Havířovská sorela

Tyto zápisky jsou proto jen mou vzpomínkou na místa, události a hlavně lidi, které jsem znal a kteří ovlivnili můj život.

Parkujeme na novém parkovišti nad letním kinem na začátku ulice Na nábřeží. Cestu nám plánují kešky - tedy wigo Průvodce Havířovskou Sorelou. Sorela je zkratka socialistického realismu - tedy stylu, ve kterém je Havířov postaven.

Zastavení první - hudebka Na schodech. Tady jsem už nebyl asi 30 let a je to tu skoro stejné. Jen obchody se změnily...

Po nábřeží projdeme až na Sadovou, kde jsem chodil později. Tady byla nauka i hodiny nástroje. Nakonec i předehrávky, což bylo vystoupení pro rodiče, abychom ukázali, co vše jsme se za celý rok naučili. 

Kousek dál je Korčagin - tedy městský úřad. Původně tyto prostory patřily OKD. A i když se to místo už určitě takto nejmenuje, Havířováci se určitě vždy orientují podle Korčagina. Pavko Korčagin byl mladý konsomolec z knihy Jak se kalila ocel. Bóže to je historie!

Tady jsem stával a čekla na Janku, když jezdila z práce. A naproti je kulturák. Bezruč. A oddací síň, kde jsme měli svatbu. Divadlo loutek a před ním fontánka s mečounem - tu ale nenacházíme. Už ji zlikvidovali.

Stačí přejít přes cestu a vybavují se mi zástupy lidí čekající na spoj do práce. Havířováci byli naučení, že se staví do řad a spořádaně nastupují dveřmi u řidiče. Žádné předbíhání, cpaní se dopředu. To jinde nikdy nebylo...

Hned pod kulturákem je základka Gorkého. Koukám do oken v prvním patře, kde jsme měli třídu. Vzpomínám na pana Rutu a jeho HuFiLiTum - mimochodem - učil už mého tátu a zemřel loni skoro ve sto letech. Tuhý kořínek a bezva kantor.

Tady jsme měli místo osmičky na zemi nakreslené "chlívky" podle tříd, kde jsme museli před vpuštěním do škol spořádaně čekat.

Je víkend, tak je zavřeno. Vzpomínám, kde byly šatny, jídelna, tělocvička a sborovny. Už je to skoro zapomenuto...

Procházíme dvory k Radosti. Spousta domů je krásně opravených, najdou se ale i ty, které jsou ještě v původním stavu. Skoro jsem zapomněl na Školní park, přitom jsem zde chodil do školky a Kačenka do jesliček. V Radosti jsem byl na svůj první nepřístupný film a pamatuji i první kasíno. A na to jak tu strejda hrával k tanci se svou kapelou...

Parkem dojdeme ke Hvězdě. Jako malý jsem se tu vždy musel zastavit na deset deka pochoutkového, rohlík a sodovku. Babička říkala, že jsem ji vždy stál pětikorunu.

O kousek dál byl můj nejoblíbenější obchod - Mladý technik. Kolikrát jsem tady pod půltíkem dostával modely. A dostavěl jsem je až nyní, skoro po 40ti letech!!! To byly časy...

Tam kde je teď Raifka, bývala restaurace Rybí grill. Měli uvnitř velká akvária a já tam jako kluk chodil na ty ryby koukat. A nahoře bydlí rodiče mého nejlepšího kamaráda, tam jsme spolu vařili a snili. Krásné časy.

Když jsme ujídla, Labužník byl taky top. V patře měli saláty, zákusky, koktejly - jahodové :) A vedle bylo velké elektro a pak knihkupectví.

Naproti Labužníku je Budoucnost - teď Elán. Pamatuji na dobu, kdy se stavěla a na prázdná patra a mezi nimi jen jezdící schody. Dědeček tam parcoval jako vysloužilý havíř na brigádě. Už je ale vše jinak...

Sejdeme dolů a já vzpománám, jak dědeček s babičkou chodili do Divadelky na pivo ja s nimi na sodovku. Na nábřeží, kde jsem vběhl do horkého asfaltu a sešup, ze kterého jsme sáňkovali až k Lučině a na kluky, kteří se tu zimu utopili se sáněmi pod ledem...

Na druhé straně byly obchody - řezník - masař, jak říkala babička, potraviny, zelenina. Chodil jsem si tam kupovat za korunu dlouhé hady v cukru. A v podloubí byl holič - pán s hrbem ze kterého jsem měl stach a utíkal mu ze židličky. Sundal si z kalhot pásek a dal ho přes opěrku šroubovací stoličky. Už jsem neutekl...

Hned za podloubím je dvůr, kde jsem vyrůstal. Jen mi na něm nesedí velký betonový plac uprostřed. Opravdu tam byl???

Výdech z bunkru byl náš trůn

Potkáváme staršího muže venčícího psa, kterého odněkud znám. Dáme se do řeči a zjišťuji, že bydlel ob jeden vchod a že je o tři roky starší než já. Nepamatuji si jméno, ale obličej si i po padesáti letech pamatuji. Vyptávám se na lidi bydlící  zde v době mého dětství. Kristýnovi, Flešarovi, Sabolovi, Byrtusovi, Pokorní, Grocholovi, Erbenovi, Tomášovi a další a další jména. Nikdo. Už nežijí. Děti se odstěhovaly a jedna generace je celá pryč. Jdu ještě dopředu ke zvonkům, ale opravdu už neznám ani jedno jméno.

Smutně koukám do oken a vzpomínám na dědečka, který na mne vždy zapískal z okna a já už běžel se ukázat, že jsem v pořádku. Na klukovské hry a lumpárny. Na procházky s dědečkem a kuchtění s babičkou. Na tátu, který mě odpoledne vyzvedával a vodil domů. Je to tak dávno a já to cítím, jako by to bylo včera. Je mi smutno. Čas neuvěřitelně letí...