Od začátku roku poctivě pracujeme a tak jsme se konečně odhodlali vzít si den volna a vyrazit vstříc novému dobrodružství. Tentokrát do našich milovaných jižních Čech.
Cesta vesele ubíhá a my za 3,5 hodiny dojíždíme do Třeboně. Tam se naše cesty dělí. My parkujeme u Hudíků, Miška u Milana.
Obdivujeme nově opravený baráček a musíme Hudíky pochválit - super! Po večeři vyrážíme na procházku ztichlou usínající Třeboní. Přeci jenom je čtvrtek a všichni slušní lidé jsou v posteli a sbírají energii na zítřejší pracovní den.
Sedlácké baroko v Holašovicích
V pátek (21. 5. 2010) ráno vstáváme brzo, už před šestou. V sedm vyrážíme směr Budějice. Tam se rozloučíme s mládeží, která vyráží vlakem do Plzně na metalový festival. Za chvíli se setkáváme s Míšou a Milanem a společně vyjíždíme do Holašovic. Parkujeme a jdeme se podívat do info centra. Příjemné ráno se nám snaží kyselým obličejem pokazit obsluhující dáma, ale my se nenecháme zviklat. Když vyjdeme na náves, doráží zrovna autobus plný cizokrajných turistů obdivujících místní raritu - selské baroko. Raději je rychlým krokem předbíháme a míříme k druhému našemu cíli - k místní obdobě Stonehenge.
Ještě že s sebou máme zasvěcené průvodce. Míša i Milan se o tyto věci zajímají už dlouhé roky a poradí nám, jak se v těchto místech chovat. Všichni postupně zkoušíme sílu kamenů a snažíme se zachytit jejich energie. Každý dle svých zkušeností a schopností. Počasí nám v tuto chvíli přeje - ač se nad námi válí těžké mraky, tak neprší a my strávíme v okolí kamenných kruhů více než dvě hodiny.
Když už se rozhodneme odejít, z oblohy se spustí silný déšť. Úprkem míříme nazpět na náves, kde využíváme místní hospůdky. Jsme pěkně mokří a tak se sušíme a občerstvujeme. Po jídle zjišťujeme, že je po dešti a tak platíme a jdeme se podívat na náves. Sotva začneme fotit, je tady druhá várka deště. K autům se vracíme už za pořádného slejváku. Stačíme se jen rychle rozloučit a míříme každý jinam.
Holašovickému vodníkovi déšť nevadí, nám jo...
My s Jankou míříme do Českého Krumlova. Déšť ustává a my se ubytováváme v krásném penzionku na břehu Vltavy. Po převlečení do suchého oblečení vyrážíme do města.
Po pár metrech začíná opět pršet. Schováváme se v cukrárně na občerstvení. Pár metrů od ní pak navštívíme museum fotoateliér Seidel. Jdeme tam zároveň s šestnácti americkými studenty.
Toto místo na nás dýchlo nádhernou atmosférou začátku minulého století. Jsme nadšeni ze zachovalosti samotného ateliéru, tak jeho techniky a výbavy. Vše je nádherně opraveno. Znovu se mi vybavují chvíle strávené v temné komoře, vůně vývojky a ustalovače, do očí nám svítí červené světlo a my obdivujeme nádherné staré fotografie. Nejúžasnější je pak samotný ateliér v prosklené střešní místnosti. Malovaná pozadí, dobový nábytek, staré měchové deskové fotoaparáty. No paráda! Tak si představuji ateliér.
Ateliér pana Josefa Seidla - horní prosklená místnost s fotoateliérem
Pohled z okna fotoateliéru
Zahrádka před Ateliérem Seidl
Janinčiny kytičky - vděčný objekt jejího fotografického činění - ze zahrady Ateliéru Seidl
Vycházíme ven, kde nás vítá jasné sluníčko. Využíváme této chvilky a fotíme zahrádku před ateliérem, která je jednoduchá, ale nádherná. Sotva stačíme popojít pár metrů, začíná znovu pršet. Hledáme azyl v dobové restauraci. Po jídle nám servírka oznamuje, že pro dnešek se vypršelo. Vítáme to a pokračujeme v naší cestě. Po třech minutách znovu lije. Pod deštníkem procházíme uzoučké uličky starého města. Pak se schováme na výstavě fotografií Jana Saudka. Po letech jsem si už na jeho úlety zvykl a mám jeho fotky rád. Na konci výstavy se s Janou shodujeme - nejlepší fotky jsou z doby jeho začátků a pak ty poslední, kdy portrétoval známé osobnosti - 4TET, Monkey Business, Hapku s Horačkem či Báru Špotákovou. Ty fotky mi něco říkají a mají šťávu. Obtloustlé dámy ve vulgárních pozicích nechávám bez komentáře.
Venku opět neprší. Ten Murphy nám snad nedá pokoj! Po zámeckých schodech vystoupáme až do samotného hradu a zámku a dojdeme až do zámeckých zahrad. Tam se nám naposled ukáže odpolední sluníčko. Idylu ruší pouze řev tůrovaných motorů aut Rallye Český Krumlov, která startuje na parkovišti pod zámkem. Jelikož nás už bolí nožičky, pomalu se vracíme do penzionku. Dnes byl nádherný den plný zážitků.
Krumlovské "oči"...
Pár odpoledních paprsků v zahradách Krumlovského zámku
V sobotu ráno (22. 5. 2010) nás vítá zatažená obloha. Pan domácí ale hlásí alespoň o pět stupňů vyšší teplotu než včera, tak se snad alespoň dnešek vyvede. Po snídani dorážejí Hudíci a po rychlém ubytování vyjíždíme ke krumlovskému vlakovému nádraží. Tam parkujeme plechového oře a jdeme na výzvědy do informačního centra. Plánujeme vyjít pěšky na Kleť, pak dolů do Křemže a odtud vláčkem nazpět do Krumlova. Před informačním centrem nás vítá plakát s textem: „ Uděláme vše pro Váš spokojený výlet“. Jana to vezme doslova a na mladou sympatickou paní v centru vyhrkne: „My bychom, prosím, chtěli na náš výlet zajistit sluníčko!“ Odpověď je promptní: „Jistě, není problém, zařídíme!!!“ Pak ještě poprosíme o zjištění vlakových spojů. V tom se do debaty zapojí Jitka a vše rázem jednoduše rozhodne. Nebudeme se odpoledne honit na termín vlaku, ale pojedeme vlakem nyní a pak se v klidu vrátíme do Krumlova pěšky! Rozhodnuto.
A tak popojíždíme vláčkem dvě stanice do Zlaté koruny, odkud sejdeme dolů ke klášteru. Na prohlídku nám moc času nezbývá, tak se projdeme jen po volně přístupných prostorech, něco vyfotíme a přečteme si o historii kláštera. Pak se v klidu posadíme v restauraci na oběd.
Dobrá nálada nás neopouští ani při čekání na oběd! Hlavně, že máme tekutiny... Tentokrát jsme okoštovali pivo místního pivovaru - Eggenberg
Další cesta nás vede na Kleť. Sluníčko zatím pěkně hřeje, obloha je plná bílých načechraných mráčků. Cestou procházíme Kokotín s rodinkou turů, vedenou mocným býkem. Nekouká na nás moc přívětivě a tak raději rychle pokračujeme. Bez problémů zvládáme převýšení zhruba 550 m a dorážíme k rozhledně na Kleti. Sedáme do restaurace zrovna ve chvíli, kdy se začíná hrát třetí třetina našeho ledového souboje se Švédskem. A tak u jídla v napětí pozorujeme náš souboj. Před koncem necháváme Slávka v klidu sledovat naše trápení a vydáváme se na rozhlednu. Výhled není díky oparu ideální, ale stojí za to. Jana mne upozorňuje na nápis na ceduli ukazující okolní krajinu- Grossglockner. Před pár lety jsme tak stáli na Vítkově Hrádku a koukali na podobnou ceduli s nápisem Dachstein. A ještě ten rok pod ním stáli. Myslíte, že se nám podaří letos vidět Grossglockner? Určitě!!! :o)
Kam že to jdeme?
Jo, přesně tady!!!
Odpočinek u napajedla
Ač bez rohů, koukal na nás zlým pohledem. Asi si nás se Slávkem měřil, jak moc velcí bejci (protivnící) jsme.... Chytřejší ustoupí...
Tak tím směrem je Grossglockner...
U téhle fotky mne napadá otázka: "Kam do budoucna hledí naše mládež?" Asi jinam než rodiče. A tak to je po generace...
Pařez s čepicí.
Pak se již beze spěchu vydáváme cestou k Českému Krumlovu. Počasí nám přeje - zlatá paní z informačního centra! Proti včerejšku malý zázrak. Na nádraží dorážíme těsně po půl sedmé a v IC ještě potkáváme naši milou a usměvavou „meteoroložku“. Tak tam vtrhneme a poděkujeme jí za zařízení dobrého počasí. Na její žádost ji naši spokojenost stvrzujeme písemně. A aby to bylo dokonalé, píšeme to adresně: “Děkujeme paní Kelišová!“
Nakonec ještě musíme poděkovat Jitušce za její výborný nápad. A tak Slávek nastartuje svou Felícii a Jana pak Jitce před nastoupenou jednotkou a nastartovanou Filckou pogratuluje k výbornému nápadu.
Cestou na ubytování potkáváme Milušku s Milanem - domlouváme se, že zajdeme smýt pot z našich sešlých těl a sejdeme se v restauraci U konvice. Počasí je neustále nádherné a tak se těším, že si vyfotím Krumlov při západu slunce. Ale už asi tušíte, jak to dopadlo. Sotva občerstveni sprchou vyjdeme z penzionku, uvidíme nad městem černé těžké mraky. Slávek nabere tempo (jako by už v nohách neměl 16 km) a míří do centra. Milušku a Milana najdeme na úžasné verandičce s výhledem na zámeckou věž. Sotva si sedneme, číšník nalije decinku, já udělám dvě fotky a.... Slejvák jak se patří! Já tady snad nic nevyfotím!!
Jediná odpolední fotka Krumlova. Ty mraky naznačovaly, co přijde...
Dali jsme si jen přípitek a bylo to tady...
Sedáme si do útrob restaurace a vesele se bavíme skoro až do jedenácti večer. Pak společně vycházíme ven a já konečně stavím stativ a snažím se zvěčnit tu krásu kolem. Hádejte, co asi po třech minutách následovalo? Ani to nemusím popisovat. Na pokoj se vracíme notně zvlhlí. Náladu nám to ale nepokazí a tak otvíráme dobrou Pálavu, bereme karty a mastíme kanastu až do půl druhé!
Neděle je opět obláčková. Po snídani se loučíme s penzionem Sebastian a vydáváme se do Pořešína. Je to malá dědinka se zříceninou hradu stejného jména. Jak Slávek trefně glosuje, je to jediný hrad, na který se jde z kopce. Samotná zřícenina se ale tyčí nad meandrem řeky Malše a je velice půvabná. Popojdeme ještě kousek - kolem chalupy Tomíků (až tam mi dochází co to označení znamení - no přeci turistický oddíl mládeže...) - na skalku, ze které je hrad nad Malší vidět v celé jeho kráse.
Pak popojíždíme kousek k místu na mapách neznačenému - Svatému kameni. Místo nese oficiální název „Douchů háj - skalní výchoz s mísou“. No nic proti, ale zůstal bych u Svatého kamene... Jedná se o skupinu bochníkových balvanů ze žuly s mísovitou prohlubní oválného tvaru na horní ploše největšího balvanu. Je to místo spojované s dávnými předkřesťanskými kulturami, kterému je přičítána léčivá moc. Energii tu cítím i já a to už je co říct. Chvíli si vychutnáváme okolní klid a pohodu. Slávek si omývá v léčivé vodě bolavé kolena po včerejším výstupu. Moc pěkné místo.
Další naší zastávkou je Martinský mlýn - na oběd. Naposledy to tu bylo moc dobré. Místo se nezměnilo, stále má své kouzlo, jen se změnili nájemci. Noví už ale nejsou schopni dosáhnout té laťky, kterou jim nastavili jejich předchůdci.
Zklamáni stavem našeho oblíbeného místa pokračujeme v cestě. Ač už všichni dosti ušlapaní, na Janino přání míříme za posledním dobrodružstvím dnešního dne. Zastavujeme asi dva kilometry od Červených blat. Slávek slibuje, že možná budeme mít štěstí a uvidíme kvést rojovník bahenní. Hned nám k tomu přidává historku - kytky prý tak voní, že kolemjdoucí z toho bolí hlava a někteří i můžou ztrácet orientaci. Interně si rojovník přejmenováváme na „Bloudivku Neobyčejnou“. Na blatech zprvu pozorujeme tuto kytku sporadicky, ale v zadních partiích rašeliniště jí už kvetou celé houfy. A voní opravdu omamně! Jana s díky odmítá Slávkovu nabídku, že ji z rašeliniště vyvede zkratkou. Hlavně po tom co nás nechal načichat té Bloudivky :o))
Tak tady je bloudivka - Rojovník bahenní
Suchopýr
Pak nám už jen zbývá krátká zastávka v Třeboni, odpočinkové kafíčko a naložení naší spolucestující Míši. V osm večer jsme doma. Další krásný víkend za námi. Brzo si to musíme znovu zopakovat!!!
Šnečku, šnečku....
Aby jste neřekli, že fotím neustále jen Vás!
Motýlky fotila Janka - a jde jí to!!!
Tato fotka není barevně upravovaná - takto barevná voda je na Červeném blatu
Přidat komentář
Komentáře (3)
24. červen 2010
25. červen 2010
Zdravím ze severu Moravy, a jen tak na okraj - zítra také vyrážím do Krumlova, takže díky za inspiraci a přeji příjemný den. T(h)omáš více
Už se těším na fotky z Krumlova. Krásnou dovolenou!!!
Frodo
7. červenec 2010