KRKONOŠE 2008

   Náš letošní druhý týden dovolené strávíme  v Krkonoších. Na svých cestách jsme projeli Šumavu, Jeseníky, Beskydy, ale Krkonoše v našich zápiscích nenajdete. Jsme plni očekávání, jak nás překvapí! Jsou to asi nejomílanější hory naší malé republiky. Necháme se překvapit, ale budou to mít po Švýcarsku těžké...

   Vyjíždíme v sobotu 2. srpna v půl deváté ráno. Startujeme paní z Garminu a svěřujeme se zcela do jejích rukou. Je pravda, že jsem trochu nervózní, kudy nás povede, ale chvála bohu jedeme po cestách, kde se občas vejdou i dvě auta... Jen jednou nás donutí sjet z hlavní cesty a my se ocitáme v Pekle. Tedy v Pekle nad Zdobnicí. Jedinou zajímavostí této cesty byl krásný dřevěný krytý most ze začátku minulého století. Jinak nás naše milá Garminka zavedla na polní cestu, která končila v ničem.

Sobota

Peklo

   A tak jsem se omluvil směrovkám a vrátili se nazpět na původní cestu. Na oběd jsme se zastavili v České Skalici. Chvíli jsme v ní bloudili a pak na náměstí se Jana zeptala mladé slečny, kde se můžeme slušně najíst. Ta nás poslala do kopce, pak odbočit před pekárnou doprava a po levé straně najdeme restauraci s posranou barvou. Trochu jsme nechápali, ale pak se vše vysvětlilo - fasáda restaurace měla opravdu barvu průjmu, ale nám to nevadilo a dobře jsme udělali. Uvnitř jsme našli papouška Luka, spoustu rybiček ve velkém akváriu a dobrou kuchyni. Po obědě si Jana odskočila na WC a po návratu koulela očima a cukala rukou - došlo mi to až po chvilce - dělala chameleona. Byl totiž na chodbičce v malém teráriu. Kdyby do těch míst někdo dal skrytou kameru, asi by jsme se nasmáli. Všichni se před chameleonem pitvoříme a děláme opičky, jen aby něco udělal. Kdo ví, co si o nás myslí on!

Naše nádherné ubytování


   Do Černého Dolu jsme dorazili kolem půl třetí odpoledne. Zastavujeme se u hasičské zbrojnice a voláme paní Mašínové, kde vůbec je naše ubytování. Data GPS na webu nás vedou do pole, ale po krátkém telefonátu se kousek vracíme a nacházíme krásnou chaloupku a ještě krásnější interiér. Tak krásné ubytování jsme ještě neměli. Apartmány jsou dokonale vybavené, v každém je koupelnička s WC, kuchyňská linka s ledničkou s mikrovlnnou troubou, jako bonus pak televize se satelitem. Vše čisté a dokonalé. No bomba, tady se nám bude špičkově bydlet!
   Asi za hodinku po nás přijíždějí Hudíci a děti se dohodnou na rozdělení pokojů. Večer Jana rozhoduje, že se vydáme dlouhou cestu zapít sklenkou točeného piva. Prý viděla vývěsku na pivo směrem dolů, tak se vydáváme z kopce a jdeme, a jedeme, a jdeme.... Nutno podotknout, že obec Čistá je dlouhá jak 14 dní před výplatou.

Naše výprava

   Nakonec dojdeme k hospůdce, která jako by se vynořila z dob dávno minulých, komunistických. Očouzené zdi, zašpiněné ubrusy, kulečník a přikouření štamgasti. Slávek najde sezení venku, kde nás po několikerém zazvonění spolusedícího pána na elektrický zvonek přijde obsloužit paní vrchní v dosti podroušeném stavu. Ptáme se co čepují a ona řekne: „Krakonoš a dvanáctku...“ Slávek si tedy objedná desítku a paní se začne čertit, že má dvanáctku. Až potom nám dochází, že mají jen dvanáctku a to Krakonoše. Tak si dáváme každý jednoho Krakonoše a Slávek si objedná desítku, čímž paní vrchní totálně zblbne. Nakonec si dáme dvanáctku všichni a po vypití jdeme raději domů, protože paní vrchní má problém s koordinací pohybů. Cesta je dlouhá a my se shodujeme, že se tady už nebudeme vracet a najdeme si jiný zdroj tekutého chleba.

   Večer jedeme do hajan a těšíme se na další den.

Kíťa a Kačka

 

Neděle

   V neděli dopoledne kluci vyspávají a my v klidu relaxujeme. Po obědě se vydáváme na průzkum Černého dolu. Zjišťujeme, že cesta opačným směrem než včera je podstatně kratší a v městečku jsme za chvilku. Nacházíme kde je informační centrum, bankomat, pošta a nakonec dorážíme k hospůdce s hezkou verandičkou a Svijany na čepu. Jelikož ale otvírají až ve tři hodiny, pokračujeme v cestě a prohlížíme si krásné dřevěné domečky. V kontrastu s nimi ale nacházíme i notně opotřebované  domky a tovární haly. Nic není ideální.

   Po cestě nazpět Miluška sbírá podél cesty kameny a zlobí se, že takové krásné šutry dávají pod asfalt. Zastavujeme se na verandičce dáváme si pivo a děti zmrzlinové poháry. Pan vrchní nám vysvětluje, že tyto kameny, které Miluška sbírala se tady těží v kamenolomu. Je jich všude plno a nejsou pro ně vzácností. Prý pod verandičkou jsou jich dvě tatrovky. Umlčujeme ho se strachem, že by Miluška chtěla zámkovou dlažbu verandy rozebrat... Pak už jen relaxujeme a užíváme si klidu a míru.

Pondělí

   V pondělí ráno se kolem prohánějí mraky, ale noční déšť je pryč. Proto sedáme do aut a vyrážíme do Jánských Lázní, kde parkujeme na parkovišti u lanovky. Kupujeme si lístky na Černohorský expres (spojení lanovky a mikrobusu) a vyjíždíme moderní osmimístnou kabinovou lanovkou na Černou Horu. Lanovka nás vyveze do výšky 1 246 m n.m. a překoná převýšení zhruba 566 m. Nahoře už jsme ale v mracích. Vedle lanovky stojí vysoký kovový sloup staré lanovky, který byl přebudován na rozhlednu. Jelikož je pondělí, mají zavřeno a navíc i v týdnu se otvírá jen odpoledne od 14ti hod. Jen v So a Ne mají i dopoledne.


   Od lanovky pokračujeme k Sokolské boudě a k Černé boudě, pod ní pak odbočujeme na naučnou stezku Černohorská rašelina. Jdeme do kopečka po zelené značce po poválkovém chodníčku, pak odbočíme z kopce doleva a sejdeme na Velké Pardubické boudy, kde si dáváme polévku a kafe. Kocháme se krásným rozhledem do údolí. Pan vrchní nás uklidňuje, že z těchto mraků pršet nebude. Vzpomínám si na Ferdu a jeho pět ponaučení, kde již první upozorňuje na to, že domorodcům se nesmí věři.

   A tak pokračujeme dál, po vyznačené naučné stezce k Hubertově vyhlídce, kde na nás poprvé vykoukne Sněžka. Pokračujeme až na vyhlídkovou věž s výhledem na rašeliniště.

   Pak už jen scházíme z kopce směr Pec pod Sněžkou. Holky se ještě po cestě snaží čarováním zahnat mraky (...táhni v prdel černý mraku...), ale mám dojem, že ten mrak spíše vyprovokovaly k dešti. Během pěti minut začíná pokrapovat a my poklusem mizíme v Kolínské boudě. Za námi se otevře obloha a spustí se šílený slejvák. Po poti minutách přichází Slávek s Miluškou a Milanem již mírně promočení. Takže se potvrzuje Ferdovo pravidlo - domorodci lžou, nebo si z tebe dělají srandu.

   V klidu si dáme oběd a čekáme, jak to dopadne s deštěm. Venku již neprší, zato nasraný mrak sednul na vrcholky a kolem je mléko. Skoro po hmatu se vydáváme dolů do údolí. Naštěstí za chvíli sejdeme pod mraky a viditelnost se zlepší. Cesta vede po asfaltce a je dost příkrá. Brzdíme jak o duši a nohy dostávají zabrat. Po chvíli vcházíme do Pece pod Sněžkou. Můj dojem je dost rozpačitý - celý vzhled je dost tristní - každý barák je úplně jiný, od původních bud až po modernu, mezitím pozůstatky socialistické ROH éry a hranaté ubytovny nevzhledného tvaru.

   Vrcholem je „mrakodrap“ uprostřed městečka, který tento můj nepříjemný dojem totálně doráží. Nejsem znalec architektury, ale celkový vzhled a nesoulad celého okolí mne děsí. Asi to bude tím, že jsme se před pár dny vrátili ze Švýcarska, které všemu dává dost vysokou laťku.

   Procházíme Pecí, zastavujeme se v infocentru a pak vycházíme na parkoviště k Relaxparku, kde za chvíli přijíždí dnes poslední černohorský bus (starý skříňový mikrobus) a my ho z 80% zaplňujeme. První zastávka je v Peci na autobusovém nádraží, kde již čeká další várka lidí. Část z nich se už nevejde a je odmítnuta. No ještě že jsme šli na první zastávku. Těch pár kroků se jistě vyplatilo. Autobus nás zaveze nazpět do Jánských lázní na parkoviště pod lanovkou. Tam se dělíme na dvě skupiny - já a děti jedeme domů a dospěláci jedou ještě nakoupit nějaké jídlo. Večer hrajeme karty a povídáme si.

Úterý

   V úterý ráno se po obloze prohánějí mraky a mezi nimi prosvítá slunce. Všichni, kromě Toma (je unavený a nechce jet) sedáme do aut a vyrážíme do Pece. Parkujeme na parkovišti pod Relaxparkem a vycházíme směrem k lanovce na Sněžku. Prvně se zastavujeme na infocentru, kde nám paní sděluje, že lanovka jede pouze na Růžovou horu. Druhá část - na Sněžku je z důvodů silného větru uzavřena.

Sněžka

   Pod lanovkou vystojíme 45ti minutovou řadu a vracíme se o pár desítek let nazpět. Je éra rozvinutého socialismu, pracující lid má možnost využívat výdobytků naší komunistické společnosti a vyjet na nejvyšší horu Čech, naši chloubu. Místo stranických průkazek sice chtějí 120 Kč, ale pak již lanovkáři přitlačí dvojsedačku, s úsměvem vás do ní posadí bokem po směru jízdy a po zatažení za ocelové lanko Vás vyšlou k cestě za světlejšími zítřky. Za dobu dvaceti let od revoluce jsme se zařadili mezi vyspělé státy, máme plno nových, moderních technologií, účastníme se letů do vesmíru, ale tady se čas zastavil. Zde vidíme vítězství socialismu a pak hlavně našich ochranářů, kteří by byli nejraději, kdybychom všichni nosili bederní roušky a chodili pěšky. Amen.


   Z horní stanice archaické lanovky se vydáváme směrem ke Sněžce. Děti s Janou a se mnou jdou dopředu, zbytek jde podle svých sil. Čeká nás převýšení zhruba 300 metrů. Prvně jdeme po rovince mezi klečí, pak začneme stoupat po schodech vzhůru. Je to sice kousek, ale dá to zabrat. Asi po půlhodině jsme na Sněžce. Fouká opravdu silně. Na dolní stanici lanovky psali, že zde je rychlost větru cca 80 km/hod, ale my odhadujeme že tady je alespoň stovka. Je to jako trénink na parašutistický výcvik. Jít proti větru se prakticky nedá. Co není upevněné, lítá. Na vrcholu - na české straně je konečná stanice lanovky s bistrem, stará a nová budova poštovny. Stará je zavřená a nová slouží jako bufet. Tak nějak naivně jsem si myslel, že tam uvidím za přepážkou statnou pošťačku v parádní uniformě, která razítkuje pohlednice speciálním razítkem a lidé si odtud posílají dopisy do celého světa... Bohužel, z celé pošty je tu jen schránka - ne klasická, ale jen červená dřevěná krabice a logo pošty. Zase zklamání, já se z nich dnes nevyhrabu.


   Jelikož vítr neustává a Katka se klepe zimou, jdeme se posadit do restaurace v Polsku. Je to prapodivná stavba sestávající ze tří disků různého průměru nesymetricky nad sebou. Pěst na oko, ale alespoň něco. Dáváme si čaj s medem za 40 Kč a odpočíváme. Až tady mi dochází, že Katka je na výšlap do hor totálně nepřipravená. Sice jsme se ptali, co má na sobě a ona odpověděla že mikinu a bundu, ale tenká halenka s mikinou, obě s hlubokým výstřihem a jedna bunda nejsou pro tyto podmínky dostačující. Asi po 45 minutách doráží zbytek výpravy. Nikomu se už nechce jít dál a tak se domlouváme, že já s Janou půjdeme delší trasu a oni sestoupí do Pece tou nejkratší - přes Obří důl. Sice je upozorňujeme, že v mapě to vypadá jako parádní sešup, ale oni si trvají na svém. Proto se loučíme a v protisměru (je to blbost -nedělejte to!) sestupujeme k bývalé Obří boudě. Na rozcestí stojí polská chata Slezský dům.

Dobrá nálada

   My dále pokračujeme po modré na Úpské rašeliniště, kde procházíme po poválkových chodníčcích a užíváme si krásné okolí s výhledem na Sněžku. Za chvíli dorazíme na Luční boudu. Je to zase krabice, která mi tu vůbec nesedí. V přízemí je bufet, ale ceny jsou mimo mísu, proto si jen na recepci dáváme razítko a pokračujeme po červené k památníku obětem hor, kde se přehoupneme přes vrcholek a čeká nás už jen sestup dolů. Okolí je nádherné, sluníčko nám přes mraky kreslí do krajiny rychle běžící stíny a spousty kvetoucích květin tomu dávají korunu.

   V pohodě sestupujeme  k chatě Výrovka, kde si za rozumné ceny dáváme jídlo a pivo pro doplnění tekutin. Pan vrchní, který nám připomíná našeho pana prezidenta zapomíná na Janiny borůvkové knedlíky, tak se zdržíme déle, než chceme. Proto rychlým přesunem pokračujeme po zelené k Richterovým boudám, kde odbočujeme na červenou - je to sice do Pece dále, ale nemusíme po asfaltu.Chvílemi se zastavujeme a zobneme pár borůvek.

   Nakonec jsme rádi, že jsme odbočili, protože nemusíme projít celou Pec, ale docházíme přímo k Relaxparku, kde na nás již čekají děti, které šly Obřím dolem jako první a dospělákům utekly. Čas čekání si krátili jízdou po bobové dráze a byly spokojené. Jelikož se nemůžeme dočkat zbytku výpravy, bereme děti a jedeme domů na večeři. Zbytek dojíždí až po dvou hodinách. Zastavili se na jídlo a prohlašují, že cesta dolů Obřím dolem byla rasovina a už by to nešli. Raději by se vydali delší trasou, kterou jsme šli my.

Středa

   Středa nás vítá modrou oblohou a zářícím sluníčkem. Sedáme do aut a vyjíždíme přes Vrchlabí do Špindlerova Mlýna. Zastavujeme na parkovišti u lanovky na Medvědín, kde si kupujeme vstupenky a čtyř sedačkovou lanovkou vyjedeme do výšky 1 234 m n.m. Jelikož děti neumí chodit pomalu a kochat se okolím, rozdělujeme se na dvě skupiny. Rychlá - sportovní, jde kupředu, druhá, „kochací“ jde dle svých možností. Vyrážíme na Šmídovu vyhlídku, kde cestou míjíme „Svinské pláně“. Pak po asfaltce vystoupáme na Zlaté návrší k vratově chatě. Cestou nás předjíždí autobus k prasknutí narvaný turisty. To jsou ti, co se na kopce nechávají vyvézt, autobus tady jezdí kyvadlově celý den.

   U Vrbaty si dáváme polévku a pak před boudou na sluníčku čekáme na zbytek výpravy. Pozorujeme slunce, kolem kterého se objevila obrovská kruhová duha. To jsem ještě neviděl a zajímalo by mne, co to způsobuje či znamená.

   Druhá skupina jde svačit a my pokračujeme na Mohylu Hanče a Vrbaty a odtud po žluté směrem k pramenům Labe. Zastavujeme se u řopíků a pak přes  zastávku U čtyř pánů dojdeme na pramen Labe.

   Je tady plno lidu, pomalu tady ani není možnost nic vyfotit. Proto to po chvíli balíme a sestupujeme na Labskou boudu. Je to hrozná kraksna, která je jako pěst na oko. Megalomanské socialistické stavby.

   Chceme se alespoň najíst, ale restaurace je zavřená a místní bufáč má ceny megalomanské, jako celá stavba. Půl litru Sprite za 80Kč, pivo pouze vláhvích a za 40,.... A tak raději scházíme po modré kolem Labských meandrů přes Labský důl dolů. Cesta je to nádherná, sice náročnější na nohy, ale stojí určitě za to.

   Zastavujeme se u Labe a smáčíme si unavené nohy ve studené vodě. Je to balada, doktor Knaip ví, o čem mluví. Druhá část osádky nás nedošla a tak pokračujeme dál až za soutok Labe s Pudlavou. Tam uvidíme řeku jak protéká koratem vytvořeným z plochého kamenu plného hrnců, lavórů a splávků. Je to nádherná podívaná, neodoláme a scházíme z cesty na kameny a odpočíváme. Chladíme si nohy, ležíme a kocháme se krásou okolí.

holubička

Kde jste? Čekáme na Vás!

    Voláme naší pomalejší skupině a ptáme se, jestli už jsou u nás a zda se spojíme. Jsou ale ještě daleko, tak pokračujeme až na parkoviště. Cestou domů se zastavíme ve Vrchlabí v obchodě, kde uděláme velký nákup na dnešní grilování. Doma jsme dříve než zbytek osádky a tak připravujeme jídlo na gril, a po začátku grilování dorazí zbytek výpravy. Načasovali si to přesně. Všichni jsme hladoví a tak maso v nás mizí do posledního kousku. To byl špičkový závěr dnešního nádherného dne.

Čtvrtek

   Čtvrtek je ve znamení odpočinku. Ráno vyspáváme a po snídani si všichni stěžují na bolavé nohy. Jen my s Janou jsme v pohodě - hold po Švýcarsku máme „nachozeno“. Dopoledne si popovídáme, Miluška připraví výborný oběd a po krátkém poobědovém odpočinku vyrážíme směrem na Trutnov. Naším cílem je tvrz Stachlberg - součást československého pohraničního opevnění. Před Trutnovem nám zkazí cestu objížďka z důvodu uzavření mostu. Pokračujeme po objížďce, ale v hlavě nám vrtá červ. Jana mne vysílá zeptat se domorodce (nemám to rád - viz výše) a ten nám radí, že se máme vrátit, protože uzavírka je až za Stachlbergem. Tentokrát měl domorodec pravdu. Uzavírka začíná přesně u parkoviště tvrze. Vyrážíme k tvrzi a po cestě si čteme informační tabule. Míjíme základovou desku rozestaveného srubu S69, soustavu zákopů a řopíků. Samotná tvrz Stachlberh je mohutná, platíme si vstupné a sestupujeme cca 37 metrů pod zem do soustavy chodeb a sálů. Je to úžasné dílo.

   Dole vidíme plány celého komplexu a až tady si uvědomujeme mohutnost tohoto díla. Přemýšlíme, jak by to dopadlo, kdyby se toto opevnění podařilo dokončit a naši se nevzdali Mnichovské dohodě. V popisech sice kromě chvály na naše opevnění čteme i kritiku na nepružnost a statičnost opevnění. Kdo ví.... Po vystoupání 186 schodů sotva popadáme dech. Pak ještě vyběhneme na prohlídku vybaveného řopíku. Nakonec si projdeme v prvním patře pevnosti expozici o celém opevnění. Je to zajímavé a poučné. Už 17 let před podepsáním Mnichovské dohody napsal francouzský politik a stratég, že hospodářsky rozvinuté a vojensky silné Československo vždy bude trnem v oku Německu, Rakousku a Maďarsku a budou usilovat o jeho zničení. V roce 1936 Göebbels prohlásil, že nejpozději do tří let nebude Československo existovat. Podařilo se :o(

   S hlavou plnou myšlenek se vydáváme nazpět do Čisté. Cestou děti žebrají, že chtějí jet do monkey parku. Proto zastavujeme v Jánských Lázních, kde ale park zavírá. Proto se vracíme do Pece, kde park ještě funguje. Katka projde celou trasu za pár minut (veverka :o) ) a pak zespodu podporuje Kíťu a Toníka. Po projití parku všichni jdeme na bobovou dráhu, kde si dvakrát celou trať projedeme. Když už se chystáme k autu, donutí mne Jana zavřít oči a s Jitkou mne vedou neznámo kam. Když řeknou už, stojí všichni kolem stolu a v ruce mají víno na přípitek! Tak dostávám první várku gratulací k mým zítřejším narozeninám. Dáme si výbornou večeři a po večeři začnou všichni zpívat Happy birthday... V tom přiběhne číšník a přinese Sachrův dort s číslicí 43. Hrozné číslo. To musí zmizet - proto dort rozkrájíme a celý ho sníme!!!! Bavíme se až do půl jedenácté.

ZORBING

 

Pátek

   Pátek ráno lije jako z konve. Po včerejšku nám to ale nevadí a celé dopoledne odpočíváme. Děvčata připraví oběd a potom se vydáváme navštívit Bozkovské dolomitové jeskyně, projíždíme zvláštní, bohem zapomenutou krajinou. Když konečně projedeme cesty snad páté třídy (dvě auta se z těží vyhnou), vysazujeme rodinku nad jeskyněmi a pokračujeme na parkoviště. Tam nás zastavuje obsluha a informuje nás o tom, že čekací doba do jeskyní je tři hodiny. Jelikož jsou dvě odpoledne, jeskyně zavírají v pět a venku prší, rozhodujeme se jet domů. Cestou se zastavujeme ve Vrchlabí, kde si Kíťa vyhlídla novou atrakci - zorbing. Tři mládežníci Kíťu a Toníka přiváží uvnitř koule v kouli, kterou před tím pro jistotu dofoukali. Pak je spustí z kopečka dolů ti se točí horem dolem asi 150 m. Po zastavení jsou nadšení a nejraději by si to vyzkoušeli znovu.

Táta kontroluje kvalitu nahuštění

Netopejři hlavou dolů

Jedéééééééééééém!!!!!!!!!

   Tím naše dovolená končí. V sobotu už jen uklidíme chatu a vyrážíme k domovu.

   Krkonoše jsou pěkné, ale mám pocit, že jejich hodnota je přeceňována. Hodně se o nich mluví, protože jsou nejblíže k Praze a bohatí Pražáci je vynášejí do vyšší třídy. Krkonoše nejsou o nic lepší, ani hezčí než Jeseníky, Beskydy nebo Šumava. Nikdy jsem tu nebyl a přiznám se, že si dám chvíli pokoj, než mne napadne se sem zase podívat.

Zpět do Postřehy z cest

Vytisknout stránku Vytisknout stránku19. 12. 2008, 19:35, zobrazeno 8151x, dnes 0x