Svatý Jan pod Skalou

Na nádraží přicházíme o půl hodinu dříve a necháme si ujet dřívější vlak před nosem. Náš vlak má dvacet minut zpoždění a tak nevíme, jestli na nás v Berouně počká přípoj na Loděnici. Čeká. Ale jelikož jsme v zadní části druhé soupravy, musíme se urychleně přesunout přes celé nástupiště (mají tady jen jeden podchod) a pak zase nazpět po druhém nástupišti na jeho vzdálenější část, kde stojí náš motoráček. Přiznám, že tento zrychlený přesun nám dává pěkně zabrat.

Berounka pod Karlštejnem

Náš přípoj pak ještě deset minut stojí a čeká. Kromě nás nikdo nepřistoupil. Hnali jsme se asi zbytečně, ale kdo to měl vědět, že? Motoráčkem dojedeme do Loděnice a vystupujeme před muzeem Ostře sledovaných vlaků. Je ale mimo sezónu, takže je zavřeno. Co naplat. Pokračujeme po modré turistické značce směr Špičatý vrch. Značka vede po frekventované silnici bez chodníku v serpentýnách zprudka nahoru. Nepříjemný kousek naší cesty. Naštěstí za zhruba jeden a půl kilometru odbočujeme z cesty na Syslí louky. Sysly sice nepotkáváme, ale máme krásný výhled na Loděnici:

Vlevo nás zaujme honosná budova. Mapy nám hned poradí, že je to Monastýr sv. Václava a Ludmily: 

Rozsáhlou novorenesanční vilu, označovanou jako zámek Vinice, si nechal postavit v roce 1873 pražský hoteliér Antonín Cífka, který v okolí založil vinice a vznikl zde první tenisový kurt v Čechách. Na vinicích se mu postupně podařilo vypěstovat několik vyhlášených odrůd vína. Zámecké sklepy sloužily jako stáčírna vína.Nedávno vila získala nového ruského majitele, který ji celou zrekonstruoval a upravil na pravoslavný klášter sv. Václava a Ludmily. V něm se pravidelně slouží mše. Kromě vzácných ikon a ostatků svatých se zde nachází také malý obchod s knihami.

Odbočujeme z modré turistické značky a pokračujeme do Hornického skanzenu Solvayovy lomy. Je to setarý nepoužívaný lom s poetickým názvem Paraple, kde si prohlédneme odstavené a rezivějící vagóny a další techniku. Ale zase - je mimo sezónu, zavřeno. Prohlédneme si alespoň staré nákladní auta a po kolejích projdeme až na jejich konec - tedy do míst, kde tvoří smyčku a vrací se nazpět do lomu.

Tam pokračujeme po naučné stezce a po pár stovkách metrů se napojujeme na červenou turistickou značku, která nás zavede na vyhlídku Svatý Jan pod Skalou. Je to úchvatné místo. Na vyhlídce sice silně fouká, ale výhled je nádherný:

Chvíli se kocháme výhledem, odlovíme místní kešku a pak sestoupíme obloukem přímo do Svatého Jana. Máme žízeň a hlad, tak si zde chceme zajít na oběd. Smůla - není sezóna, vše je zavřeno... A tak využijeme alespoň automat ve střední škole umístěné přímo v klášteře Benediktínů, kde si koupíme sušenky. Projdme se vesničkou a s údivem pozorujeme kapli sv. Maxmiliána, kterou si jako svou hrobku nechal postavit Judr. Maxmilián Berger, což byl předseda spolku pro výstavbu Národního divadla v Praze. Je tro strašidelné dílko a to, že se tady dělají i svatby mi moc nesedí. Ale co, lidi se už brali na nejrůznějších místech.

Pohled přes Mariánské sousoší na Benediktínský klášter a na skálu.

Sedáme si do stínu stromu na lavičku, svačíme a přemýšlíme, co dál. Janka se necítí komfortně, ale stále trvá na tom, že cestu zvládne. A tak se rozhodujeme pokračovat dál. Asi nám ani nic jiného nezbývá, protože autobusy tu jezdí jen v lichý týden a ten jediný právě před chvílí odjel... Po červené značce a naučné stezce Svatojánský okruh stoupáme nahoru na rozcestí Propadlé vody. Nastoupáme asi 150 m a pak se cesta láme z kopce dolů. První zastávku si děláme u Bubovických vodopádů.

Vodopády to byly, ale kdysi. Teď to můžou být spíše suchopády, protože zde nenajdete ani kapku tekoucí vody. Ta se objeví jen po silných deštích nebo při tání sněhu. Ani jedno z toho zde nebylo už delší dobu. Pro kačery - bacha, není tu vůbec signál! Bez velkého zdržení sestupujeme skrz vodopády ke Kubrychtově boudě. Dáme si svačinu a přečteme si příběh tohoto místa a lidí s ním svázaných. Působivé, dojímavé, tak jako jsou osudy lidské...

Poslední plánovanou zastávku si chceme udělat u Karlovy studánky - jednoho z mála povrchových pramenů vyvěrajících v Českém krasu, kde podle pověsti sedával na svých vyjížďkách do okolí sám Karel IV. Jsme ale z místa, které jsme si vysnili poněkud zklamáni. Studánka i posezení u ní už mají to nejlepší za sebou. A tak pokračujeme dále do kopce a za chvíli se už před námi objeví špička věže Karlštejna. Je to neklamné znamení, že se blíží konec naší cesty. Ušli jsme asi 18 km a zdolali převýšení cca 700m. Docela makačka v tom horku. A možná i v našem věku a v naší kondici. No už nám není dvacet.

S radostí vítáme naše ubytování, dáváme si jedno příchodové občerstvení a dobrou večeři. Dnes jsme si ji zasloužili. Večer v posteli čtu knihu Přemyslovská epopej a dočítám se o bitvě u Loděnice. Pěkná náhoda:

Bitva u Loděnice se odehrála v lednu 1179 u vsi a potoka Loděnice u Berouna ve středních Čechách. Šlo o střet mezi nedávno císařem Barbarossou svrženým a zemskými předáky zrazeným „selským knížetem“ Soběslavem II. a staronovým nástupcem trůnu Bedřichem. Výsledkem byla porážka Bedřicha, jenž si stěží zachránil život útěkem.
Soběslav však přes toto významné vítězství nakonec válku prohrál. Bedřich totiž dokázal, i díky své energické manželce Alžbětě, znovu zkonsolidovat své síly, takže o čtyři dny později v bitvě u Prahy za pomoci znojemského údělníka Konráda III. Oty svrženého Soběslava II. rozhodně porazil. Bedřich se tudíž na opět získaném trůně nakonec udržel. Následná léta jeho neúspěšné vlády však znamenala dosud nejhlubší krizi středověkého českého státu.

Info: wiki a mapy.cz

Návrat na titulní stranu Karlštejn 2022