Letos se nám podaří stihnout kvést záplavy bílých česneků v lužním lese u Polanky. To se nikdy neomrzí!
Ráno čekáme Františka na nádraží a popojíždíme jen kousek na parkoviště u Polaneckých rybníků. Vyrážíme společně poklidnou procházkou do lužního lesa.
Kromě občas prosvištivšího cyklisty je tady liduprázdno. Společně už z dálky cítíme vůni lužního lesa plného kvetoucích česneků.
Komáři jsou sice protivní, ale ta krása okolo to přebije.
Když vyjdeme na konec česnekového lesa, navrhuje Ferda popojít kousek k soutoku Odry a Ondřejnice. Od té doby, co jsme tady byli naposled se soutok posunul. František to pamatuje ještě úplně jinak. Soutok se posouvá a mění.
Soutok
František nás protáhne pralesem pomrzlé křídlatky až k vodě, kde si dáváme svačinu a hledáme kamínky na malování.
A řádí tu bobři (to není Ferdova práce)
Pak se vracíme do lužního lesa a po druhé se kocháme tou bílou nádherou.
Vytisknout stránku
Komentáře (0)