Dnes máme druhý - když budu počítat páteční večer tak třetí - dárkový den v Chřibech. Zbývá nám cesta domů, ale i ta může být dobrodružná.
Ráno neváháme, balíme si věci do autíčka a vyrážíme na cestu domů. Na začátek popojedeme kousek nad Koryčany. Uzoučkou cestičkou mezi domky a pak klikaticí se v listnatých lesích dojedeme na parkoviště U Křížku pod hradem Cimburk. Hrad vynecháváme a míříme rovnou za Kozlem. Tedy za Kozlem s velkým K. Není to zapáchající rohaté a vousaté zvíře, ale monumentální solitérní skála, ráj pro milovníky horolezectví.
Stáňata odbíhají odlovit kešku, kterou jsme odlovili už loni v květnu při návštěvě Cimburka a my mezitím pozorujeme partu dospěláků koučující menší děti při jejich pokusech zdolat tento děravý šutr. Malá žába tak kolem osmi kňourá, že ty lezečky ji tlačí a mamince se to vůbec nelíbí. Pak ji naváží do sedáku a přesvědčují dívčinu, aby vylezla nahoru. Po chvíli kňourání mamince prdnou nervy, malou stahuje dolů a hodně rozčílená se navazuje sama. Kroutíme hlavami, že komunikace s dítětem by měla probíhat jinak, že matka ničeho nedosáhla a dítě - vlastně obě dvě - jsou akorát ve stresu. To se nám to kecá v našem věku. A možná bychom se kdysi zachovali stejně... Kdo ví.
Kozel
Počasí dnes nebude takové slunečné jako včera - nad námi se honí temné mraky a kdo ví jestli cestou nezmokneme. Pokračujeme po značce ke studánce U Misky a pak dále po zelené značce až k vrcholu s milým jménem - Ocásek. Okolo něj se rozkládá malá přírodní rezervace stejného jména.
Přírodní rezervace Ocásek - Starý bukový les, ve kterém roste převážně buk lesní, méně lípa srdčitá, jilm horský. Podrost tvoří druhy typické pro květnaté bučiny (například kyčelnice cibulkonosná a devítilistá, kokořík mnohokvětý). Staré doupné buky jsou domovem chráněných ptáků strakapouda bělohřbetého, holuba doupňáka. Ve skalním pískovcovém bloku pod vrcholem můžete najít malou puklinovou jeskyni. Vyhlášená rozloha: 9,75 ha
K vrcholu musíme trochu stoupat, nad námi se ale otevírá nebe a začíná svítit sluníčko.
Na vrcholu kousek od jeskyně nalézáme kešku a pak začneme sestupovat dolů na opačnou stranu kopce. Les kolem je nádherný!
Na druhé straně kopce nalézáme promočenou kešku a na památku se fotíme pod turistickým rozcestníkem s opět krásně poetickým jménem:
Pak už míříme k dalšímu monumentu tohoto nádherného kousku přírody - ke Kazatelně. Je to asi šestimetrový osamocený skalní výchoz z magurského pískovce, do kterého někdo vytesal schody a na vrchol umístil křížek. Prvně uděláme foto influencerce, která tu byla se svým pejskem před námi a pak se otevírá možnost si v klidu toto nádherné místo vyfotit:
Těsně vedle skály je keška, kterou chceme odlovit. Protože se k nám odspodu blíží nějací postarší turisti, čekáme až přejdou. To si dáváme - je jich celý autobus. Bojíme se, že budou u Kazatelny postávat dlouho a my schránku neodlovíme. Ale jsou to jen turisti s jejich základní vlastností - rychle ujít stanovenou trasu, bez zbytečných zastávek a vyrušení. Polykači kilometrů. A tak po dvou minutách kochání se nad krásou místa pokračují v cestě.
Sedáme si kousek od kazatelny na pokácené kmeny a dáváme si oběd. Původně plánujeme jít ještě na Horu sv. Klimenta, ale pak od toho upouštíme, protože Luma se ještě chce spustit. Tak míříme přímo k autu a popojíždíme na místo s názvem Salaš.
No a je to tady. V místním lomu - pár kroků od cesty Luma shodí lano a spustí se ke kešce v půlce stěny. Než se začne spouštět, z nebe se spustí hromada kapek - v té nejhorší chvíli. Janka stojí dole, hlavu zaklání k nebi a prosí: "Teď ne prosím, ať prší jindy, ať Luma dokáže bezpečně tuto stěnu zvládnout!" Nebe poslechne a kapky mizí.
Luma je kluk šikovná, díky němu máme opět zápis v logbooku a další obtížnost 5. Bez jeho pomoci bychom nikdo nenašli odvahu, vybavení a hlavně zkušenosti.
Po tomto adrenalinovém zážitku se jdeme uklidnit výstupem k rozhledně stejného názvů jako vesnice - Salaš. Výstup začíná pěkně zprudka - to je to stoupáni, kdy jednička řve a dvojka netáhne. My naštěstí nemáme převodovku, spojku ani plyn, tak se jen předkloníme a s funěním stoupáme k vysněnému cíli. Za chvíli se před námi na kopci objeví.
Kovová rozhledna ve tvaru dvou do sebe zaklesnutých sedmiček je obložena dřevem, které už stačilo nabrat barvu, jako v Avoriaz. Rozhedna je vysoká 15 metrů a má dvě vyhlídkové plošiny. Marcelka s Lumírem si sedají na trávu a nechají nás, ať si odlovíme místní kešku a pak se vyšplháme nahoru - na výhledy.
Výhled pod těžkými mraky - v dálce je vidět Velká Javořina.
Cestou dolů si utrhneme pár mirabelek a sestoupíme k autu. Kousek odtud je Velehrad a tak parkujeme v jeho centru a jdeme si sednout na kávu. Pak se rozhodujeme ulovit místní labky a procházíme celým areálem
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje
Cestou nám dělají společnost stovky housenek babočky paví oko, které neomylně míří směrem na jih. Kam je jejich nožky nesou nevíme, ale musíme si dávat hodně pozor, abychom některou nezašlápli. Cyklistům a autům uhnout nedokáží a tak je cesta poseta jejich mrtvolkami. Odlovíme vše co se odlovit dá a vracíme se k autu. Pak už nám opravdu zbývá jen cesta domů. Janka ji bravurně zvládá a nám nezbýva než konstatovat, že je za námi další nádherný víkend. Díky kamarádi za přivedení na další nádherná místa.
Komentáře (1)
29. srpen 2021