Brantická sovzilla v Zátoře

Po loňských ostravských piktogramech se toto luštění stalo populárním.No a když už je vyluštěno, není nic lepšího, než vyrazit do přírody a najít schránky. V Zátoře máme naše kamarády Lucinku a Aleše a tak výlet za keškami spojíme i s návštěvou a kafíčkem u kamarádů.

Vše začíná idylicky v Branticích, kde odstavujeme auto a pod polozamračenou oblohou strašící bouřkami vyrážíme na rychlý odlov. První schránka umístěná od cestičky a umně krytá mechem do nás vlévá optimismus a my vyrážíme za dalšími kousky. Už ale následující nám začíná ukazovat, co nás čeká. Hint "jehličnan ve svahu" znamená, že se musíte vyrvat kus do kopca plného jehličnanů, přidržovat se kořenů, keřů i trav, abyste po prdeli nesjeli z mokrého příkrého svahu dolů na cestičku. A tak to pokračuje dále a dále.

Radost nám udělá setkání se srnou a dvěma malými srnčaty, které kolem ní poletují po cestičce rozryté divočáky jako malá torpéda. Dopředu, dozadu, vyhnout se mámě a zase dopředu a pak dozadu. Úžasná energie! Máma střihá ušima, stojí a pozoruje okolí. Jsme po větru a a ni se nehneme. Nakonec k nám dojdou až na nějakých 30 m, než sejdou s cesty k vodě pod námi. Jeno srnče zůstane na cestě a kouká na nás tak dlouho, až jí sourozenec s mámou zmizí za říčkou Krasovkou. Za chvíli je ale doběhne a zmizí nám v lese.

Po pár dalších keškách potkávám pěkně podmočenou půdu a mé prsťáky protečou. A tak - jsa dobře vybaven - přezouvám trekovky a pokračujeme dále po cestičkách vyznačených moudrou sovou.

Zákeřně umístěné schránky nás donutí rvát se cestou necestou, ostružiny neostružiny, trávou do pasu, z kopce do kopce... Nakonec nechybí ani stromovka, na které mám co dělat, abych se zalogoval a nespadl. Jednou rukou to totiž dost dobře nejde a slízat dolů se mi fakt nechce... Nakonec vzdáváme předpokládanou celou trasu a asi po šesnácti kusech u hradu Zátor se rozhodneme vrátit k autu - které je už pěkný kousek daleko.

Houboviště

Potřebujeme se dostat přes louku, na které se pase stádo krav s telaty. Po zkušenosti z Rešova, kde nás začalo stádo nahánět se trochu bojíme a plánujeme, kudy jim proklouzneme. Když vidíme na protější straně branku, napadá nás, že to vezmem k ní. V tom ale zpozorujeme, že za ní se prochází dva velcí divočáci - no to by bylo z deště pod okap! Nakonec to dáme, vyhneme se kravám i divočákům a vracíme se k autu.

Nakonec ujdeme čtrnáct kilometrů a nastoupáme skoro 500 m převýšení... Když k tomu připočteme prostocviky při odlovu a poněkud krkolomný terén při hledání keší, je to na nás docela dobrý výkon. Naštěstí na nás za celý den spadnou dvě kapky deště a nic více. A v Ostravě celý den lije a lije. Jsme ovšem tak ucaprtaní a propocení, že vzdáváme návštěvu kamarádů a míříme rovnou domů.

Uběhne jen týden a jsme zde po druhé - na odlovení zbytku série. Tentokrát parkujeme přímo v Zátoru u hlavní cesty a asfaltem stoupáme nahoru pod hrad. Situace se opakuje s tím rozdílem, že nehrozí akutní déšť. Co se týče obtížnosti odlovu se už nezměnilo vůbec nic.

U jedné z prvních schránek odlovíme svou třítisící kešku. Až teď pohledem na fotku zjišťuji, že Janka nežije o den pozpátku, ale rovnou o dva měsíce. Ta když něco dělá, tak pořádně!!!

Cesta je tentokrát méně náročná, než minule - hlavně proto, že je kratší. I tak ale hledáme cestu v trávě, která je místy vyšší než my, v místech, kde byste v žádném případě nelezli a mi dokonce ujede i zakletí: "Bubu, nekaku mě!!!" Ownerka promine. Nakonec odlovíme vše, co je zveřejněno a čirou náhodou se dostáváme i na bednu.
Mé pocity krásně shrne do logu kolega Cybermouse:

Když mě na tuto sérii upozornili kamarádi z Hrazda teamu, byl jsem nadšen a ocenil jsem množství práce investované do její přípravy. Série na dlouhé zimní večery a pěknou letní procházku, říkal jsem si.
To jsem netušil, že to vše byla jen zástěrka pro drama, které mělo přijít.
Klíšťata jako popelářské vozy, která se po nás neustále sápala. Smečky slepýšů číhajících po cestách, aby se nám zakousli do kotníků. Maniakální srny, které vyskakovaly z nečekaných míst pokoušejíce se skolit nás infarktem. Záludné ostružiny, které nás ovíjely, kdykoliv jsme opustili cestu, aby nás složily k zemi a zatáhly bůh ví kam. Kopřivy, které na nás dorážely při každém pokusu nalézt keš. Cesty mizející beze stopy v lese. Keše strážené mračny hmyzu. Slunce, které z nás vysávalo poslední zbytky sil. To, že jsme cestou nepotkávali hromádky vybělených kostí našich předchůdců, bylo nejspíše dáno pouze tím, že série byla publikovaná teprve nedávno a vlastně zatím ještě není dokončena.
Všechny tyto útrapy však jen dělaly kulisu našemu zoufalému úsilí při hledání krabiček ukrytých na těch nejšílenějších místech. V této souvislosti jen poznamenám, že po deseti minutách kroužení kolem souřadnic a několika pokusech probít se k nule z různých stran skrze neprostupný porost je hint "ten vlevo" užitečný úplně stejně, jako by říkal "některý z nich". Jedinou útěchou nám v našich strastech bylo pomyšlení, že ownerka si při údržbě taky pěkně užije.
Zkrátka - po sedmi a půl hodinách a 22 km v nohách jsme nejen odlovili všech 32 dosud publikovaných krabiček série, ale dokonce jsme se dokázali vrátit k autům dříve, než nás dostala žízeň.
Takže, podtrženo, sečteno - Bubukaku, díky za sérii, která rozhodně musí potěšit srdce každého, kdo nemiluje pocestovkové power traily. Rozhodně to byl zážitek. Po dokončení celého obrazce se Sova stane vyhlášeným monstrem, kterému nejspíš nikdo neřekne jinak, než "ta brantická sovzilla".

Tentokrát už máme síly na to, abychom zastavili u Lucky a Aleše na kus řeči a cestou domů ještě odlovili u Zátorské kyselky i earthku. Zlato díky za zážitky, které budu na staré roky v karovaných paučích a s fajou v hubě vyprávět vnoučatům. Fakt.