Dobytí hanáckého Mont Blancu

Vysvětlení té zápletky je jednoduché - Jitka se Slávkem - tedy Jihočeši - si vyjeli na dovolenou na Moravu a v Čechách pod Kosířem jsme si dali sraz. My si děláme zastávku v Olomouci, kde nakládáme Radušku a pak se všichni setkáváme v zámeckém parku.

První zastávku si děláme zámecké kavárničce na kafíčko a džbán levandulové limonády s ovocem. Pak pokračujeme do parku, kde probíhá nějaká soutěž v lukostřelbě. A tak procházku zkrátíme na odlov jedné kešky a společně vyrážíme zdolat Mont Blanc. Tedy ten "hanácké" - když už jsme u těch místních určení. Říka se tak nejvyšší hoře Hané :

Velký Kosíř (442 m n. m.) je výrazný vrch v geomorfologickém podcelku Bouzovská vrchovina, nejjižnějším to podcelku Zábřežské vrchoviny, ležící zhruba 9 km severozápadně od Prostějova a 15 km jihozápadně od Olomouce; jeho vrcholová část náleží ke katastru obce Slatinky, okres Prostějov. Jméno kopce pochází z protáhlého tvaru, který připomíná kosu. Pro svou nápadnou polohu v rovinaté hanácké krajině bývá humorně nazýván „Hanácké Mont Blanc“
Zdroj Wiki

Na začátku cesty nás Raduška stříká nějakým bojovým repelentem, takže nás komáři poletující všude okolo nechávají v klidu. Krásnou procházkou vystoupáme až k vrcholu, kde stojí pěkná rozhledna.

Zaplatíme vstupné a vystoupáme na horní patro rozhledny. Tím překonáme všechny stromy okolo - otevře se nám krásný kruhový výhled na celou Hanou.

Svatý Kopeček v dálce oparem zamlžené jen z lehka tušíme...

Jitka se Slávkem

Nebyli bychom to ani my - tedy Janka a Já, abychom se nepokusili odlovit dvě zdejší keše. Jednu nacházíme bez problémů, pro tu druhou se dereme vysokým maliním a ostružiním a nenalézáme. Navíc ze sebe smetáme i klíšťata a provokujeme i komáry.... No tak opravdu nemusíme mít vše - vzdáváme to vyrážíme na další cestu - z Mont Blancu do základního tábora.

Popojíždíme do Drahanovic, kde si dáváme v restauraci pozdní oběd a pak s chvíli bloudění dojíždíme do Slatinic, kde jdeme navštívit muzeum autoveteránů.

Vzpomínáme, jak jsme loni společně navštívili muzeum v Nové Bystřici, které nás nadchlo. Toto je podstatně menší, ale vozy jsou tady nádherné. A protože do muzea se vstupuje skrz cukrárnu, nedá nám to a po prohlídce usedáme pod slunečníky. Pobavím obsluhu dotazem, zda mají něco bez laktózy... A tak si všichni dávají něco pod nos a do batůžku, jen já, už smířen a bez nervů, suším zobák. A mám radost z toho, že už neslintám a nelituji se, že něco nemůžu. Jsem v klidu.

A to je konec společného odpoledne s Čechy v Čechách na Moravě a okolí. Zdravíme Třeboň!!!