Dnes máme v plánu projít místa, o kterých už Janka dlouho sní. Uvidět místa, která mnoho lidí nezná - nejsou totiž na značených cestách a musíte je hledat. Takové dobrodrůžo.
Po snídani sedláme našeho oře a míříme k vesničce s prazvláštním jménem - Branžež. Pak vcházíme do lesa, kousek pokračujeme po značce a pak z ní odbočujeme k našemu cíli - do divočiny. Máme určeno GPS a jen hledáme stezičky vyšlapané v lese v borůvčí. Blížíme se ke skalám, kterými chvíli bloudíme, než se nám podaří najít tu správnou cestičku. Připadáme si jako spiklenci - jdeme potichu a opatrně, abychom přírodu kolem sebe nerušili.
A pak to uvidíme a srdce nám poskočí radostí. Jsme tady - na místě, o kterém jsme si jen povídali a chtěli ho vidět. Usedáme na skálu a užíváme si chvíle v nádherném místě.
Janka a Sokolí polibek
Dlouho nám ten klid nevydrží. Po pár minutách se blíží hluk a hlasitý hovor - chvíle posvátného klidu je pryč - až tak osamocené místo to není. Balíme se a jdeme pryč, už nás tady je o mnoho víc, než by mělo...
Tak snad napodruhé to bude lepší - druhé vyhlédnuté místo je hůře přístupné. Opět mimo značku, do prudkého kopce, ve kterém se v suchu kolem panujícím drolí půda pod nohama a chvílemi lezeme po čtyřech. Tady se za náma určitě nikdo šplhat nebude. Ještě chvilku a jsme u cíle - po Pravčické bráně u druhé největší skalní brány v Čechách. Před námi se klene Duhová brána. Opět nádherné místo.
Duhová brána
Ani toto místo není v mapách.
Chvíli se kocháme a pak opět sjíždíme z kopce skoro po zadku dolů. Zaprášení, spocení, ale nadšení. Viděli jsme dvě nádherná místa a na dlouho nám zůstanou zapsaná v paměti a srdcích.
Rozhodujeme se ještě pokračovat v krásně započatém dni. Napojujeme se na turistickou značku a vydáváme se ke zřícenině hradu Hynšta. Ze začátku je cesta jen procházka po lesních cestách, ke konci opět přitvrzuje a my musíme šplhat po skalách, spouštět se do průrev a opatrně našlapovat na hranách srázů.
K cíli nakonec dojdeme - z hradu toho už zůstalo opravdu málo - jen sklep ve skále a polozasypaný přístup k němu. Hrad je zříceninou skalního hradu vzniklého ve 13. až 14. století. Nejstarší písemné zprávy o hradě přímo neexistují, ale archeologické nálezy určují jeho existenci právě do této doby. První zmínka se objevuje v letech 1316–1318 v souvislosti s Voky z Rotštejna, což byla jedna z větví rodu Valdštejnů. Hrad byl vytesán do jednoho skalního bloku a v 17. století sloužil i jako úkryt stoupencům bratrské víry.
Sedáme si na malou náhorní plošinu a dáváme si oběd. Pak se pomalu vracíme k našemu oři.
Domů se nám ale ještě nechce. A tak jen popojíždíme kousek ke skalnímu hradu Valečov. Kupujeme si vstupné a dostáváme na oplátku tištěného průvodce se kterým v rukou projdeme celý hrad. Většina z něho je vysekaná ve skalách - je to hodně zajímavé místo.
Janka v pokladici. Kam taky zavřít můj poklad, že?
Hned za hradem se skrývá další zajímavost - Valečovské skalní světničky. Původně asi sloužily husitskému vojsku jako opevněné tábořiště a zimoviště. Po opuštění hradu na počástku 18. století se světničky stávají obydlím místní chudiny, kterým se začalo říkat "skaláci". Ti si udělali dřevěné podlahy, vytesaná okna ve skále zasklili a dokonce v místnostech měli i kamna s komínem vyvedeným skalou nahoře. Vznikla celá vesnička - ve skalách byly chlévy, koželužna i dehtárna na výrobu dehtu.
Nakonec je v roce 1892 násilně vystěhovali, světničky byly zdemolovány, vytrhali okna i dveře a obyvatele násilím přestěhovali do vesnice.
Obloha nad námi se zatáhla a už cestou k auta začíná pokrapovat. Je to připomenutí toho, že bychom měli jet domů. Dnes bylo opět zážitků až nad hlavu.
Návrat na titulní stranu: Český Ráj 2025
Vytisknout stránku
Komentáře (0)