Kešky pod Valmezem

Sobota 22. 9. 2018
Původně chceme jet do Malé Lhoty, ale na mapách nemůžeme najít pohodové místo na parkování. A tak dáme na slova Lumíra, že u nádraží bude určitě parkovište. Projíždíme ValMezem a nalézáme parking za autobusovou zastávkou Brňov. Venku je pořád zataženo. Podcházíme pod tratí a vcházíme do lesa na modrou turistickou značku. V tu chvílo se stanou dvě věci - Jana zavětří a vyrazí do kopců za keškou a my slyšíme, jak šumí lití nad naší hlavou. Prší...

Jana se na chvíli ztratí v lese a neozývá se. A tak ji jdeme hledat. Najdeme ji v prudkém kopci jak marně nahání signál GPS. Nakonec se jí poštěstí a první dnešní keš je odlovená. A ještě taková krásná - koukněte na fotku, jak jí to čarodějce sluší!

Pokračujeme po modré do kopce. Nechce se nám obcházet kopeček po značce a tak se vrháme do hustého lesa - Stáňata hledají značku a já s Jankou kešku. Nakonec máme štěstí všichni - nalézáme. A nejen kešky!

Janka se zařekla, že letos houby nesbírá - z loňska jich máme ještě hodně. A tak když náhodou nějakou najde, dává jí do tašky Lumírovi.

 

Odbočujeme z Cyrilometodějské stezky a vyšplháme se na Medůvku. Jsou to krásné skály, které jsou nejen zajímavé svým vzhledem, ale jsou u ní dvě kešky. Jedna je "ertka" a tak Jana chodí kolem a luští. V tu chvíli doráží další kačeri (manželé s dcerou) a tak hledají řešení spolu. Oni jdou z opačné strany než my. Milé setkání.

V Lumírovi se probouzejí horolezecké pudy. Bodejť - na skále je spousta skob. Ale jelikož mu chybí lano, leze jen tak, kde mu jeho ruce a nohy stačí...

Ještě jedna ze skal - tvář strážící studánku.

Vracíme se na trasu a potkáváme repliku horského větrného mlýna. Původní mlýn postavil Adolf Skypala koncem 19 století. Sloužil ke šrotování obilného zrna a mletí mouky. Zbořen byl v roce 1960. Repliku postavil v roce 2016 Jaroslav Kuchno.  Mlýn je 7,5 metrů vysoký, lopatky mají průměr 10,7 m. Vítr se opírá do plochy 21 m². Mlecí kameny pak mají 80 cm.

Mlýn stojí na soukromém pozemky a tak můžeme koukat jen za plotem. Je to ale krásné místo s půvabným výhledem.

Uděláme si společnou fotku pro Slávka, který píše a posílá fotky, jak slaví výhry jeho milovaný Baník. Že bychom ho trochu pozlobili???

Tady to máš, Slávo!!!

Lov keší neustává - je jich po cestě docela dost. Tuto nalézám já, když se trhám od party, která jednu z nich nemůže najít a pohybují se v místech, kde se ozývá zlověstné hučení včel. Že by roj? Já scházím z kopce do hlubokého lesa, kde má doupě Tužkožrout Ohavný. No řekněte, není boží??? Skláním se před tvůrci takovýchto skvostů. To není nějaká plastová krabička z obchodu. To je vyjádření radosti, kreativity a chutě udělat něco navíc.

Dojdeme k dolní (nebo horní???) úvrati naší cesty. Jana jak veverka vyšplhá na strom, aby odlovila další z keší.

Tak to stálo za to, zase jedna z nádherně udělaných schránek - dvojitá kadibudka.

Vracíme se stejnou cestou nazpět. Nakonec se ale rozhodneme jít novou trasou. Opět vyšplháme na Medůvku a kolem ní pokračujeme už mimo značky. Dokonce se na chvíli ztratíme - procházíme kolem domečku na okraji lesa - jdeme těsně pod plotem a slyšíme povídání si místních. Nakonec nalezneme odvahu a ptáme se na cestu. Poradí nám jak dál. Chvíli si povídáme - žijí zde celoročně a když přijde pořádná zima, nebude to tady žádný med.

Ovšem romantika to je - a s parádním výhledem.

Díky dobré radě se nejkratší cestou dostáváme dolů mezi domy k potoku se stejným jménem jako skály - Medůvka. Tam potkáváme krásné mazlivé kotě. Je rezavé jako Ríša. Lidé od domečku, u kterého jsme potkali toho mazlíka tvrdí, že neví čí je a už chvíli se kolem toulá. Stačilo málo, a šlo s námi...

Vracíme se nazpět k autu - v nohách máme něco kolem 12 km a 400 m převýšení. Krásná procházka. Navíc má Janka zalogovaných 16 keší, Lumír tašku s hříbky a všichni dohromady dobrou náladu. Na zastávce sedí kačeři, které jsme potkali na Medůvce. Auto mají tam, kde jsme chtěli původně jet my - v Malé Lhotě. Nabízíme alespoň odvoz řidiče, ale s díky odmítají, prý už mají odvoz zajištěný.