Čertův mlýn

Ráno nakládáme Ferdu na nádraží a vyrážíme směr Frenštát. Při průjezdu Polankou se rozhodujeme zastavit u rybníků a trochu se porozhlédnout kolem. Mlha čaruje a my ráno začínáme stylově - s fotoaparáty v rukou...

Mlha nad rybníkem Nová louka

Po chvíli nám začínají mrznout ruce. No, teplé počasí je pro tento rok nenávratně pryč...

"Dým nad vodou stoupá...." slova této klasiky se mi vybavila při tomto pohledu na splav na řece Odře...

Polanečtí indiáni tady zapoměli koníka...

Celí prokřehlí usedáme do auta a pokračujeme  na poloprázdné parkoviště v Trojanovicích. Odtud se vydáváme k lanovce a bez čekání se na ní usazujeme. Jance to nedá a i na sedačce lanovky vytahuje fotoaparát a fotí. Daří se jí ulovit nádherná fotka - jako od starého impresionisty... No posuďte sami:

Z lanovky vystupujeme mírně prokřehlí. Cesta k bohu Radegastu a na Radhošť vypadá zoufale. Ještě že tam nejdeme!

Dálnice ve špičce...

Nebude-li Hospodin ostříhati místa, nadarmo bdí strážný...

Zastavujeme se u půvabných staveb slovenského architekta Dušana Jurkoviče. Určitě je všichni znáte. Jsou postaveny ve stylu lidové architektury Valašska a Kysuce. Na jejich vnitřní výzdobě se podílel i Mikoláš Aleš. S myšlenkou zásadní rekonstrukce pustevenských útulen přišlo Valašské muzeum v přírodě. Realizovat se ji podařilo až od roku 1995. Po čtyřech letech, v roce 1999 byla slavnostně znovuotevřena restaurace Libušín a v roce 2003 byl zpřístupněn také hotel Maměnka. Areál Pusteven je Národní kulturní památkou.

Interiér Libušína.
Dáváme si polévku na zahřátí... Obsluha nic moc, alespoň ta atmosféra je krásná...

Vstup do Libušína

Celý soubor budov - vlevo Libušín, vpravo Maměnka.

Janka našla na komíně Lachtana!

Maměnka

Počasí je nádherné - obloha je modrá s rozfoukanými obláčky... Na slunci je příjemně, ve stínu zapínáme větrovky až pod krk. Vydáváme se pod Maměnkou po zelené značce směr Tanečnice sedlo.

Na tomto místě se vydáváme doprava po červené značce směr Čertův mlýn. I když už je těsně před polednem, chlad nepřestává. O tom svědčí i další fotka:

Cestou míjíme ceduli s upozorněním, to že by jsme ale nějaké z těchto zvířat uviděli, můžeme zapomenout... Jsou plachá a výskyt turistů je podstatně vyšší!

Tato cedule je důležitá ze dvou důvodů - jednak Vám popíše okolí, druhak u ní zabočujeme doleva, čímž opouštíme značenou cestu. Mírně stoupajícím chodníčkem míříme na místo s názvem Kněhyně - sedlo. Touto cestou se vyhýbáme prudkému stoupání na Čertův mlýn.

V jednom místě se nám otevře výhled směrem na severo - severo - západ (Kunčice pod Ondřejníkem). Výhled je to nádherný i zoufalý najednou. Celou severní Moravu poslední dny sužuje smog. Tady nádherně vidíme, čemuže jsme to dnes utekli... Dekl... Vlevo je Nořičí hora (1 047 m n. m.), vpravo Velká Stolová ( 1 049 m n. m.)

Po chvíli dorážíme na Kněhyňské sedlo. Sedáme si do trávy, svačíme a vyhříváme se na sluníčku. Kousek od nás stojí pomníček partyzánům:

Pak se chystáme zdolat vrchol Kněhyně. Minule jsme si užili krásné výhledy, uvidíme, jaké budou dnes...

Zastavili jsme se po pár metrech u informační cedule. Dočetli jsme se spoustu informací a s nimi i jednu, která nás vůbec nepotěšila. To je ta vpravo dole ve tmavě zeleném rámečku. Nastalo dilema: vykašlat se na pitomé ochranáře, kteří zavřou vrchol poté, co ho zničí kyselé deště, nebo cestu vzdát. Janka řekla rozhodné slovo: "Kdybych tam šla, neměla bych z toho dobrý pocit!" No a my jsme tady přece pro pocity dobré! Proto se obracíme a skrze sedlo Kněhyňské se vydáváme do protikopce směr Čertův mlýn.

Cestou do kopce míjíme starou kamennou stavbu - bunkr partyzánů 1. brigády Jana Žižky. Byl to poslední úkryt partyzánů Beskydech.
3. listopadu 1943 zaútočila na bunkr německá policie. Většině partizánů se podařilo uniknout, ale brigáda byla oslabena. Její činnost se podařilo obnovit až po přechodu rozptýlených skupin do Hostýnských vrchů.

Když se po pár krocích otáčíme zpět, podaří se nám alespoň zahlédnout vrchol Kněhyně.

Vrcholek čertova mlýna je ukryt v hustém porostu. Pokud přemýšlíte, proč má toto místo takové jméno, můžete si to přečíst na informační ceduli:

Kolem nás zaujme spousta "mužíků". Stejné mužíkové pole jsme loni potkali na nedaleké Tanečnici:

Chvíli čekáme a potichu se proplížíme k našemu dalšímu cíli. Potichu a hlavně neviditelně proto, že Ferda nechce na toto místo přivádět další turisty. Prý už jich tam chodí dost...

Cestou musíme přejít strašidelnou puklinu ve skále...

...a přicházíme k Čertovu stolu. Jsme rádi, že je neustále na místě a žádnému z vandalů se ho nepodařilo shodit.

Vlevo od stolu je velký, na první pohled nezajímavý kámen. Znalí ale ví, že z něj na Vás a na stůl kouká sám čert....

Vyrostly mu i mechové růžky. Devil face...

Pak už naše kroky míří nazpět na Pustevny. Scházíme prudším sešupem směr Tanečnice - sedlo...

Foto Ferda

Na sedle si sedáme na svačinu. Přidává se k nám asi dvanáctiletá štíhlý klučina, který zrovna vyjel z Trojanovic po zelené na kole. Dáváme mu na posilněnou kousek čokolády, a on nám povídá o tom, že mu mladší bráchové nevěřili, že to vyjede. Tak si to jel dokázat. Pak ho cestou potkáváme ještě několikrát - Janka mu říká zatoulané štěně... Původně jsme chtěli jít po zelené dolů, ale jelikož to je minimálně 10 km a čas už pokročil, volíme rychlejší variantu. Jdeme nazpět na Pustevny a pod lanovkou po modré dolů. Je to prudký krpál sám kámen, ale je to rychlé... (asi 4,5 km)

Poslední část cesty ke stanici lanovky už jdeme podél potoka v údolí. Tady už je chladno, nahoře ale ještě svítí slunce...

Do živého

Začátek a konec naší cesty. Parkoviště je oproti ránu totálně plné. Krásné počásí nevytáhlo ven jen nás!
Je to třetí den po sobě, co si užíváme krásného babího léta. Jsme nádherně uťapkaní, ale užili jsme si to.