Je to neuvěřitelné, ale je už to dlouhých 5 let, co jsme naposledy navštívili rakouské Alpy. Tentokrát navštívíme Kitzbühel a jeho více i méně vzdálené okolí - mimo jiné Krimmelské vodopány a Grossglockner Hochalpenstaße.
Když už to čekání trvá dlouho, vyřeší celou věc Ivan. Zazvoní mi telefon a v něm mi jeho hlas říká: "Tak jsme to zajistil, sehnal jsem ubytování v Kitzbühelu, budeme to mít kousek na tvé vysněné Krimmelské vodopády i ke Grossglockneru..." Jakékoli odmítnutí předem zakázáno - tak dlouho jsem o tom mluvil, tak jedem, ne?
Naše skupinka se zase trochu mění, tentokrát s námi nejedou dlouholetí spolucestující - Marc a Lum. Letos už byli na Madeiře a tak se jim s námi moc nechce. Takže nakonec voláme do Třeboňe a nabízíme cestu naší milé rodince. Po odsouhlasení z jejich strany se naše parta skládá z: Jitky, Janky, druhé Janky, Slávečka, Ivíka, Ferdy a samozřejmě z mé maličkosti.
Složení naší skupiny dopředu napovídá, jaké bude naše putování - dobrodružné, poučné, nádherné, ale hlavně fyzicky nenáročné. Nemůžeme přeci naše milé Třeboňáky při jejich první návštěvě Alp znechutit...
Mapa ukazuje, kam budou mířit naše kroky - či spíše, kam nás zavezou kolečka našich plechových miláčků.
Při poslední cestě do Dolomit, se mi moc líbilo prodloužení dovolené rozdělením cesty na dva díly. Prvně jsme jeli do Třeboně - a cestou navštívili Telč. V Třeboni jsme udělali zastávku na přenocování a návštěvu přátel. Z Třeboně jsme pak jeli přez Salzburg (který byl nádherný) dále do Dolomit. Z jedné nudné a dlouhé cesty jsme měli dva dny plné zážitků. Stejně tak i naopak.
Letos to ale příroda nedopustila. Takové rozmazlování, no to bychom už chtěli moc! Jak je první polovina července nádherná, druhou půlku jen prší a prší. Předpovědi nejsou moc optimistické. Balím s sebou knihu navíc, kdyby bylo úplně škaredě, tak ať se nenudím... I cesta podle toho vypadá. Cestou do Třeboňe neustále prší. Jedeme sami, Ferda se druhý den sveze s Jankou a Ivanem.
Odkazy na jednotlivé výlety našeho pobytu:
Sobota 14. 7. 2012, Třeboň - Kitzbühel
Žádný shon, klídek, začíná nám přeci dovolená! Navíc prší, tak jsou zastávky cestou zrušeny (kromě čuracích). Dopoledne jdeme na procházku navštívit strejdu, kterého pustili z nemocnice a pak začínáme balit. Blahořečíme našeho Grandíka, do kterého se vejde všechna bagáž pro čtyři dospěláky a ještě zbývá trocha místa. Před jedenáctou vyrážíme směr Budějovice, kde u Benziny doplňujeme nádrž. Nafta je zde o 3 koruny levnější než v Ostravě. Trochu velký rozdíl...
Hranice do Rakouska je tu coby dup a my zastavujeme na první rakouské pumpě nakoupit dálniční známku. Zde stojí 8 EUR u nás zaplatíte o 50,- Kč více. Janka svou skoro zapomenutou středoškolskou němčinou prosí o známku a podává obsluhující ženě deseti eurovku. Pumpařka jí říká:“ Osm“ a pak ji vrací drobné a dodává: „A dvě…“ Janka se chytá za hlavu, že se tak snaží a obsluhující je Češka… Po chvíli přichází SMS od Jany R. – Linec. Nám chybí asi 50 km,takže jsme za nimi zhruba o necelou hodinku.
V Linci na dálnici zastavujeme na odpočívadle, svačíme a Janka mne střídá za volantem. Provoz je velmi silný a tak je jízda náročná. Chvála bohu nepotkáváme žádné nehody a zácpy. V Salzburgu sjíždíme z autostrády a vjíždíme do Německa. Ani nejde poznat, že jsme přejeli hranici. Betchtensgádensko je nádherné, tady by stálo za to se více porozhlédnout.
A zase hup – jsme opět v Rakousku. Pak nám zbývá už jen chvíle a vjíždíme do Kitzbühlu. Máme trochu obavy, jak najdeme náš hotýlek – naše navigace nás ale vede neomylně a zastavujeme přesně před hotelem Hechenmoos (Garmina zná ulici a číslo). Červené vozítko Ivanovo zde už stojí. Na recepci nás vítá příjemná a usměvavá Birgit a po vyplnění formalit se přesouváme na pokoj. Vše zde je čisté, na chodbách stojí historický nábytek. František nás vítá a vede na pokoj. Pak jdeme okouknout pokoj Hudíkům a přivítat se Rabasovými, kteří bydlí o patro výše, Betynka nás vítá a je radostí bez sebe.
První foto - křeslo před naším pokojem, které stalo velmi oblíbeným.
Sedáme si dole v restauraci a objednáváme si kávu. Janka mi objedná bez kofeinové kapučíno a oni ho mají, no bomba! V družném rozhovoru se dočkáme večeře. Tam přichází další překvapení – náš obsluhující na nás začne mluvit slovensky! A tak máme o informace z první ruky postaráno.
Jídlo je o čtyřech chodech formou bufetu, nabíráme si co hrdlo ráčí. Kuchař z Maďarska je výborný, jídlo je velice chutné. Tolik štěstí najednou!
Aby bylo vidět, kde že to jsme. Tady!!! (fotka interně nazvána "Zničit krtka!!!)
P.S.
Čechy a Slováky tu potkáváme doslova na každém kroku. Ivan dobíral naftu na místí čerpací stanici a obsluhovalo ho děvče ze Slovenska, naše pokojská je také Slovenka a to ještě nevíme, kolik jich potkáme během našeho pobytu zde..)
Pohled ze Slávkova okna - Kitbüheler Horn
Celou radost nám jen trochu kalí počasí za okny – provazce deště se snášejí ze zataženého nebe a konce to asi nemá. Slováci sedící u vedlejšího stolu zde jsou už týden a nepotkali jeden den slunečného počasí. No to jsme zvědaví, co příroda připravila pro nás.
Neděle 15. července 2012
Ráno počasí nevypadá o nic lépe než včera večer. Je mokro, chvíle bez deště je střídána přeháňkou a znovu dokola. Po snídani se domlouváme alespoň na krátkou procházku. Vybavujeme se prostředky proti dešti a vyrážíme. Přecházíme rušnou cestu a potok a pokračujeme směrem na Aurach – Kitzbühel. Jdeme po uzoučké cestě mezi loukami a kolem malebných usedlostí.
Ranní pohled z okna. Prý by měly být kolem hory - no nevím, nevím...
Nadšení vzbuzuje něco, co obvykle tento pocit nevyvolává – hnojiště. Je totiž přesně vytvarováno do podstavy jehlanu a asi 2m vysoké. Dokonalý tvar, dokonalá práce – až přijedeme příště, bude už hnojiště dokončeno do tvaru pyramidy!!!
V družném hovoru dojdeme až na konec cestičky – do Aurachu. K odpočinku usedáme do dřevěné autobusové zastávky. Mrholení se mění v déšť. Oblékáme pláštěnky a rozhodujeme se k návratu na ubytování. Rychlou chůzí jsme za chvíli nazpět. Jelikož jsme zůstali v hotelu, využíváme nabídky polední polévky. Po jídle zalezeme do pelechů a za bušení deště na parapet usínáme.
Ve čtyři nás čeká káva a moučník, o půl sedmé pak chutná opulentní večeře. Mastíme karty a krátíme si čas. Venku mezitím přestalo pršet a tak se dvě odvážné turistky – Janka s Jitkou – vydávají na krátkou a rychlou procházku. Zatím co jsou venku, znovu se rozprší. Holky se vrací až kolem desáté – když nám líčí kam až zašly, nestačíme kroutit hlavou. Krátká rychlá se změnila na dlouhou rychlou – v poklusu…
Další dny naší dovolené naleznete zde:
Kitzbüheler Horn
Pátek 20. 7. 2012 - Wildpark
Poslední den naší dovolené je opět ve znamení nevalného počasí. Vrcholky hor nejsou vidět a údolím se prohánějí těžké mraky. Pozorujeme v televizi předpověď, která nevěští nic dobrého. U snídaně domlouváme plán na den. Všichni už jsou unavení a nikomu se nechce nikam daleko. Nakonec se dělíme na dvě skupiny. Ivan s Janou zůstávají doma, zbytek osádky vyráží na procházku v okolí.
Vystoupáme nad penzion ke kapličce na vršku, odkud je rozhled na celý Aurach. Určitě je odtud vidět i dál, ale počasí výhledy neumožňuje. Pokračujeme dál směrem na Oberaurach. Procházíme čtvrtí nádherných domů – u nás by jsme řekli milionářskou čtvrtí. Tady to asi bude trochu jinak, vyšší životní úroveň je tady znát. Kde jsou ty časy, kdy náš „milovaný“ pan prezident tvrdil, že do deseti let doběhneme Rakousko!!! Kecal jak Palacký…
Domky drží „alpskou“ architekturu - až na pár výjimek, které jsou sice architektonicky zajímavé, tady však působí jako pěst okno. Balkóny jsou plné barevných květin, zahrádky nádherně udržované – no prostě radost pro oko. Pomalu docházíme do Oberaurachu, kde se rozhodujeme pokračovat směrem WildPark. Jsou to tři kilometry do stoupání po asfaltové cestě.
Je docela teplo, vlhko a za chvíli jsme pěkně propocení. Slávek s Frantou to vzdávají a pomalu se vracejí. Janka s Jitkou a já se rozhodujeme šlápnout do koní a vyběhnout až nahoru. Když už jsme každý den podali nějaký fyzický výkon, nemůžeme to přeci poslední den pokazit. Za hodinu celí propocení přicházíme k cíli naší cesty.
Wildpark je taková malá zoo s většinou místními zvířaty (naleznete zde ale i lamy či klokany). Je zde spoustu atrakcí pro děti a určitě i nádherný výhled – pokud je na to počasí.
My se k návštěvě stavíme pragmaticky: děti s sebou nemáme, zvířátka jsme už viděli, výhledům brání nízká oblačnost a vstupné 7 EUR nám připadá jako zbytečné vyhazování peněz. A tak posvačíme, utáhneme boty a rychlou chůzí míříme do Oberaurachu za zbytkem naší výpravy.
Nalézáme je na smluveném místě – v hospodě (je to ta, kde se v pondělí točil film). Hospůdka je v původním stylu – dřevěná, se spousty kytek a obsluhou v místních krojích. Objednáme si pivo – je výborné, a podle motání hlavy pěkně silné. Platíme 3,9 EUR za 0,5 l a pokračujeme do hotelu. Po cestě pivo zaúčinkuje – Janka má výbornou náladičku a celou cestu se hihňá – bylo to hihňavé pivo!!!
Na poslední úsek cesty si vybíráme naši oblíbenou cestičku za řekou. Začínáme hodnotit proběhlou dovolenou a tak trochu si stýskat, že už je za námi. Bylo tu krásně.
Večer po večeři sedíme v "kulturní místnosti" a mastíme karty. Přemýšlíme nad tím, jak poděkovat Birgit, našemu číšníkovi a vůbec všem, kteří se o nás tak dobře starali.
Birgit byla vůbec malý zázrak - potkávali jsme ji tady denně - ráno u snídaně nás s úsměvem pozdravila, pak s úsměvem chystala venkovní posezení, odpoledne nám s úsměvem přinesla kávu a večer nám s nádherným úsměvem a přáním dobré chuti přinesla jídlo. Potom ještě nechyběl úsměv a přání na dobrou noc. Byla na penziónu neustále a neustále se usmívala. Rozdávala tak dobrou náladu. Všichni jsme ji pak celý týden pozorovali a čekali na její úsměv. Měla ho na tváři vždy...
Nakonec se shodujeme, že nejlepší bude dát ji láhev dobrého vína. A tak nasbíráme po pokojích všechny domácí zásoby a Janka jí je s poděkováním za nás všechny předá. Birgit je vykulená a potěšena, když po poděkování dostává láhev - a druhou, třetí, čtvrtou, pátou.... Na oplátku přichází náš oblíbený číšník a přinese každému z nás štamprličku toho nejlepšího šnapsu, který tady mají. Prý jsme byli jejich nejmilejší hosté. To potěší.
Sobota 21. 7. 2012
Stejně jako jsme si plánovali na cestu sem výlety a vzdali je kvůli dešti, vzdáváme vše i na cestu domů. Po ránu jsou kolem jen těžké mraky, mrholí a je chladno. Balíme, loučíme se s Jankou, Ivanem a Ferdou a míříme domů. Salzburg, Linz, hranice... Stále prší...
Až na u nás - na stanici koněspřežky do Českých Budějovic se zastavujeme na oběd. Kolem slyšíme němčinu a tak přemýšlíme, jestli jsme vůbec v Čechách. Prodejci u cesty neustále provokují Janu tím, že na stolečcích mají plno lišek. Koupit je ale nechce - musí si je nasbírat sama. Původně chceme z Třeboně pokračovat přímo domů. Vše ale mění Katka, která má doma babinec a nechce nás tam ještě vidět. A tak využíváme této překážky a zůstáváme na jihu naší krásné země.
Slávek se nechává snadno ukecat, sedá do vozítka a ještě odpoledne vyrážíme do lesa. Jančino vyvrcholení dovolené...
Co ještě více dodat - počasí nám tentokrát nepřálo, ale musím si přiznat, že mohlo být podstatně hůř.
A tak po pár měsících (co náš mozek stačil zapomenou vše "špatné"), máme pocit, že celou dovolenou bylo nádherně. Bylo, byla krásná, nádherná, odpočinková, s přáteli. Prostě - SPRÁVNÁ DOVOLENÁ!
Komentáře (1)
11. leden 2013