Ledopády na Pulčinách

A Tak sedláme našeho oře, nakládáme Marc a Lum a následně i Ferdu, který dojel na nádraží do Svinova. Před námi je cesta cca 100 km - přes Valašské Meziříčí, Vsetín až do obce Francova Lhota - Pulčiny. Z hlavní cesty odbočujeme doleva - kousek před motorestem Čertovy skály. Tady se asfalt mění v dobrodružství - souvislá vrstva uježděného zledovatělého sněhu sporadicky krytá štěrkovým posypem se mění v tankodrom. Janka ale statečně vyšplhá až do Pulčína.

Tady náš čeká přesně to, čeho jsme se obávali. Není tady ani jedno místo na parkování. Nechceme parkovat u úzké cesty lemované po obou stranách bariérami sněhu a tak sjíždíme dolů pod Pulčiny až k odbočce na Francovu Lhotu. Tady je dostatek místa na zaparkování.

Po cestě vystoupáme nazpět do Pulčína a chceme jít směr skály. Ale ouha! U informačního centra nás šipka směruje úplně na opačnou stranu! Víme, že v létě jsou tyto skály nepřístupné - jen v zimě je k nim značená cesta. Projdeme kolem infocentra a asi po 200 m nás šipka vede doleva na rolbou vyhráblou cestu do polí. Kolem nás je naprosto luxusně - modrá obloha je podtrhnutá zasněženými pláněmi bez poskvrny . Stačí na to jen pomyslet a okamžitě se to změní. Docházíme nadšence, kteří si nasazují sněžnice a v rojnici rozorají tuto nádheru.

Nu což, jsou věci, které neovlivníme. Raději pokračujeme dále. Po pár stovkách metrů se nám pod nohami začne objevovat běžecká stopa. Na stromě u cesty najdeme cedulku, která hlásá, že se zde před týdnem běžely závody na běžkách. Po pár metrech se objevuje další stopa - stopy rolba udělala tři, jen ve spodních partiích cesty to už vzdaly všechny, výše už jsou zachovány dvě. Ve třetí se husím pochodem snažíme jít my. Krok vpravo znamena zničení stopy, krok vlevo zapříčiní vaše propadnutí cca o 30 cm níže hluboko do sněhu.

Pak se ukáže síla přitažlivosti Pulčínských ledopádů - za námi se objeví davy. Slyšíme je výskat už delší dobu, ale jelikož jsou to klasičtí turisté - ne kochající se fotografové - dojdou nás celkem brzo. K naší neradosti je to banda rozjívených postarších dam (byli mezi nimi i muži) chovajících se jako puberťáci. Jediná šance jak jim uniknout je zastavit a nechat je jít před nás. Uskakuji mezi běžecké stopy. Ferda je kousek před námi a tak na něj volám, aby zastavil. Jeho jméno se okamžitě začne vracet jako ozvěna: "Férdó, Ferdíku, volají vás! Ferdóóó!!!" Bože baby rozjívené - sprostě si zanadávám a po chvíli se můžu vrátit do stopy pro pěší.

Když se otočíme, uvidíme sněžničáky, jak si razí cestu polem, nepolem. Aspoň mají kolem sebe klid.
Z hlavní široké cesty nás za chvíli šipka s nápisem ledopády stáčí do lesa (vlevo). Jdeme úzkou cestičkou a každou chvíli se dobrovolně propadáme do hlubokého sněhu při vyhýbání se protijdoucím navrátilcům, kteří již shlédli krásy zmrzlé vody. A pak vidíme cíl naší cesty - Propadlý hrad, aneb Anconu - jak ji kdysi nazvali trampové. Připomínala jim kaňony Ameriky, které nikdy neviděli :o)

Podle staré pověsti zde kdysi stával hrad s prostopášnými obyvateli. Vyšší moc je za jejich hříchy ztrestala a hrad se propadl do země. Teď z něj zůstala jen skála s malým prostorem - náměstíčkem před ní. Opětovně zde narážíme na naše dámy. Je jich všude plno. Když jedné z nich chce Ferda podat ruku, aby jí pomohl z kluzkého terénního schodu je jeho jemnocit uražen nevrlým odmítnutím.

Pro fotografy a milovníky klidu to je zkouška odvahy říznutá testem sebeovládání. Ale my jsme velcí, my to dokážeme. Davy po chvíli mizí a my máme alespoň trochu času si v klidu tento přírodní úkaz projít.

Tady vidíte zástupy kolem ledopádu. Každý chce ukořistit tu nejlepší fotku - my se zrcadlovkami i ostatní s mobilem za 1000 Kč - dokonce s nimi sekají i panoramata! Jsou dobří...

Dříve si lidé mysleli, že specifické zbarvení ledopádů je způsobeno vyplavováním železa z pískovcových skal. Až v roce 2008 vědci z brněnského Botanického ústavu zjistili, že zbarvení ledopádů způsobují mikroskopické řasy - patří mezi kriofilní organizmy libující si v nízké teplotě a množící se ve sněhu a ledu. Proto se jim také říká sněžné řasy.
Stačí pohladit tuto ledovou krásu a máte ruce celé žluté.

Ledopády začínají růst na přelomu roku a největší bývají na konci února nebo začátkem března. Samozřejmě záleží na klimatických podmínkách. Stezka k nim je otevřena pouze od 15. 12. do 15. 3.

Ferda nám udělá památnou fotku - abychom nezapomněli, že jsme tady někdy byli... No a pak se stejnou cestou vracíme nazpět. Davy prořídly a my se hned cítíme lépe.

Zastavujeme se na běžkařské cestě, kde si dáváme svačinu a holky do sněhu svými těly modelují andělíčky. Vtipálek Luma po chvíli zničeho nic hází bokovku vedle Jančiného anděla. Až když se válí zahrabaný ve sněhu vysvětluje: "Dělám jim čerta!!!"

Veselí se vracíme do Pulčína - po nás přijíždějící návštěvníci mající větší odvahu než my staví auta podél úzké cesty směrem dolů - dvě se tady už nevyhnou. I u našeho parkování je plno. No jasně, kdo by si nechal ujít tak luxusní počasí.

Nasedáme do vozítka a kujeme plány, kam ještě vyrazíme - padne návrh vyšplhat se na Vsacký Cab, pak na rozhlednu Jarcová a nakonec to vyhrává Štramberk. Asi to bylo tím rozsezením se v autě - začali jsme si totiž uvědomovat, že cesta k ledopádům rozšlapaným sněhem byla krok dopředu a půl nazpět. Takže nožky sezením zlenivěly a vůbec se jim nikam nechtělo.

Zaparkovat ve Štramberku bylo dobrodružné - projeli jsme náměstí, cestičky pod ním a nakonec skončili až na centrálním parkovišti za školou. Stejný nápad jako my mělo asi mnoho dalších lidí. A navíc bylo Valentýna - takže snad i proto. Kombinace svátku zamilovaných a luxusní počasí znamená, že nikdo nebude sedět doma.

Končíme v kavárně pod náměstím a dáváme si samé dobroty. Dlouho jsme si takto nesedli a nebužírovali. Parádní Valentýn.
Nad dobrotami probíráme dnešní den. Ferda vzpomíná na nevrlé odmítnutí pomoci dámou v soutězce Propadlého hradu. Já na rozjívené turistky. Lumír to vše vysvětluje - slyšel je povídat si mezi sebou - ty dámy byly učitelky! To mnohé vysvětluje. Ferdovi - bývalému kantorovi - to je hned jasné. Znáte jeho okřídlené pořekadlo: "Některé kolegyně berou svou práci jako poslání, ale ono je to spíše k posrání...".

No a to je vše. Splnili jsme si další přání - vidět Pulčínské ledopády a k tomu jsme se výborně pobavili. Kamarádi děkujeme!!!