaři, kteří míří nahoru na svůj cyklo park, kteří jsou špinaví od hlavy až po paty od bláta. Aby byly sedačky po nich použitelné, obsluha lanovky vystříkává každou kabinku tlakovou vodou. Wapka je nedílnou součástí každé stanice lanovky..
No a tady je ten druhý problém – kabinka i sedačky jsou kompletně mokré. My – vzorní turisté - si sundáme pláštěnky, abychom nic neumokřili, a pak naskáčeme do lanovky se sedačkami, na kterých stojí kaluže vody. Kdo si toho nevšimne je v intimních partiích nemile smáčen. My stíháme pod sebe nasoukat pláštěnku, kterou v tu chvíli máme mokrou i z druhé strany...
Na vrcholu vystupujeme v mlze a dešti a pozorujeme druhou lanovku, která je klasická sedačková. Má cenu jet nahoru, když je taková mlha? Kolem projíždějí cyklisti kompletně pokrytí blátem. To jsou šílenci – to jim není zima, nevadí voda a bláto? Každopádně jsou všichni naprosto v pohodě. Jsou neustále samý úsměv a dobrá nálada. Asi si jí od nich pořádnou kupu napumpujeme a vezmeme s sebou domů...
Nedá nám to a s pár odvážlivci nasedáme na sedačku kropenou tlakovou vodou. Tentokrát si pod zadek okamžitě dáváme pláštěnku. Než vyjedeme nahoru, jsme celí prokřehlí a máme zmrzlé ruce. Ovšem výhled do okolí stojí za to. Ondra nám vypráví, co bychom viděli kdyby něco bylo vidět, a my si se zavřenýma očima vše představujeme.
Bavíme se nádherně – kluci běhají po vrcholku a přeříkávají repliky z Rákosníčka, o mlze, která by se dala krájet a možná ještě dál... a pak s nožíkem v ruce vše uvádějí ve skutečnost... Akci mlžný vrchol zakončujeme společnou fotkou a sjíždíme rychle dolů. Na lanovce na sebe máváme s protijedoucími čuňaty – pardon, sjezdaři, kterým v hnědém, zabláceném obličeji svítí jen úsměv. Máme možnost je i pozorovat a obdivovat, na co vše si v tom počasí troufnou.
Dole nás už čeká suchý autobus a my v nepřestávajícím dešti míříme domů. Tam spěcháme do horké sprchy a těšíme se na večeři – je totiž slibované fondue.
Je to moje první setkání s tímto jídlem. Dostáváme pár kousků nakrájené klobásky, pršutu, pečivo, okurky s nakládanými cibulkami a samozřejmě hrnec plný roztopeného sýra.
No to je něco pro mne - kombinace bílého pečiva a sýra je smrtelná. A tak zbaštím maso a pak jen párkrát dloubnu do sýra na košt. Dobré, ale nic pro mne. Na konec dostáváme sorbet s místním apricot alkoholem. No zajímavé...
Ondra a místní meteorologové nám slibují další den polo-slunečný, jen se dvěma přeháňkami. No uvidíme, co nám čtvrtý den přinese.
Další dny naší cesty naleznete zde:
Den pátý - Le Crosets – Champéry
Komentáře (0)