Janka s radostí sdílí na svém FB profilu fotky z našich výletů, kterým ale samozřejmě kralují fotky hub. Kamarádi komentují a všeobecně hlásí, že u nich není ani prašivka. Ani na severu, ani na jihu. Takže pokud chceme ukojit houbařské choutky, máme jedinečnou šanci. Proto je středa vybrána jako houbový den.
Ráno už po třetí nasedáme na autobus směr Špičák. Tentokrát nedbáme doporučených počtů zastávek řidičem, ale vystupujeme zcela správně na zastávce Špičák – železniční stanice. Pak stačí sejít pár stověk metrů a opravdu stojíme před nádražím. Neodolám a jdu se podívat na portál nejdelšího tunelu v Čechách. Tedy do roku 2007. Je dlouhý 1 747 m a je do oblouku. Více se dočtete třeba v článku „Špičácký tunel byl 131 let nejdelší v zemi"
Máme štěstí a při výstupu k lanovce na Špičák, pod kterou tunel vstupuje do skály zastihneme vyjíždějící vlak. Táhne jej modrý brejlovec a mi se vybavují vzpomínky – je to už neuvěřitelně dávno, co jsem seděl za jeho „volantem"...
Po pár krocích od tunelu si kupujeme vlezněnku a čtyřsedačkovou lanovkou vyjíždíme na vrchol Špičáku. Přímo pod lanovkou vedou trasy bikeparku. Jsou to místy neuvěřitelné skokánky. Ze kterých skáčí opravdu ti největší šílenci. Mimochodem pár jich pod námi fofrem projede a zmizí v hloubce.
Poprvé jsem tyto nadšence potkal v Savojských Alpách. Ale bylo jich podstatně více, mladí staří ale všichni společně – špinaví od hlavy až k patě ...
Naproti lanovce je postavená nová rozhledna. Vystoupáme po ní na vrchol a vidíme do širokého okolí. Jediným zádrhelem jsou mraky honící se kolem. Raději sejdeme dolů a u malého stánku si kupujeme kofeinové osvěžení. Jak jsme předpokládali – sotva ho dopijeme, začíná pršet. Na vrcholu se není vůbec kde schovat. Chvíli zalezeme pod rozhlednu do technického přístupu, ale potom raději v pláštěnkách míříme do lesa.
Za chvíli začnou kolem létat blesky. Snažím si vzpomenout, jak se chovat v bouřce v přírodě. Vím, že se nemáme schovávat do jeskyň – ty tu nejsou, pod osamocené stromy – tady je jich osamocených hromada, ale všechny vedle sebe... Fak nevím co s tím. A tak pomalu postupujeme lesem směrem k Čertovu jezeru a doufáme, že žádný blesk si za terč nevybere nás nebo okolní stromy.
Když už to vypadá, že přestává pršet a my se blížíme k Čertovu jezeru, se najednou zablýskne a prakticky okamžitě se ozve ohlušující rána. Ještě že dřepím při zemi – jinak by to se mnou šlehlo. Během minuty cítíme pach spáleného dřeva. To muselo být opravdu někde blízko...
U jezera přestává pršet. Dnes je tady dvakrát více lidí a třikrát více hluku než v neděli. Nasvačíme se v ústraní a znovu pozorujeme rej kapek na hladině. Déšť je tu znovu.
Vydáváme se po nám již známé červené trase směr Železná Ruda. Za chvíli nacházíme náš pravákový les s cílem ho pořádně prozkoumat. Určitě něco ještě najdeme. Déšť nás potkává i tady. K němu se navíc přidávají i kroupy. Sedíme pod stromem zabalení do pláštěnek jako hříbci a krupky nám buší do hlavy a zad... Paráda.
Konečně přestává pršet a my můžeme hlouběji do lesa. A máme štěstí – nacházíme spoustu praváků – i pěkné obry – ale ti už mají nejlepší dny za sebou. Měli jsme je najít v neděli – to by byli akorát.
Za chvíli nás opět dožene déšť. Chvíli se schováme v jediném turistické přístřešku na trase – a že jich je tady pomálu. Po půl hodině ale vypadá, že déšť hned tak nepřestane. Pokračujeme proto v cestě domů a mezitím podnikáme výpady do lesa okolo cesty. A máme štěstí. Pršet přestává až skoro na konci cesty.
Jsme celí promáčení – seshora od deště, zevnitř od potu. V botách máme rybníky a střídáme se v nesení těžkých tašek. Máme zhruba 6 až 8 kg hříbků na sušení.
V takovém stavu nemáme odvahu atakovat cukrárnu a tak kolem ní projdeme a šplháme poslední kousek k chatě.
Sotva dorazíme domů, začíná pršet.
Celý večer krájíme houby – plníme s nimi naši záclonovou sušárnu a navlékáme houbové korále.
Máme toho všichni dost.
Holky prohlásí, že konečně ve čtvrtek nikam nepůjdeme a uděláme si odpočinkový den. Myslíte, že to dodrží???
Vytisknout stránku
Komentáře (0)