Na tento výlet jsme se těšili dlouho. Jánošíkovy diery jsme už prošli vícekrát, jak samostatně, tak při výstupu na Velký Rozsutec. Jen v zimě jsme je ještě nenavštívili. Marcelka s Lumírem nás loni namlsali, že je tam nádherně, a tak jsme i my měli chutě :o))
Protože jsme nechtěli býti nezodpovědní, domluvili jsme se s Břeťou, že nám zapůjčí mačky. Bez této vychytávky bych neměl odvahu zmrzlý Hľboký potok zdolat. Jelikož se ale blíží jaro, sněhu už je pomálu, celou tuto akci jsem v duchu odpískal. Ne tak Břeťa. Z ničehož nic zaťukal na naše dveře s plánem zdolat poslední ledové zbytky. Pak už to bylo celé v jeho režii - určil termín, přinesl mačky, sešteloval je na naše boty, zaškolil nás a v sobotu ráno (12. 3. 2011) jsme mohli společně vyrazit.
Naše sestava byla netypická, zato ale pohodová - Břeťa přizval své prakticky dospělé děti - Anetku a Toma, oba po rodičích sportovce tělem i duší. Zbytek výpravy jsme tvořili my dva s Jankou. Ostatní pravidelní spolubojovníci se z objektivních důvodů nezúčastnili. Naskákali jsme do vozítka a vydali se směr Slovensko.
Janka nazouvá mačky pod bedlivým dozorem vrchního velitele
Kolem deváté dorážíme kousek za Terchovou, k hotelu Diery. Tam parkujeme (zadarmo, ještě není sezóna na vybírání poplatků) na prázdném parkovišti a vydáváme se do dier. Po pár stovkách metrů potkáváme to, co jsme očekávali - led. Vůdce smečky - Břeťa zavelí: „Mačky!“. Ještě že máme z domu natrénováno - během chvilky jsme všichni vybaveni kočkami a vydáváme se na pochod.
Anetka
Tak toto je přístupová cesta k tiesňavám. Okolí beze sněhu, cesta led...
Po pár metrech se naše obavy z chůze na železech rozplývají. Chůze je naprosto pohodová, riziko uklouznutí na ledu je minimální, naopak si musíme dávat pozor na pevné povrchy - lávky či kameny...
Po zamrzlém potoce přicházíme do tiesňav. Až v tu chvíli si začínáme uvědomovat, z kolika míst vyvěrá voda. V létě vidíte jen mokré skály, v zimě pak spoustu nádherných ledopádů, mnohdy vytékajících odnikud a zase nikam mizejících. No prostě nádhera. Popisovat to nemá cenu, to se musí vidět!!!
Naše skupina se v první soutěsce rozděluje na Blahutovic běhavky a fotografické pomalíky. Domluva zní jasně - potkáme se cestou. Tom nese v batohu lano a cepíny, tak je jejich cíl je daný. Zdolat ledopád! Já vytahuji můj polámaný stativ a všichni ví, co budu dělat :o)
Jeskynní ledové stalagmity, stalagnity a stalgnáty... Nebo tak nějak :o))
Hladina vody je nízká, svědčí o tom příkrov ledu, který je o 20 cm výše než hladina.
Každý ledopád má jinou barvu - či spíše odstín - do žluta, červena či modra...
První a nejkrásnější soutěska.
Modrý ledopád
Cestou potkáváme turisty pouze v pohorách. Někteří šílenci jen v teniskách. Jsou to sebevrazi. Takovým bych dal zákaz vstupu! V mačkách taková ledová místa zdoláte bez jediného problému!
Na rozcestí se rozhoduji jít po žluté. Nějak se mi v hlavě popletla mapa, ale nakonec zacházky nelitujeme. Procházíme nádherná místa, která by jsme jinak minuli.
Takto vypadá nástup k lávce. Bez maček problém...
S mačkami je to máčka!!!
Ledopád zatarasil i lávky. Jediná možnost projít je batoh hodit za madlo a bokem pomaličku proklouznout. Štíhlí zvítězí!!!
Po žluté odbočujeme doprava do lesa. Mačky jdou dolů a my s Jankou stoupáme na vyhlídku nad Tisňavami...
Z vyhlídky sestupujeme k chatě Podžiar a pokračujeme do Horných dier. Po zhruba kilometru narážíme na druhou část naší skupiny.
Syn jistí otce. Ideální chvíle na jemné vydírání a kladení podmínek :o))
Tom
Výměna stráží - tedy ledolezců. Leze Tom a jistí...
Anetka!!!
Necháváme ledolezce makat a vydáváme se výše, směr sedlo Medzirozsutce.
Ledopády tekoucí od nikud nikam.
Lézt v mačkách po ledu je paráda, žebříky jsou už horší, musíte opatrně našlapovat, jinak hrozí zvrtnutí kotníku, nebo ještě něco horšího. Nejhorší jsou ale plechové plné lávky. Tam je to jako na ledu v pohorách. Klouzačka. Navíc jsou už žebře v ne zrovna ideálním stavu. Zábradlí se viklá a celé žebře jsou zešikma.
Jana našla pod převisem ležet sněhuláka. Tisknul se ke skále seč mohl, jen aby na něj nezasvítilo sluníčko.
Bublinky pod ledem
Ledové skulptury
Krásně šly cítit rozdíly v teplotách. V místech jako tyto vás ovanul teplý vzduch, stačilo jen vejít do soutěsky a po obličejí Vám přejel vzduch ledový. To zmanemalo nasadit rukavice a čepice...
Uprostřed fotky vidíte vrstvu listí naskládaného na sebe. Mohla mít tak 60 cm.
Listí zdobilo nejen okolí...
Závojová...
Těsně před rozcestím nás došly běhavky. A tak celá skupina pokračujeme na Medzirosutce. Asi v půlce cesty se znovu dělíme. Fyzicky zdatní pokračují do sedla, já s Jankou si nasazujeme mačky a vracíme se dolů.
Pohled nazpět od chaty Podžiar. V těchto místech se rozhodujeme, co s mačkami. Nechce se nám v nich chodit po trávě a blátě a tak je po chvíli sundáváme a myjeme v ledové vodě. Jak bláhové! Po 100 m Janka zapiští a začne ujíždět po zmrzlé cestě. Zastaví se až v lese. Co naplat. Jdeme znovu do maček. Po pár minutách nás opět dochází naše rychlejší část. Už společně dojdeme k první soutěsce. Udělám pár posledních snímků a míříme k autu.
V pozadí modrý ledopád.
Před čtvrtou vyjíždíme k domovu. Jsme nádherně unavení a nabití zážitky a krásou. Doma parkujeme kolem šesté. Ještě jednou díky Břeťovi za zajištění maček a za to, že nás do té krásy vytáhnul.
Komentáře (9)
14. březen 2011
Snad ten smutný nedělní dozvuk bude poučením, že nás matka Příroda může kdykoli překvapit...
14. březen 2011
15. březen 2011
15. březen 2011
Jinak já už se nemůžu dočkat, jak to venku začne trošku vypadat, kraj jara je vždycky strašně smutný, je třeba, aby se to trošku zazelenalo...udělalo se hezky více
A neboj, zima už to vzdává, jaro je tady. Cestou za prací po krajích moravských jsme se zastavili u Přerova ve Strýčkově lomu a už tam koukaj koniklece! To už dlouho trvat nebude, a bude teplo!!! (22. březen 2011)
19. březen 2011
info (at) jakubchrudina.eu
8. květen 2011
ve vodě tolik krve. Dodnes na něj nemohu zapomenout.
14. březen 2014
14. březen 2014
3. říjen 2014