Sny jsou tady od toho, abychom si je plnili. I když na první chvíli vypadají trochu bláznivě... Náš sen začal na podzim roku 2010 po návštěvě kamaráda Vaška, který se zrovna vrátil z cest. Jeho slova: „Tome, ty by ses z toho pos..l, kdybys to tam viděl!“ nás dostala. A tak jsme začali přemýšlet a snít. A pak jsme si ten sen splnili.
Co o ní píší v průvodci:
Nejjižnější výspa Španělska se nazývá Andalusie a bez nadsázky lze říci, že se jedná o nejryzejší Španělsko, jaké si lze na Iberském poloostrově představit. Právě zde krystalizuje většina populárních představ o Španělsku, jako zemi býčích zápasů, flamenka, cherry a starých zřícenin. Právě poslední jmenované, ve formě nesčetných maurských památek, soutěží o návštěvníkovu přízeň snad nejvíce. Maurové, míšenci Arabů a Berberů, sem přišli ze severní Afriky a obývali tuto zem „al-Andalus" po dlouhých sedm století. První Maurové přistáli roku 710 n. 1. v Tarifě a během čtyř let ovládli celou zemi. Poslední část jejich království, Granada, padla křesťanským rekonquistadorům do rukou až roku 1492. Za vlády Maurů vznikla nejpokročilejší evropská civilizace středověku. Maurský svět byl ovládán z center Córdoba, Sevilla a Granada. V každém z těchto měst dodnes naleznete překrásné architektonické skvosty maurské doby. Snad nejznámějším a bezesporu nejkrásnějším je granadský palác Alhambra, který je pro mnohé nejpohádkovějším architektonickým klenotem Evropy.
Mapa Španělska s vyznačenými autonomními komunitami. Náš cíl je vyznačen žlutou barvou. My však poznáme pouze zlomek z této nádherné země.
Vyznačení naší plánované cesty
Jednoduchým pohledem na nabídky cestovních kanceláří zjišťujeme, že tudy cesta nevede. Nemáme zájem se válet na pobřeží a opalovat se. Chceme vidět co nejvíce z krás Andalusie. Proto se rozhodujeme jet sami, dle vlastních představ. Jana s Vaškem pravidelně sledují nabídky leteckých společností a číhají na výhodnou nabídku. Ta přišla začátkem roku a určila termín naší dovolené. Květen 2011.
Po první fázi - rozhodnutí kam pojedeme, přichází druhá fáze - plánování cest. K tomu nám pomáhají knihy - cestovní průvodci, popisky cest na internetu a samozřejmě Vašek, který tuto místa už zná a zhruba nás směruje, kudy se vydat. Cesta začne v Málaze (tam směřuje náš let), kde si půjčíme auto, pak zamíříme na Gibraltar, Tarifu, dále na města Arcos de la Frontera, Rondu a Granadu. Po té se vrátíme do Málagy a domů.
Třetí fáze je ryze praktická - Janka sedí u internetu a dle našeho naplánovaného itineráře se snaží zajistit na booking.com ubytování, které by co možná nejvíce splnilo naše přání - dobré místo, dostatečná kvalita a co nejlevnější cena :o) Nemá to holka jednoduché! Nakonec ještě Vašek zajišťuje půjčovnu auta na letišti v Málaze. Tady končí fáze příprav a začíná to správné dobrodružství - jedeme za poznáním.
Fáze čtvrtá - startujeme!
Ve středu 11. 5. 2011 před pátou ráno vyrážíme pro Vaška. Ten je jako obvykle v pohodě - teprve se balí a hledá, kde má kalhoty... Tak to bude celou dovolenou - Venca je v naprosté pohodě a v klidu, vždy a za všech okolností.
Cesta do Bratislavy proběhne v naprosté pohodě, nalézáme naše parkoviště, zaplatíme a upovídaný slovenský důchodce nás v Ochcávce zaveze na letiště. Hlavním tématem je hokej - a je to vidět i na letišti. Uprostřed haly stoly s ručním hokejem a všude rozvěšené trikolory. Je jim to houby platné - stejně už vypadli...
Máme chvíli čas a tak si sedáme a diskutujeme o naší cestě. Jana ještě neletěla letadlem a tak je zvědavá. Já jsem naopak trochu nervózní a nutím je, ať už jdeme k odbavení. Před rentgeny a rámy už stojí spousta lidí a čas našeho odletu se blíží. Slovenští celníci poctivě kontrolují zavazadla i nás, ale bohudík nic nenalézají. (Poučení si s sebou nebereme ostré předměty - nůžky, nože, ani tekutiny a jiné zapovězené věci.) Do bezcelní zóny pak vstupujeme ve chvíli, kdy se už pouští do našeho letadla. Vašek usedá a vysvětluje nám svou filozofii - do letadla nasedá poslední a vybírá si volnou trojku, aby se mohl roztahovat. Tady mu to ale nevychází - letadlo je totiž plné. Všichni se cpou dopředu, aby nalezli ty nejlepší místa a tak na nás poslední zůstává místo nad křídlem.
Janka ale sedí u okna, tak se jí plní přání. Při popojíždění na ranvej Janka zpozoruje mouchu držící se křídla - ta si poupraví křidélka, uhladí přilbu na hlavě a zapře se - asi holky muší soutěží, která toho víc vydrží a doveze se nejdál. Pak zařvou motory a zrychlení nás zmáčkne do sedadel. A moucha se drží!!! Až najednou fuk a je pryč. Sklidila náš mohutný potlesk - byla skoro tak dobrá jako Pan Tau.
Pohled do interiéru letadla. Jen pro zajímavost - Ryanair vlastní cca 254 ks letadel Boeing 737, náš typ má označení 800 - což znamená, že pojme maximálně 189 cestujících, při standardním uspořádání sedadel pak 162 pasažérů. Dolet je maximálně 5 665 km. Délka je 39,5 m, rozpětí 37,5 m a výška je 12,5 m. Cestovní rychlost je 0,785 mach.
Zakroužíme nad Bratislavou a zamíříme na jihozápad. Je krásná viditelnost - až nad Alpami se pod námi objeví nízká oblačnost. Pak postupně prubneme všechny varianty pohledů - nad námi se objeví vysoká oblačnost, pak vletíme do mraků a potkáme i malou turbulenci. Přeletíme nad mořem a už si to šineme nad Španělskem. Po necelých třech hodinách přistáváme v Málaze.
Už jsme nad Španělskem a jdeme na přistání.
Letiště je to proti Bratislavě obrovské, chvíli bloudíme a telefonujeme, abychom nalezli náš autobusek, který nás zaveze pro auto. Stojí v prvním podlaží v „tunelu“ na neoznačeném místě, ale jen co půlhodinu. Chvilku na něj počkáme a pak zjišťujeme, že kdybychom šli pěšky, už bychom v půjčovně byli. Je to cca půl kilometru od letiště, hned na prvním kruhovém objezdu.
Platíme příplatek za druhého řidiče, abych mohl Vaška na chvíli vystřídat, a pak fasujeme bílé Berlingo. Vyžádáme si zadní roletku na krytí kufru, abychom neprovokovali zloděje. Místo roletky dostáváme kus desky zaříznutý podle vnitřního prostoru. Hnusné, ale funkční. Potom jěště pro jistotu poprosíme o zkopírování letenek. Mít jedny v záloze není na škodu - pokud by nás například vykradli. Bude tady určitě krásně, ale uvíznout tu nemáme zájem.
Dnes již vzdáváme prohlídku Málagy a vydáváme se směrem na Gibraltar. Najíždíme na výpadovku a potkáváme první místní déšť - je to jen pár kapek - prvních a také posledních v celé naší pouti po Andalusii. Projíždíme podél pobřeží Costa del Sol - slunečné pobřeží. Slunce tu má svítit 300 dnů v roce. My ho vidíme vykukovat za oblačností - asi jsme trefili ten 301 den...
Ulice „Carretera Nacional N340“ po které jedeme, je souběžná s placenou dálnicí. Jedeme tudy, abychom se vyhnuli mýtnému. V průvodci nás upozorňují, že se jedná o nejnebezpečnější cestu ve Španělsku a v celé Evropě. Jedná se o stokilometrovou hlavní ulici, vedoucí středem měst a obcí. Mnozí řidiči si ji pletou s dálnicí, ale všude se jí snaží přecházet chodci a neustále z ní někdo odbočuje nebo na ni najíždí. Odtud pochází spousta smrtelných nehod, mnoho obětí pochází z početných řad britských turistů, kteří si neuvědomují rozdíl mezi pravo- a levostranným provozem a skáčí odhodlaně pod kola motoristů. Britům se zdárně vyhýbáme, ale potkáváme několik Španělských dopravních specialit.
První je možnost odbočení vlevo - odbočuje se do pravého pruhu, který se zatáčí vlevo a končí ležatou dopravní značkou dej přednost v jízdě u vašeho rychlého pruhu. Tato šílenost se jmenuje Cambio de Sentido a umožní Vám se i otočit do protisměru. Dopravní značka ukazuje, jak se zde odbočuje.
Další šíleností jsou kruhové objezdy - potkáte je všude, většinou mají na hlavních tazích tři pruhy. U nás se jízda po kruhových objezdech ještě nevžila, ve Španělsku je to již rutina. Pokud do kruhového objezdu vjedete vnějším pruhem, znamená to, že chcete ihned kruháč opustit. Najíždějící z dalšího nájezdu Vám pak automaticky vjedou do cesty - nedají přednost. Pokud chcete vyjet až druhým výjezdem, vjíždíte do prostředního pruhu a z něj pak odbočujete do pravého pruhu výjezdu. Takže auta jedoucí po vnějším okruhu musí dát přednost vyjíždějícím ze středního pruhu. A vše v pořádném fofru. No hokej!!!
Třetí zvláštností jsou retardéry velikosti ležícího hrocha. Jsou všude a na 300 metrech potkáte tři. Zpomalují dokonale...
Španělé se řídí helem „svoboda všem“ a také se tak na cestách chovají, neustálé troubení je standard, pruhy se mění bez blinkrů a vyhodit z okna třeba kelímek nebo papír od jídla je normální... Projíždíme podél pobřeží Costa sel Sol, které známe z prospektů cestovních kanceláří. Postupně míjíme měta Torremolinos, Fuengirola, Marbella, San Pedro a Estepona.
Co o tom píše průvodce:
Pobřežní oblast Costa del Sol lemuje mořem omývanou hranici provincie Málaga tak trochu jako několik kilometrů tlustá šňůra svatebních dortů - pod nimiž si můžete představit kýčovitá přímořská letoviska Torremolinos, Benalmádena nebo Marbella - táhnoucí se podél jihozápadního cípu Španělska až k hranicím provincie Cádiz. Až do padesátých let minulého století se zde přitom nacházely pouze rybářské osady, čemuž dnes už skoro nic nenasvědčuje. Dnešní Costa del Sol, jejímž budováním chtěl frankistický režim pozdvihnout zbídačelou Andalusii, je totiž mimořádně ohyzdným příkladem toho, jak snadno lze zaplnit otevřená prostranství betonovými věžáky a platícími zákazníky.
My tyto skvosty míjíme a zastavujeme až za Esteponou u krásné malé pláže mimo zástavbu. Sjíždíme z kruhového objezdu přímo na volné prostranství před pláží. První setkání s mořem. Po pár krocích po dřevěném chodníčku mezi písečnými dunami procházíme osiřelým barem na pláž. Písek je černobílý a vlny ho s hukotem mlsně olizují. Nádhera. Neodoláme, shazujeme boty a kalhoty a chladíme nohy ve vlažném středozemním moři. Vlny jsou tak vysoké, že o koupání ani moc neuvažujeme. Rozkošnicky si necháváme dělat pedikúru hrubým pískem a procházíme se v bílé pěně. Konečně klid a pohoda. Kousek dál nacházíme nádherné skály mizející v moři. Po druhé vytahuji z batohu fotoaparát a začínají ty pravé fotografické orgie. Ty předurčují, co bude dál...
Po krásném odpočinku nasedáme do lunochodu a vydáváme se na zbytek cesty do La Linei. První, co ve městě navštívíme, je místní Carrefoure. Jelikož jsme doma museli nechat všechny ostré předměty a tekutiny, doplníme nutné propriety - nože, příbory, šampóny a mýdla a samozřejmě potraviny. Už při vstupu do obchodu cítíme zvláštní "puch" - to z domu neznáme. Po chvíli pátrání zjišťujeme, z čeho to je. Má to dvě příčiny - jednak pulty s chlazenými rybymi a pak jejich místní specialita - sušená šunka. Jelikož vím, že fotit v obchodňácích není dovoleno, potajmu si zaznamenávám pro mne nezvyklé místa:
Ceny jsou celkově nižší než u nás, takže si můžeme v poklidu dovolit spoustu zeleniny, ovoce a samozřejmě místního vína - Vašek zkušeným okem vyhlédne jeho nejoblíbenější - sládké červené husté víno, ve kterém cítíte hrozinky. Bomba! U pokladny mne trochu vyvede z míry prodavačka, vyžudujíc mou občanku. U nás Vás na tuto možnost při placení kartou upozorňují nápisy u pokladny, ale nikdy se to nekontroluje. Tady naopak - ve většině případů musím ke kartě dát i osobní průkaz. Jinak vše probíhá v pořádku, žádná komunikace není potřeba a na spršku slov pokladní se jen bezmocně zubím. Z karty pochopila, že jsem cizinec a už se ne mne jen usmívala.
Do navigace zadáváme pozici našeho hotelu a po chvilce bloudění městskou zástavbou v ne moc lichotivém stavu ho nalézáme. Hotel leží přímo u pláže - od ní jej dělí pouze čtyřproudá silnice. Parkujeme před hotelem a jdeme se přihlásit na recepci.
Už vstup do hotelu nás trochu odrazuje. Skleněné dveře jsou celé špinavé, každý kov, který není z nerezu nehezky koroduje a i budova nám dává najevo, že chvíle slávy už má nejspíše za sebou. Mladý recepční nás vítá španělskou angličtinou a předává klíče od pokoje. Jedem výtahem do třetího patra a pak vstupujeme do zšeřelého pokoje. Přivítá nás prapodivný zatuchlý puch. Urychleně otevíráme špinavé okna a větráme. Je to nejdražší ubytování na naší cestě a zatím jsme z něho silně rozladěni. Pokoj je čtyřlůžkový s vlastní koupelnou a WC, má i malý trezor položený ve skříni na zemi a malou televizi. Nakonec přicházíme na to, proč je hotel v takovém stavu - může za to jeho pozice. Vlny se řítí z otevřeného moře kolmo k pobřeží, kde se s hukotem tříští a jemný aerosol slané vody neustále svlažuje čelo hotelu. Umývat zde okna je Sisyfovská práce. A nechat v pokoji otevřená okna, znamená mít za chvíli vše navlhlé. I ten zvláštní odér sem přináší moře - zvláštní směs pachu soli, vlhkosti a rybiny.
Zlehka se vybalíme a zabydlíme si pokoj. Meditujeme nad tím, co budeme dělat dál. Je šest hodin a venku vesele září slunce. Pak přistupujeme na Vaškův návrh, že si zajedeme na Gibraltar. Průvodce nás sice od této akce odrazuje, ale Vašek se nedá.
Co říká průvodce:
Díky malé kapacitě ubytování a vysokým cenám bude pro vás lepší navštívit Gibraltar v rámci jednodenního výletu z La Liney. Máte-li auto, do Gibraltaru s ním nejezděte. Fronty na hranicích bývají útrpně dlouhé a parkování je noční můrou řidičů.
Nasedáme do našeho lunochodu a míříme do Velké Británie - tedy alespoň do její kolonie...
Další místa naší cesty naleznete zde:
Andalusie - úvodní stránka
Gibraltar
Gibraltar II.
Tarifa
Arcos de la Frontera
Zahara de la Siera
Ronda
Informace o dopravě, průvodcích a cenách.
Historie a současnost Španělska
Komentáře (1)
Pojď
hlavičko tmavá
kučeravá
než víčka tvá nakřehnou tmou
-houpy hou-
tvůj sen je věrným druhem duze
Aranko z luzné Andalusie
pojď za černou lunou...
26. září 2012
hannahcermakova (at) seznam.cz