Je první říjnová sobota a venku je nádherné počasí. Přeci nebudeme sedět doma? A tak nasedáme do autíčka míříme směr Lačnov. Kousek před námi už jedou Marcelka s Lumírem. Scházíme se v rozmezí asi desíti minut na parkovišti u motorestu.
Čertovy skály jsou prakticky u parkoviště. Jako vždy je tady spousta horolezců, kteří chtějí zdolat až 25 m vysoké pískovcové stěny.
My je obejdeme ze zadu a Janka si jde odlovit první dnešní kešku. Lumča ji koučuje, jak má vyšplhat do úzké rozsedliny a Janka se snaží, co ji síly stačí. "Na koleno ne!" volá Luma. Ale Janka kašle na styl - hlavně se tam dostat...
Nakonec se jí to podaří. A bez pomoci! To je radost :)
Obcházíme vrchol Kopce (699 m n. m.) Někde nad námi je jeskyně Naděje - chvíli přemýšlíme, zda ji pohledáme, ale jelikož je nepřístupná, raději zůstaneme na turistické značce. Jdeme prakticky sami a libujeme si, že tady není ani živáčka. A najednou se proti nám vyhrne parta snad 15 turistů. To je fajn, že chodí v houfech a netrousí se po jednom.
O tom, že je tady čisto svědčí i obří mega mraveniště - nevím, jestli jsem někdy tak velké viděl... Na rozcestí Láz vystřídáme na posezení partu turistů a dáváme si oběd. Zde se spojuje modrá a žlutá značka. Popojdeme po obou ještě pár metrů a pak odbočíme doleva na Horní Lačnovské skály.
Zůstáváme stát v úžasu. Takové ementáloidní skály jsme ještě neviděli. Jsou poseté zvláštními otvory.
Prvně navštívíme Horní stěny, kde odlovíme kešku a Janka s Marcelkou vyluští earthku. Cestou si povídáme o tom, že už s námi prolezli tolik keší, že by se z poučených mudlů mohli přesunout na plnohodnotné kačery. Tak si říkám, že než 1 000 slov je lepší jeden čin. A tak ve volné chvilce vyhledám nějaký zajímavý nick a zaloguju je. A je to.
A rázem tu máme geocacherskou dvojku LumMar :)
Pak ještě seběhneme z kopečka k Dolním Lačnovským skalám. Jsou větší, ale už ne tak půvabné.
Dolní Lačnovské skály (též zvané Trčkovy), tvoří mohutný mrazový srub vyvinutý na čelech pískovcových a slepencových vrstev, v délce asi 70 m. Příčné oriento¬vané pukliny člení stěnu mrazového srubu do několika bloků, nejvyšší dosahuje výšku až 14 m. Svislé stěny jsou pokryty velkým množstvím voštin, dutin typu tafoni a kulovitých dutin, které mají průměr až 70 cm a hloubku 65 cm. O 800 m dále po turistické značce se nachází obdobné, ale rozlohou menší Horní Lačnovské skály. V jejich okolí v letním období kvete velké množství nápadného náprstníku červeného. Jedná se o nepůvodní, zavlečený druh.Na skály v letech 1923-28 chodíval také Josef Valčík, spoluaktér atentátu na R. Heyndricha, který v té době sloužil u sedláka v Lačnově a navštěvoval zdejší školu. Lačnovské skály jsou od čtyřicátých let minulého století nerozlučně spojeny s vývojem trampského hnutí na Valašsku. Jejich odloučenost od okolního světa (turistická značka zde vede teprve několik let) vyhovovala té části trampů, jejichž názorové smýšlení a jednání bylo v rozporu se zaměřením tehdejšího režimu, ať se jednalo o fašistické okupanty nebo komunisty, Je málo známo, že značná část předválečných trampů bojovala za občanské války ve Španělsku, za II. světové války pak v zahraničních armádách nebo v partyzánských oddílech.
Pak se vyšplháme nazpět do kopečka na modrou značku a pokračujeme směrem Vařákovy paseky.
Najednou les končí a před námi se otevře nádherná paseka - nedivím se, že se tady starým osadníkům valašských kopečků zalíbilo.
Ne vždy to ale byla taková idylka.
Pomníček připomíná událost z konce druhé světové války:
V době pasekářské kolonizace na Valašsku v 17. století byly původní jedlo-bukové porosty mýceny pro získání zemědělské půdy. Tak následně vznikla na tomto místě osada Vařákový paseky, když si zde Martin Vařák z Pozděchova (*1845) před rokem 1870 postavil chalupu č. p. 113. V roce 1890 zde byla již tři stavení, ve kterých žilo celkem 18 osob. Pasekáři se živili zemědělstvím. Při sčítání lidu v roce 1910 zde byly čtyři usedlosti s celkem 26 obyvateli. Příjmení všech bylo Vařák, protože všechny hlavy rodin byli synové prvního obyvatele pasek Martina Vařáka. V následujících třiceti letech se počet chalup rozrostl na deset. Jejich obyvatelé byli většinou evangelíci, kteří navštěvovali kostel v Pozděchově. Katastrálně spadalo 9 stavení do Lačnova, jedno do Pozděchova. Děti docházely denně do školy v těchto obcích. Půda pasek byla značně neúrodná a tvořilo ji tehdy bezmála 60 malých políček a pastvin.
Během druhé světové války se Vařákový paseky staly častým útočištěm partyzánů, jejichž počet v tomto prostoru se zvýšil zejména po vypálení Ploštiny (18. 4. 1945) a Prlova (23. 4., 1945). To vše způsobovalo obyvatelům pasek, kterých bylo v té době už 56, dlouhodobé strádání a stres. Osada byla často prohledávána a obyvatelé vyslýcháni gestapem. Tak zemřel na následky bití při výslechu 23. 4. 1945 Tomáš Vařák z č. p. 81.
Dne 2. května 1945 instaloval německý radiotelegrafický oddíl na Vařákových pasekách vysílačku. Po nešťastném útoku partyzánů na tyto dva, v té chvíli neozbrojené, německé vojáky a předchozím zastřelení tří dalších, byly Vařákový paseky večer 2. května 1945 obklíčeny a osm z desíti chalup vypáleno. Obyvatelé byli hnáni v noci do Valašské Polanky, kde byly na přímluvu zdejšího katolického faráře a jeho německé hospodyně Aurelie Ludwigové propuštěny ženy s dětmi. Karel Vařák, František Žák, Jan Polčák a Růžena Šopová byli gestapem odvezeni do Hošťálkové a zde po krutém mučení 4. května, v den po osvobození Lačnova, zavražděni. Další obětí tohoto incidentu byl partyzán Josef Mikulín, zastřelený někým ze svých druhů. Stavení č. 173 a 174 nebyla vypálena zřejmě proto, že stála stranou a později byla obyvateli opuštěna. V rámci kolektivizace byly po roce 1961 rozorány meze políček a paseky dostaly dnešní podobu.
Uctěme památku obětí tragédie z roku 1945 a nedopusťme již nikdy něco podobného!
Je tady nádherně, ale osudy lidí spjatých s tímto místem jako by mu dávaly zvláštní smutnou energii... Vracíme se nazpět, tentokrát ale odbočujeme z turistické značky a využíváme lesní cestu. Při příchodu před Čertovy skály se ještě rozhodujeme kousek si zajít, vracíme se nahoru na skály a Lumír si jako novopečený kačer odlovil svou historiky první keš. Gratulujeme!!!
Sluníčko se pomalu kloní k obzoru a my se vydáváme na zpáteční cestu. Díky za krásný den. Naše trasa měla zhruba 15 km a zdolali jsme převýšení asi 533 m.
Vytisknout stránku
Komentáře (0)