Červnové výlety

2. června 2026 - Odry - Veselí - velký labkový labyrint

Ač je dnes všední den, ordinujeme si pracovní dovolenou a míříme nad Odry, k vesničce Veselí. První zastávku si děláme u zdejší Veselské rozhledny. Je to naše premiéra...

Od rozhledny popojedeme jen kousek k točně autobusu, kde parkujeme a vyrážíme za jednou "šíleností". Před námi je 119 LAB keší, každá s pěti zastaveními. Máme tak před sebou 119 * 5 kešek na úseku asi desíti kilometrů. Sluníčko začíná pěkně hřát a my vyrážíme po polní úzké asfaltovce směrem k větrným elektrárnám. Kousek od nás stojí i vysílač, který vídáváme s každou cestou kolem Oder. Domlouváme se, že jeden bude lovit a druhý se kochat okolím. Pak se vytřídáme - aby jsme z toho měli vůbec něco, a aby nám vydržely baterky v mobilech... Nevydží.

Nakonec zvládneme za necelé 4 hodiny a ujdeme 10,45 km i s tím, že se v jednu chvíli musíme z důvodu špatného signálu vracet na místa, která jsme již prošli. Cestou se zastavíme i pro další kešky v okolí, jednou z nich je i Klapetkovic Labyrint v nádherném provedení:

6. června 2026 - Hipodrom v Bravanticích a FTF v Proskovicích.

V sobotu po obědě vyrážíme do Bravantic, poprvé v životě navštívit hipodrom - tedy závodní ovál pro soutěže klusáků - tedy koňů, kteří mají za sebou zapřažený malý dvoukolý vozíček "sulku" a běží v "klusu", což je na celém závodu asi to nejdůležitější. Když přejdou do cvalu, musí přibrzdit, změnit krok a teprve potom opět začít závodit. Zajímavé jsou i starty, kdy se ze začátku běží za autem, které nese široké rozevřené brány přes celou dráhu. Ty se po startu zavírají a auto jede dále před nimi.

Zdržíme se asi na 3 dostihy a pak pokračujeme dál, odlovit si další bravantické kešky. Když se pak v 16:00 vracíme domů, pípne nová keška z Klapetkovic série Leonardo da Vinci. Hádanku vyluštíme obratem a protože nejsme až tak daleko, otáčíme vozidlo a míříme do Proskovic, kde je umístěna její finálovka. Když přijíždíme na místo, stojí pod stromem tři zkormoucené postavy - Peťka z Geomyšáků, Lucka Vlumi a slečna patřící k Ostravak10. Koukají do koruny stromu a biltemu nemaje, nemohou odlovit. Tak to jsme přijeli správně - Janka vytahuje tyčku z kufru a společně logujeme. Za chvíli se vrací Ostravák10 s pilou v ruce, že prý už ten správný klacek skoro měl!

7. června 2026 - Bunkr Přáslavice, Rozárium v Olomouci a prameny Odry.

V neděli vyrážíme směr Olomouc. První zastávku děláme v Přáslavicích - dostal jsem vstupenku do místního vojenského bunkru jako odměnu za poskytnutí fotogradfie do jejich blogu. Bunkr sloužil za studené války jako zesilovací komunikační uzel pro komunikaci zemí Varšavské smlouvy. Začíná se stavět v roce 1968, dokončen je v roce 1976. Více se o bunkru dozvíte zde: Bunkr Přáslavice

Tady vidíte to, proč se bunkr stavěl - telefonní spojení.

Mne, jako technicky založeného člověka návštěva hodně zajímá. Překvapillo mne napájení, kdy proud z venku se dodával pouze do jednoho velkého elektromotoru, který poháněl generátor, ze ketrého se vyráběla energie pro celý bunkr. V případě výpadku energie z venčí se zárověň roztáčel velký setrvačník, který dokázal otáčet generátorem ještě nějakou dobu, než se podařilo nastartovat jeden z velkých dieselových motorů umístěných v nejnižším patře bunkru. Vše jistila obrovská baterkárna. Vše je tady pro zajištění zdvojeno - jak elektrogenerátory, tak diesel agregáty.

V tuto dobu je část objektu přístupná prohlídkám a druhou část využívá nový majitel objektu jako hydroponickou farmu. Zajímavé využití!

Rozárium Olomouc

Po prohlídce bunkru jedeme s Janičkou do Olomouce, kde se v rozáriu koná výstava Pocta růžím. Vše tady kvete, růže jsou neuvěřitelně rozdílné, plno tvarů, barev, vůní. Nádherné.

Projdeme celé rozárium křížem krážem, čichneme ke každému druhému květu, některé voní nádherně, jiné mírně a některé vůbec. Chvíli si sedmene pod stan na přednášku floristky a pak pokračujeme do zadní části rozária prozkomat další zahrady. Po prohlídce zajdeme ke Korunní pevnůstce s Prachárnou a Domem poznání.

Prameny Odry

Cestou domů z Olomouce to Janka bere směr Libavá a zastavuje v Kozlově, odkud to je už necelé 2 km k pramenům Odry. Místo se nachází ve vojenském prostoru, proto je tady přístup pouze o víkendech a svátcích. A jelikož je neděle, můžeme do vojenského prostoru vstoupit. Sluníčko už nemilosrdně pálí a asfaltová cesta už teče. Nejsme ale jediní, kteří toto místo jdou navštívit, je tu docela provoz.

Odra má prameny dva - tešně u sebe. Ten horní - u kterého stojí Janka, je vyschlý, kdyby ale tekl, pak by se po pár metrech vlil do toho hlavního. Ten má teď při nedostatku vody průtok zhruba 0,5 l za minutu.

13. června 2026 - letadlem na Pálavou a Lednicí

Dnes mne Janka nakládá do vozítka a veze mne vybrat si její narozeninový dárek - leteckou prohlídku Pálavy a okolí. Parkujeme najižní straně letiště u aeroklubu ve chvíli, kda začíná pořádný slejvák. Hledám na meteoradaru, jak to bude vypadat a uklidňiji se - mraky za chvíli odejdou a bude pěkně. A radar má pravdu. Chvíli před jedenáctou nás u brány vítá náš pilot, pan Marek Šula. Za chvíli už sedíme v Cessně 172, jejíž výroba započala už v roce 1956. Ta naše je vyrobena v roce 1996, má tedy třicet let. Na přelet jsme tady dnes dva. Já si sedám dozadu, kolega hned vedle pilota. A jdeme na to:

Odstartujeme směrem na jih a podél dálnice na Bratislavu doletíme až k Pálavě, tak se otočíme a přes Bulhary, ve kterých bydlí můj spolucestující, se otočíme k Lednici, nad kterou zakroužíme a pak kolem Hustopečí a radaru "Kalimero" u Újezda míříme opět na letiště. Ve vzduchu jsme asi 40 minu. Počasí nám vyšlo:

Dívčí hrad s vysílačem, vepředu Pavlov, vzadu Věstonice a vodní nádrž Nové Mlýny.

Sirotčí hrádek nad Klentnicí

Mikulov se Svatým kopečkem a lomem Janičův vrch. V dálce Rakousko.

Lednický zámek se skleníkem a park s minaretem.

A pohled na náš dopravní prostředek.

13. června 2026 - Event v Bravanticích

Když odpoledne pro létání na jihu Moravy dorážíme domů, dáme si chvíli pauzu - pak opět vyrážíme ven - tentokrát jen do Bravantic, kde mají Zámecké slavnosti. Sejdeme se na eventu a pak pokračujeme v zábavě. Kačeři na kolotoči:

20. června 2026 - Z Bílé na Bobek 

Dnešní den má být extra teplý - meteorologové dávají výstrahu s teplotami nad 30°C. Přitom máme skoro nejdelší den v roce a od zítřka ze zase začne zkracovat. To mne štve, sotva si na to zvykneme, už zase bude dne ubývat. A za chvíli jsou vánoce, a zima a plískanice... No hledejme na tom to pěkné - budu mít více času modelařit.

Ráno přijde Janka s návrhem - pojeďme někde výše, kde nebudeme muset šlapat do velkého kopečka - třeba na Bílou, lanovkou nahoru a pak kousek na Bobek. A podíváme se po houbách. K tomu dodá - a zavoláme Františkovi. A tak za chvíli vyrážíme do Havířova, kde naložíme pana emeritního učitele a kolem objížděk - a že jich tady je - vyrážíme do Frýdku a pak kolem šance na Ostravici. Parkujeme pod lanovkou, kupujeme jen lístky nahoru, nasedáme na šestisedačku a za chvíli jsme nahoře.

Stejnou fotku - s výhledem na Lysou a Smrky (myslím Malý a velký) jsme si tady udělali v půlce října 2017 - tedy skoro před devíti léty:

To jsme šli úplně stejnou trasu na Bobek s Marcelkou a Lumčou a nasbírali si plnou tašku hub. Letos to s houbami nevypadá, bylo tu hodně sucho a pršelo teprve před pár dny. Paradoxní je, že si více pamatuji ještě dřívější cestu- před čtrnácti léty - tu jsme šli také s Marcelkou a Lumírem, ale startovali jsme na hraničním přechodu v Klokočově. Pamatuji si na starou celnici, na odbočku u prázdné rekreační chaty a na pobíhání po hranicích - a taky na sbírání hříbků. Trasu z Ostravice jsem ale skoro vytěsnil a nepamatuji si ji. Zvláštní.

Díky tomu, že jsme ve výšce nad 800 m a skoro celá cesta je lesem, ani nevnímáme to teplo okolo. Je pravda, že na sluníčku přidám a hledám, kde se schovat ve stínu - tam zvolním. Ferda si sebou bere hůlky, ale ve svých 79 letech a deseti měsících (u lanovky se mne ptala pokladní, kolik let má senior a já řekl osmdesát - Ferda se hned ohradil, že ještě ne...) šlape naprosto v pohodě. Jeho vitalitu bychom chtěli v osmdesáti - skoro - mít! V posledním stoupání uvidím malou houbičku mezi kořeny a upozorňuji na ni za mnou jdoucí houbaře. Prý je to malinký praváček. Takže už snad za chvíli  porostou. Pak přijde velká louka s výhledem na Lysou Horu. Musíme si tady udělat pěknou fotku na památku.

Při pohledu na druhou stranu vidíme v oparu Malý a Velký Rozsutec, vpravo od něj Chleb. Janka se zasní: "Uvidíme ještě někdy Slovenské hory?" Určitě ji tam někdy ještě musím vzít. Pak už se obracíme nazpět. Dolů už nepojedeme lanovkou, ale po modré pěšky dolů - už jsme zapomněli, že místy je pěšinka pěkně uzoučká a špatně schůdná - hlavně v místech, kde jdeme po příkrém svahu nad potokem. Ferda na pár metrů vytahuje hůlky, ale to už jsme skoro dole, kde je opět schovává do batohu. Šikovný turista!

Dole si sedáme na zaslouženou kyselicu a studené pivo v restauraci u lanovky. Tady už je opravdu horko - ač sedíme pod velkým slunečníkem, mimo pálivé paprsky sluníčka, vzduch se ani nehne a je tady úporné vedro. Raději jdeme k autu. Teploměr ukazuje 36°C. Nastartujeme, zapínáme klimatizaci a vyrážíme k domovu.

Když jsme byli naposled v Bordovicích, potkali jsme se tam s Janou a Ivanem, kteří nás zvou, abychom se u nich někdy cestou zastavili na chatičku v Ostravici. Jedeme kolem, tak proč ne? Uděláme si zastávku u zmrzlinového stánku, kde si dáme do kelímku natočit šest zmrzlin a míříme na návštěvu. Jenže ouha - vše je zamčeno, auto nikde - oni nejsou doma! No tak to občas dopadá při neohlášených návštěvách.

A tak nám nezbývá nic jiného, než dojít na peřeje, sednout si k vodě a každý sníst dvě zmrzliny. Ferda nožem, Jana víčkem a já ji vypiju. Nemáme totiž lžičky... No a to je vlastně vše. Cestou domů zavezeme Ferdu do Havířova a je po horkém sobotním výletě.