Vranov, Malá Skála, Pantheon, Frýdštejn

A je tady středa, další den naší jarní dovolené. Dnes máme v plánu jen krátkou procházku. Jak snadné je se mýlit. Mnohdy to na mapách vypadá jen jako kraťoučký výlet a skončí to celodenní zabíračkou. Ale krásně jsem se spletl - byl to úžasný zážitek. Pojďte si ho s námi prožít.

Parkujeme v Malé Skále na parkovišti pod zámkem. Kousek odsud začíná červená značka vedoucí přímo k Pantheonu. Už první kroky naznačují něco, co nás čeká celý den - jdeme do kopce po hromadě schodů. Zadýchaní se dostaneme pod zříceninu hradu Vranov. Janka hledá Liesgangovy kruhy. Co to je?

Liesegangovy kruhy (také Liesegangovy pásy) jsou pravidelné, opakující se uspořádané vrstvy nebo kruhy, které vznikají v chemických systémech při srážení nebo srážecích reakcích v gelu či pevném prostředí. Jedná se o fenomén, kdy se v homogenním prostředí (často gelu) při difuzi reagujících látek vytvoří pravidelné koncentrické prstence nebo vrstvy srážku (například sraženiny barvy nebo soli). Tento proces má charakter vzniku periodických struktur a je výsledkem komplexní interakce mezi difuzí, chemickou reakcí a srážením.

No a zase víme prd, že? No každopádně výdledek vypadá takto:

Vypadají jako velké otisky prstů ve skále. Tady se je Janka snaží změřit, aby odpověděla na otázky zdejší Earth keše. Po změření míříme na jednu z mnoha zdejších vyhlídek - vyhlídku Zahrádka. Je opět na skále, tyčící se nad řekou Jizerou a je to nádherné místo! Potkáváme tady velkou skupinu dětí - po částech je učitelé vodí na vyhlídku, aby se pokochali - ostatní sedí poslušně pod vyhlídkou a v klidu si povídají. Po včerejším randálu čtvrtiny dětí, se tato skupina jeví jako zázrak. Ve chvíli, kdy jsme na vyhlídce zůstali sami s jedním z učitelů, požádáme ho o foto:

Když dorazí další skupina, slyšíme z jejich úst: "Jé pane řediteli, tady je krásně!" Tak nás fotil sám pan ředitel. Musíme mu pogratulovat, tak pohodové děti jsou asi zázrak. Nebo že by měl takovou autoritu???

Projdeme kolem hromady dětí a vstupujeme úzkou branou na Pantheon. 

Zřícenina hradu se nachází na strmém pískovcovém bradlu nad obcí Malá Skála. Hrad byl postaven na počátku 15. století. Nejvyšší skalní věž byla využita pro stavbu strážní věže. Jelikož většina staveb byla dřevěná, dochovalo se do dneška pouze velké množství místností a sklepů vytesaných do pískovcové skály.

Nejviditelnější částí hradu je letohrádek, který nechal v roce 1826 postavit František Zachariáš Römisch na místě původní hradní kaple. je odtud nádherný výhled a naopak je kaple vidět již z dálky.

A opět jsme tu sami. Požádáme místní umělkyni o foto u stolečku zamilovaných, koupíme si vlezněnky a jdeme na průzkum.

I odpadkové koše tady mají tématické...

Pak opustíme kapli a vydáme se na opačnou stranu - k hradu. Jak ho popsat? Jak popsat bludiště? Tak nějak působí toto úžasné místo. Víme, že dřevěné stavby se nedochovaly, ale co se dochovalo jsou desítky úzkých schodišť, vyhlídek a umělých jeskyní. Je to místo, kde můžete trávit hodinu a nepůjdete stejnou cestou. Některé vyhlídky jsou tak krkolomné, že se tady vejdou jen odvážní a štíhlí - a to my ještě jsme a tak prošmejdíme, co se dá...

Janka stojí u kříže na nejvyšší vyhlídce, na kterou se muselo skoro vyšplhat. Parádní místo.

Bloudíme v těchto nádherných místech určitě dvě hodiny, až nás z toho bolí nohy. Tolik schodů najednou jsme už dlouho nevyšli. Pak se rozhodneme pokračovat dál, opouštíme hrad Vranov a míříme ke zřícenině hradu Frýdštejn. Cesta vede pod a po hřebenu, kolem jsou další skály, hromady velkých kamenů a mezi nimi další památníky - podle kterých získalo toto místo i jméno - Pantheon.

Brána Pantheonu

Jeden z památníků - bitva u Zenty

Bitva u Zenty (odpoledne 11. září 1697, Senta) byla poslední velkou bitvou mezi křesťanskou Evropou a Osmanskou říší v 17. století a představuje jednu z nejdrtivějších porážek turecké historie. Příčinou střetnutí byla snaha tureckého sultána získat zpět území v Uhrách a Sedmihradsku, která ztratil po bitvě u Vídně.
Sultán Mustafa II. vytáhl podél Dunaje na sever. Evžen Savojský jej očekával u Petrovaradína, ale osmanská vojska u soutoku Tisy a Dunaje změnila směr a podél západního břehu Tisy vyrazila k severu. Zásadní roli nyní sehrál fakt, že obě strany tápaly ve válečné mlze a měly zkreslené představy o tom, kde je a co dělá protivník. Sultán plánoval, že někde v oblasti Zenty přejde přes Tisu a vpadne do Sedmihradska. Tím by před ním ležela prakticky nechráněná oblast a od hlavních nepřátelských sil, které tušil někde v zádech, by jej dělila velká řeka. Problém však byl, že Evženovým vojákům se podařilo zajmout vysokého tureckého důstojníka, který plán prozradil.

Evžen, který prozřel v pravou chvíli, nezaváhal a vyrazil rychlým pochodem bažinami podél Dunaje a Tisy. Přálo mu štěstí i hrubá chyba sultána, který byl natolik přesvědčen, že Evžen je dosud daleko za ním, že nepovažoval za nutné řádně rozestavit hlídky a vyslat průzkumníky. Tak se stalo, že asi dva kilometry od Zenty zaskočil Mustafovu armádu při přechodu Tisy v té nejzranitelnější situaci – turecká jízda již byla na druhém břehu a děla právě přecházela. A pěchota, která stále ještě stála na západním břehu Tisy a krylo ji polní opevnění, byla nečekaným úderem šokována tak, že se nezmohla na vážnější odpor. Turečtí pěšáci byli smeteni do Tisy, někteří dokázali přeplavat, další se utopili. Odhaduje se, že v boji padlo 20 000 Turků a dalších 10 000 zahynulo v řece. Ti, co přeplavali, byli pochopitelně beze zbraní a rozprchli se.

Dopad tak drtivé porážky byl obrovský. Hlavní osmanská armáda byla rozprášena. V boji zahynul velkovezír Elmas Mehmed Paša a několik dalších vezírů. Mezi přebohatou kořistí byl sultánův stan, sultánův harém, osmanská válečná pokladna, státní pečeť a dokonce turecké dělostřelectvo. Turecká vojska se už do konce roku v patřičné míře neshromáždila, takže Evžen mohl vyčlenit ze svého vojska menší část, se kterou vpadl do Bosny a vypálil Sarajevo. O rok později pak Turci přistoupili na jednání o míru, která vyústila v tzv. Karlovický mír.

Jak málo víme o historii. Alespoň tedy já - ať neberu do útst vzdělanější jedince.

Jdeme dál, až narazíme na cíl naší cesty - hrad - tedy zříceninu hradu Frýdštenja. A je to zase dobrodružství!

Dozvíme se, že se tady natáčela Troškova pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987). Procházíme místa, kde Helenka Růžičková s Yvettou Blanarovičovou jako čarodejnice měly svůj bejvák, koukáme na zeď, ze které švec Jíra v podání Jana Potměšila vzlétal na svých křídlech. Když Jan Potměšil (švec Jíra) a Michaela Kuklová (princezna Jasněnka) vybíhali z jeskyně čarodějnic a za nimi měl být výbuch, záběr se při prvním pokusu nepovedl. Pyrotechnici špatně odhadli sílu výbuchu za utíkajícími herci, tlaková vlna byla tak silná, že je oba odhodila několik metrů od jeskyně. Kameraman Jaroslav Brabec, který stál na římsě skalního hradního výběžku, to měl také velmi těžké – tlaková vlna výbuchu ho doslova smetla. Naštěstí se nikomu nic nestalo a ani technika nebyla poškozena. Po filmařích zůstaly jen očouzené skály.

Hrad je opět víceúrovňový a my prolezeme vše - od spodního nádvoří až po vyhlídku na věži hradu. Nemineme ani spoustu sklepů a místností vyhloubených ve skále.

Po prohlídce hradu se stejnou cestou - teď už rychlým krokem - vracíme nazpět ke hradu Vranov a dolů k parkovišti. Do auta si odkládáme bágly a jen na lehko vyrážíme ke splavu na Jizeře. Je zde další keška, ve které se požaduje fotka, kdy se musíte vyfotit v odraze vody uprostřed splavu. Zouvám boty a s vyhrnutýma nohavicema se dávám do opatrné chůze po kluzké hraně splavu. Nemám chuť se v Jizeře vymáchat tak si dávám majzla. Vstoupit doprostřed splavu je také o ústa, protože voda má v proudu velkou sílu. Nakonec to dám a máme další bodík.

Nakonec bylo fajn si schladit nožky po té, co dostaly pěkně zabrat na těch stovkách schodů, které jsme dnes vyšlápli.

Návrat na titulní stranu: Český ráj 2025