Tenerife - den druhý TENO

V noci se probouzíme a posloucháme zvláštní zvuk, který přeruší hučení moře – lije jako z konve! V noci může...
Obracíme se na druhý bok a pokračujeme v odpočinku.

Ráno se ze zvyku budíme jako doma, když jdeme do práce – o půl šesté.
Ale ouha! Tady je o hodinu méně a ještě k tomu tma jako v pytli. Snažíme se sami sebe přesvědčit, že ještě máme spát. V takové tmě se nám to ještě podaří – budíme se až v sedm hodin místního času a venku je neustále tma – no jsme o mnoho kilometrů na západ a sluníčko má prostě delší cestu, než k nám doskotačí a pošimrá...
Zde v tuto roční dobu vychází až po půl osmé.

Jelikož je dnes 23. dubna a Janka má narozeniny, hned po probuzení dostává první dárky. Moc se ale z dárku neraduje a mizí na toaletě. Přijde zelená jak sedma. Co je? Něco jí nesedlo na žaludek? Celá roztřesená zaleze nazpět do postele a zkouší to zaspat.

A tak sám mizím prozkoumat, jak vypadají švédské stoly u snídaně. Výběr je veliký, teplé, studené, slané, sladké, káva, čaj, džus... Prostě boží výběr. Tady se nám bude líbit!

V devět hodin už dle pokynů naší delegátky čekáme na místě, kde nás včera vyhodil autobus. Přesně na čas přijíždí mikrobus z půjčovny a my s Lumírem a ještě dvěma mladíky nasedáme. Mikrobuskem se protáhneme historickým centrem, pomotáme si hlavu na několika křižovatkách a nakonec nás totálně dezorientované vysypou před půjčovnou.

Anglicky tady umí asi tak dobře jako my. Teda sorry, tak hrozně blbě jako my. Ale i s pár slovíčky za pomocí rukou a nohou se domlouváme na prodloužení půjčovného ještě o jeden den, než nám domluvila delegátka. Když dojde na placení, chtějí po náš káš. Ptáme se keš? A oni jo, káš. Aha! Asi mluvíme stejným jazykem. Vyšpulíme eura na stůl a dostáváme klíče od modrého Opla Corsa s motorem 1,2l. Na celých 6 dnů nás půjčovné stojí 180 Euro.
První věc, kterou uděláme je zapnutí naší navigace. Ještě, že jsme si ji vzali, jinak bychom tady bloudili pěkně dlouho. S tímto zázračným přístrojem stačí párkrát zahnout doleva, pak doprava pak do kopce a zase z kopce a jsme u moře na velkém parkovišti kousek od našeho hotelu.

Marcelka mezitím tráví čas posloucháním informací naší delegátky, kde všude nám nabízí fakultativní zájezdy a co vše tam za své peníze můžeme vidět. Info dobré, ale my tady máme naši vlastní průvodkyni Marcelku, která pro nás vymyslela báječný program, kdy budeme chodit jen z kopce a užívat si ty nejkrásnější místa ostrova.
Po ukončení setkání si sedáme na verandu – do restaurace patřící našemu hotelu na dobrou kávu. Je prý špičková (sám ji nepiji a tak jen tlumočím slova ostatních) - malé presso tady stojí 1 Euro. Já si dám malou neperlivou vodu a zaplatím 1,2 Eura. No nemají to ti kafaři lepší?
Vyběhnu na pokoj, kde mě vítá vysmátá Janka. Nevolnost je pryč a my můžeme s klidem prožít její narozeninový den. Dnešní heslo zní – Jana má pravdu! Nikdo ji do ničeho nesmí nutit či manipulovat a jen ona sama si vybere co chce vidět, co chce dělat a jak prožít den. Její hlavní přání je jedno – jdeme ven!

Teno, Masca, Garachico

Vyjíždíme z Puerta De La Cruz kolem oceánu směrem na jihozápad. Zde už není dálnice, ale cesty jsou dobré, široké. Kocháme se nádhernými výhledy na moře vody, černé skály a banánové plantáže. Nad námi je zataženo a chvílemi musíme spustit i stěrače. Ale jen chvilku. První zastávku uděláme za městečkem Garachico. Fotíme si okolí a sami sebe i s autíčkem. V tu chvíli ani netušíme, jak důležitá to bude fotka...

Pokračujeme dále podél pobřeží a před námi se otevírá nejzápadnější cíp ostrova s majákem – Faro de Teno. Počasí se umoudřilo a je krásná modrá obloha. Mraky schovávají jen La Palmu – jeden z okolních ostrovů - tedy jediný, který odsud vidíme. A že jich okolo pár je.

Zastavujeme nad planinou posetou kaktusy a sukulenty, mezi nimiž vyčnívají větrné elektrárny. Větru tady mají požehnaně. Sluce a vít tady musí pokrýt velké procento spotřeby energie – ideální podmínky.

Sjedeme na planinu a Janka jde vyzkoušet plody opuncie. Jsou nádherně červené. Dává si pozor na malé jehličky přímo na plodu a stejně si jednu píchne do prstu. Chválí si, že plod je krásně sladký a dobrý. Jen toho barviva má v sobě dosti – což můžeme vidět na jejím jazyku.
Nakonec zastavujeme kousek od majáku. Sejdeme k moři a sedáme si do závětří lávového mola a kocháme s pohledem na tmavě modré moře, světlomodrou oblohu a tmavé kolmé skály prudce zvedající se z moře – Los Gigantes – jak příhodné jméno...

Je tady nádherně. Lávové skály dávají všemu ještě tajuplnější ráz – popojdeme k majáku a mám pocit, jako bych se ocitl na ostrově kapitána Nema. Ještě by to chtělo dým stoupající mezi skalami a antény vysunující se ze země... První nádherné setkání s krásami tohoto ostrova.

Nasedáme do auta a rozhodujeme se udělat okružní jízdu. Vracíme se nazpět podél pobřeží, cestou vysekanou vysoko v kolmých skalách. V místě zvaném Buenavista Del Norte (všechna jména jsou nádherně zvukomalebná) odbočujeme doprava a serpentinami stuopáme zprudka nahoru. Najednou se počasí rapidně změní. Sluce zmizí a my vjíždíme do hustých mraků. Teplota začne zprudka klesat až ke 14°C. Nacházíme „mirador" – tedy místo výhledu. Kolem tečou husté mraky a nevidíme skoro na krok. Tak tomu se říká změna.

Jdeme na rychlou procházku a děvčata na ní nalézají nějakou zmutovanou pampelišku. Má skoro 150 cm – listy má jako pampeliška, květy má jako pampeliška a není to pampeliška... No aspoň se k ní lehčeji přivoní – má vedle sebe desítky květů a člověk u toho nemusí lézt po zemi.

Vitr nám nejen cuchá vlasy, ale i krásně podchlazuje. Raději nasedáme do auta a pokračujeme v cestě. A pak najednou „lup" a jsme venku z mraků. Před námi se otevře výhled na modrou oblohu a ještě modřejší moře. Takový hodně kýčovitý obrázek.

Neodoláme a zastavujeme – stojíme u cesty a kocháme se neskutečným výhledem. Když v tom na nás začnou útočit nějaké místní včely či co. Jednu se mi podaří srazit k zemi, druhá ale zacílí na Marcelku a bodne ji žihadlo přímo pod oko. Rychle se schváváme do auta a vyndáváme Marcelce žihadlo z dolního víčka. No teda to byl atak. Popojedeme snad ani ne 100 m a jsme na parkovišti. Opatrně vystupujeme a pozorujeme, zda po nás zase nepůjde nějaký agresivní hmyz... Naštěstí ne. Stejné štěstí má i Marcelka – není alergická a tvář jí nenatéká. Uff. To jsme měli štěstí.

Před námi se otevírá nádherný výhled. Okraj parkoviště je vrcholu srázu. O patro níž po námi je terasa restaurace a pak už jen prudký sráz lemovaný serpentinami k místu zvanému Masca. Je to jedna z rarit tohoto ostrova.

Z této malé vesničky vede asi 8 km dlouhá trasa dolů úzkým kaňonem ve skalách - Barranco de Masca - k oceánu na pláž z černých lávových kamenů stejného názvu – Playa de Masca. Tam cesta končí a před vámi je jen oceán...
Způsobů, jak projít Barranco de Masca je více, ale nejschůdnější je asi tento:
- auto zaparkujete v letovisku Los Gigantes. Najmete si terénní taxík (kterých tam jezdí spousta), nebo se nalisujete do autobusu, který váz zaveze do Mascy. Na to, že byste do Mascy jeli svým autem, rovnou zapomeňte, zaparkovat prostě není kde. Po sejití dolů k pláži nastoupíte na lodě, které vás za mrzký peníz zavezou nazpět do Los Gigantes. A okruh je uzavřen.

My dnes ale do Mascy nemíříme, jen vesničkou míníme projet a pokračovat v cestě. Ale i to se zdá být problém... Zůstaneme stát v zácpě na úzké cestě, kde se sotva minou dvě osobní auta. Ve vesničce je cesta jen o trochu širší. Stojí tady autobusy vyvrhující davy turistů, terénní taxíky po osmi pasažérech a do toho nadšenci, kteří hledají místo na zaparkování. Šílenství, které se neobejde bez troubení, nervozity a nadávek. Rychle pryč!!!
Podaří senám Mascou projet a začneme zprudka serpentinami stoupat vzhůru. Co zatáčka, to vracečka tak prudká, že i my s malým Oplíkem se v ní skoro nevytočíme. Neustále si lámete hlavu do protisměru, zda v ostré zatáčce nepotkáte další auto nebo nedej bože autobus. No a buch – máme ho proti sobě. V zatáčce je naštěstí více místa, tak se uhýbáme na svodidla a necháme autobus na třikrát vyručkovat zatáčku. Pro ně to je skoro v každé zatáčce – najet si co to jde, couvnout a na po druhé zatáčku vytočit.

Stoupání je tak prudké, že máme strach, že očešeme zuby na převodovce – jednička a 5 tisíc otáček, rychle zařadíme dvojku a auto se dusí... Přeřadit na jedničku a na pět tisíc, zařadit dvojku a sledovat jak jdou otáčky dolů a motor se dusí, takže znovu za jedna... To jsem ještě nezažil!!!

Abychom našeho koně neuštvali hned první den, zastavujeme na druhé straně srázu. Nedůvěřivě zkoušíme naši ruční brzdu a zadní kolo podkládáme kamenem. Výhled nazpět na Mascu je zase fantastický. Pozorujeme stužku cesty vinoucí se jak zfetovaný had na úbočí prudkých srázů a pozorujeme autobusy lámající se do zatáček. Masakr...

Na druhou stranu už jde cesta z kopce a je o poznání širší. Na chvíli se nám otevře mezi mraky výhled na Teide. Tají se nám dech – je to nádherný monument. Stačí ale pár sekund a sopka zase nenávratně mizí v mracích. Sjíždíme do Santiaga del Teide a odbočujeme vlevo znovu kopců. Uzavíráme kruh a parkujem v městečku Garachico. Je to malý přístav v krásné zátočině, který v patnáctém století založil janovský bankéř Cristóbal de Ponte. Nyní má městečko asi 5 tisíc obyvatel.

Místní ulice jsou ozdobeny nádherně rozkvetlými schifflerami ve velkých květináčích. Maminka ji má doma už roky, ale kvést a plodit ji ještě neviděla.

Nacházíme krásný kruhový dřevěný altán přeměněný do restaurace. Dáme si dobrou kávu – tentokrát i já – sice decaffeinato, ale opravdu dobré. Za chvíli kolem nás prochází klučina asi dvanáctiletý s hlučícím magneťákem na rameni. Zastaví se na lavičkách asi 30 metrů od nás. Posune si písničku na začátek, postaví se na lavičku a začne tančit a zpívat. Vůbec mu nevadí, že je středem pozornosti. Kroutí se, trsá, křepčí, přehrává – a je boží. Po pár písničkách vypne muziku a v pohodě projde hloučkem kluků hrajících fotbálek na náměstí. Prohodí s nimi pár slov, vezme do vleku holčinu a zmizí. Kluci dál čutají fotbálek a vůbec to neřeší...

My se podél moře vracíme k autu. Narážíme na promenádu v zátočině moře. Původní čedičové ostré skály čnící z moře místní propojili betonovými chodníčky s malými bazénky, schůdky, plácky... Zajímavé místo.

Cestou domů se zastavujeme v Lídlu a dokupujeme si pitnou vodu, pivo (mají tady i našeho Kozla) a nějaké dobroty. Ceny jsou tady nižší než u nás.

Na hotelu si vychutnáme večeři opět podávanou formou švédských stolů. Máme velké oči a od všeho chceme ochutnat aspoň kousek. Holky si dávají rybu, mají tady kuřecí špalíčky, vepřové plátky, brambory, těstoviny, omáčky, hromadu zeleniny – jak samotné, tak v salátech. Na konec si ještě můžete dát zmrzlinu nebo místní malé banány. Vypadají, že už to mají za sebou – slupka je pěkně zahnědlá, ale uvnitř jsou nádherně čerstvé a chutnají tak banánově!!!

Než dorazíme na pokoj, je už tma. Dáme si jedny scrabble a jdeme spát. Jsme KO.

Návrat na titulní stranu - Tenerife