Slovenské hory jsou nádherné. To víme dobře. Jen se dokopat k tomu, abychom je lépe poznali.
Tentokrát nás Marcelka vzala na přechod hřebene - od Snilovského sedla po Nezbudskou Lúčku položenou těsně u hladiny Váhu.
Vše začíná jako obvykle v Jedové chýši u Svijan s bílou čepicí. Pro abstinenty - v hospůdce u piva. Marcelka povídá, jak se Ivka divila, který výšlap jsme to minule šli - že jsem to líčil tak drasticky a oni to přitom vnímali jako pohodovou procházku po vršcích. Byl to Vapeč v Strážovských vrších.
Tady vidíte, s kým se to kamarádím - s namakanými dálkoplazy. Přitom jsem jen lenivý bývalý fotograf...
Pokračujeme v rozhovoru a Marc navrhuje využít volného víkendu - konkrétně soboty 6. 6. 2015 na zdolání dalšího vršku. Tentokrát chce využít opravené lanovky z Vrátné doliny na Snilovské sedlo. Původně jsme se tam chtěli vydat na počest kamaráda Pepína, ale nakonec se dohodneme na trochu delší verzi.
No slovo "trochu" je asi poněkud nepřesný název. (Bacha Ivko - jak jsem říkal výše - toto píše lenivý bývalý fotograf!!) Délka trasy má být zhruba 16 kilometrů, stoupání pouhých 579 m a klesání - a to je asi nejhorší - 1700 m. Jednotlivé části tohoto treku jsou v pohodě, spojení všech částí dohromady už budí mírné obavy...
Ráno vyjíždíme kolem šesté s malou zastávkou v práci, kde jsem si zapomněl fotobrašnu (o tom napíšu více později) a doháníme na dálnici za Frýdkem Marc s Lum. Aby jste pochopili - nejsme spychlí snobi, kteří si každý jezdí svým autem, abychom se nemuseli mačkat. Potřebujeme auta dvě proto, abychom mohli uskutečnit náš hřebenový plán...
Projíždíme Žilinou, Varínem a uzoučkou cestičkou dojíždíme těsně před vesničku Nezbudská Lúčka. Zastavujeme a až tady mi dochází kde vlastně jsme. Kousek za nově opravenou bytovkou čouhá hrad Strečno (viz obrázek výše), pod kterým je jediný přívoz přes řeku, který znám. No a tady končí! Nebo začíná? A je tu proto, že Nezbudská Lúčka je ve slepé ulici - cesta tady končí - pak jsou už jen lišky, vlci a jiná dravá zvěř.
Marc a Lum se stěhují k nám a vracíme se společně do Varína, kde odbočujeme směr Terchová a pokračujeme až do Vrátné Doliny. Tady se před necelým rokem (21. 7. 2014) sesunula kamenná lavina a vše, co jí stálo v cestě smetla. Lanovku, cesty, mosty, auta... Pozorujeme, že vše je krásně opravené a jedině ta novota připomíná, že se tady něco takového stalo.
Foto jsem si zapůjčil na čas.sk
Vyjíždíme až k hornímu parkovišti pod lanovkou, kde stojí regulovčík ve žluté vestě. Že by vybíral parkovné? V eurech? Jana dělá rychlou otočku a nechá regulovčíka stát bez práce - parkuje o 100 m níže na volném velkém parkingu. Plni elánu vycházíme směr dobrodružství:
Vzpomínáme, kdy jsme tady byli naposled - vybavuje se mi předposlední návštěva, kdy jsme se tady zastavovali při návratu z dovolené v Tatrách. To tu ještě jezdila dvousedačková lanovka zvláštní tím, že se na ni sedělo bokem po směru jízdy... A našli jsme zde obrovského tesaříka... To bylo 2. srpna 2003 - už před 12ti lety!!!
Nakonec si vybavuji i poslední návštěvu (dovybavuji si ji až doma z mých zápisků a fotek) - bylo to 10. 6 2007. To už tu byla nová lanovka - ovšem tu už si paradoxně vůbec nepamatuji. Lanovku postavili v roce 2005 - krásnou - alpského stylu (Doplmayr, kabinky pro 8 osob / 640 kg). No a loni dopadla žalostně.
Tím, že si vůbec nepamatujeme na lanovku, nevíme ani, zdá se dá nahoře koupit nějaké občerstvení. A tak - jak se již stává tradicí - začínáme pod lanovkou v bufíku. Máme štěstí - ač to trvá dlouho, podaří se nám koupit slovenské pivo!!! (Šariš) Za námi se u pokladny začínají hromadit davy. Rychle dopíjíme a utíkáme před nimi na lanovku.
Je to bezva pocit - připadám si jako na dovolené v Alpách. Po tom se mi už stýská...
Výhled z horní stanice lanovky - uprostřed kouká špička Velkého Rozsutce.
Také si zde doplňujeme informace - ano, nahoře se dá koupit pivo :o)
Takže ještě jedno malé a jdeme!!! Je přesně 9:30 hod a vyrážíme směr Snilovské sedlo.
Toto je pohled ze Snilovského sedla (1 524 m n. m.) na Velký Fatranský Kriváň (1 708 m n. m.)
Pohled nazpět na horní stanici lanovky. Za lanovkou vzadu kouká vrchol Stoh (1 607 m n. m.), před ním hřeben s vrcholem Poludňový Grůň (1 459 m n. m.) a pak dva vrcholky Velkého a Malého Rozsutce (1 609 a 1 343 m n. m.)
Stačí pár kroků s jsme pod vrcholém Velkého Kriváňe. Kolem je vše v plném rozkvětu - jaro už dorazilo i do hor... V pozadí je vrchol Malého Kriváně (1 670 m n. m.)
Vynecháváme vrchol (ten navštívím až s lahví Tulamorky v jedné ruce a se Slávkem v druhé. Teda s lahví v ruce a se Slávkem po boku, aby to neznělo blbě...) a pokračujeme z kopce dolů - na vrchol Malého Kriváně.
Ještě než se spustíme dolů nahoru, uděláme jednu dokumentační fotku - to musí být!!!
Kolem vršku Pekelník scházíme do sedla Bublen. Sluníčko se do nás začíná pěkně opírat. Ještě že jsme vysoko a pofukuje příjemný ochlazující větřík... Dobré mazání (venkovní), pokrývka hlavy a brýle jsou nutností!
Vypadalo to, že Malý Kriváň je co by kamenem dohodil. Ale zdání klame - jdeme už hodnou chvíli po nádherném hřebínku a k vrcholuje to ještě kus!
Pohled nazpět - poslední vršek vpravo je Velký Kriváň.
Do cesty se nám neustále pletou nějaké kytky - třeba vstavače... Stačí málo a porostou uprostřed cesty - no hrůza!
Ještě jeden pohled nazpět - začal vykukovat i Velký Rozsutec.
Tak ještě jeden vrcholek, pak ještě jedno údolíčko a pak zase vrcholek - tentokrát už to bude on! Malý Kriváň!
A jsme tady! Místo klasického kříže zde stojí betonový monolit. Zda je na vršku čouhající armatura umělecké dílo či důsledek úderu blesku nevíme, ale určitě to není nejpěknější vrcholovka... Alespoň že výhled je odtud luxusní!
Za kamenným valem vidíme další cíl naší cesty - z prava Priehyb -1 462 m, Stratenec 1 513 m a Suchý 1 468 m. Nacházíme si místečko kousek pod vrcholem a usedáme na oběd. Sluníčko se do nás nemilosrdně opírá. Schovat se před ním není kde...
Lumír si udělá pořádný sendvič a s chutí se do něj pouští...
Tímto dodatečně prosím Lumírka o schovívavost a autorizaci této fotky. Ta tu přecí nesmí chybět...
Po přestávce zase začneme sestupovat do údolí, abychom se za chvíli zase šplhali do kopce. Na hřebenu se postupně začínáme nořit čím dál častěji do kleče. Kleč má tu nemilou vlastnost, že kolem sebe drží horko. Když potkáte jen malou, při jejím projití dostanete dávku rozpáleného vzduchu do obličeje. Taková nárazová sauna. Pokud vstoupíte do větší koncentrace klečí, procházíte již klasickým horkým dnem někde uprostřed rozpálených paneláků a asfaltu.
Tady mi začne být nevolno. Chvíli si musím sednout a přemýšlím, jak dál. Janka mne začne prolívat vodou a její léčba funguje (ještě že ji mám...). Chvíli se motám jak motovidlo, ale voda zabírá a je mi lépe. Proto také všichni kvůli mě mění trasu. Pod vrcholem Stratence - jehož vrchol vidíte na fotce výše - v sedle Vráta - nepokračujeme na Suchý (cesta je pokračováním rozpáleného hřebenu), ale zprudka sestupujeme po žluté do milosrdného lesa.
Už krásně ochlazení vycházíme na Príslop pod Suchým. Pohledem dozadu vidíme uprostřed hřebenu skály a vlevo vedle nich sedlo Vráta - je tam patrná i cesta, kterou jsme sestupovali dolů.
Jako záchranu na cestě žíznivých poutníků bereme chatu pod Suchým. Dáme si chlazené pivo - než se ho ale dočkáme, máme pocit, že se v horkém potu uvaříme. Chvíli si odpočineme, ale jelikož jsou už tři hodiny a přednámi je ještě 700 m klesání na necelých čtyřech kilometrech, musíme vyrazit. I když jdeme lesem, neustále jdeme po hřebeni. Vlevo sráz, vpravo sráz... Sešup je pěkně prudký a pod nohami vám neustále ujíždí kameny a suť. Musíte si dávat pozor kam šlapete - jeden chybný krok a jedete po zadku z kopce. To by bolelo. Několikrát po různu jucháme a vyskakujeme jak Jurko Jánošík - ale všichni to ukočírujeme a neskončíme na zemi.
Otevírají se nám krásné výhledy na meandry Váhu - za chvíli jsme dole!!!
Pod zříceninou Starého hradu potkáváme první vodu za celou cestu. Hádejte co uděláme? Vrhneme se do ní!!!
Po ochlazení se nám opět lépe šlape.
Pak už zbývá jen jednoduchý konec cesty po asfaltové cestě. Přichomýtneme se ještě k záchraně opilého mladíka, který přes řídítka svého byciklu přeletěl z cesty přímo do Váhu. Opilí mají ale štěstí - zůstal jen s odřeným loktem ležet v husté trávě těsně vedle vody. Za pomoci turistických hůlek byl osvobozen z příkopu a my pokračujeme dále. Za pár metrů potkávame jeho kolegu, který nám vysvětluje, že jeho kámoš má od dětství takové štěstí, že to je až nenormální. No snad si ho nevybere jako ty pověstné kočičí životy...
Tady už je výše zmiňovaný přívoz. Nezbudská Lúčka - Strečno.
Musíme projít celou rozpálenou vesnicí až k autům.
Tady je celá naše trasa - pro Ivku procházka, pro mne krásná a nádherná makačka. Jestli zase někdy půjdu na hory? Jasně! Jen budu víc pít!!!
Profil vypadá nádherně - vždyť jsme celou cestu šli z kopce!!
P.S.
Ještě není konec...
Nasedáme do rozpáleného auta a jedeme nazpět na parkoviště pod Lanovkou. Tam se zase dělíme do svých vozítek a domlouváme se, že pojedeme každý zvlášť, ať se nemusíme hlídat. Odjíždíme s Jankou první a sotva dojedeme za Terchovou, telefonuje Marcelka - "Nemůžeme nastartovat, uvidíme co dál, jeďte bez nás...". To ale nejde - a tak se vracíme nazpět. Lumča stojí pod kapotou a tiše promlouvá k motoru. Co mu říká nevíme, ale asi to funguje - motor naskočí a po chvilce neochoty se rozbíha do klidných otáček. Skoro celou cestu pak jedeme za nimi a jistíme konvoj. Uf. Adrenalinové zakončení nádherného dne.
P.S. 2
Po tomto dni je vidět, jaký je kdo matla. Nebo spíše mazavka. No takto - jak se kdo namazal, tak se také i spálil... Jednoznačně se mi vybavuje hláška mojí maminky, když jsem měl doma za 5 minut povysávaný celý byt. Vždy říkala: "Tam jsem byl a tam jsem nebyl..." Pohled na naše těla jasně určuje, kde jsme se tou padesátkou namazali a kde jsme zapoměnli. Vypadám jak omalovánka...
P.S. 3
Ještě k té fotobrašně - dlouhé roky nosím na výšlapy svůj fotobatoh Bagmaster Black. Je pohodlný, dám do něj vše co potřebuji a nemůžu si na něj stěžovat. Pravda ale také je, že je dost těžký a když už jej vleču, vezmu si ještě toto a toto... Výsledek pak je, že se svou mizernou fyzičkou s sebou vláčím jedenkrát tak težší batoh než většina ostatních...
Druhou nevýhodou je to, že pokud nechci aparát tahat kolem krku - což není při chůzi s hůlkami ideální - musím při každém pokusu o fotku zastavit, batoh sundat ze zad, vyjmou foťák, udělat fotku a pak opačným postupem zase vše uložit na záda. Kolik krásných fotek mi tak z mé lenosti uteklo???
Proto jsem to chtěl nyní vyzkoušet jinak - Kuba mi pujčil pistolové pouzdro Lowepro, do kterého ukládám zrcadlovku se základním objektivem, polarizák a jeden přechoďák. A to je vše.
Navleču si ji na bederní popruh turistického batohu a popruh brašny hodím přes rameno a kolem krku. Zpočátku to je bez problémů, později mne už popruh dře do krku a tak jej přehazuji i přes druhé rameno a ten se zachytí vzadu za batoh. Ideální poloha.
Brašna je vycentrovaná na břiše, kdykoli potřebuji, můžu jednoduše fotoaparát vyjmout, vyfotit a pak jej jednoduše zase uschovat. Toto řešení se mi líbí, ještě jej budu muset doladit.
Kubo, díky za půjčení!
Komentáře (1)
15. červen 2015