Konečně i v Beskydech po dlouhém suchu začaly růst houby. Janka už s Ferdou pokoušeli houbařské štěstí minulý týden, ale nenašli nic moc. Tentokrát využíváme příslib krásného sobotního počasí a na konci září vyrážíme do Beskyd. Tentokrát do míst, které vůbec neznáme...
Sobotu pojímáme jako všední den a v šest skáčeme z postele jako srnky. Janka torchu pomaleji, protože ji bolí záda. Ale možnost jít na houby je nejlepší lékař. Beru si na záda jen malý batůžek s vodou a svačinou. Je to podstatně pohodlnější, než tahat velký batoh s foťákem - proč taky, když jdeme na houby! Proto budou všechny následující fotky pouze z mobilu...
V Havířově nakládáme Ferdu a pokračujeme směr Jablunkov.
Náš cíl je Horní Lomná - kousek od Jablunkova. Zastavujeme až u lyžařského vleku v místě zvaném Přelač. Jméno toto místo získalo podle jména potůčku zde protékajícího.
Čeká nás cesta po žluté na místo s krásným poetickým názvem - Muřinkový vrch. Vedle našeho zaparkovaného auta stojí stará "Hospůdka Přelač".
Místo vypadá jako místní Benátky... Přes potok jsou položeny železné nosníky a na nich je spojeno šest unimo buněk do jednoho celku. Historie historická... Samozřejmě je nefunkční - nebo ji otevírají jen v zimě, když tady je více lyžování chtivých jedinců? Kdo ví...
My pokračujeme do kopce po asfaltové cestě. Po pár metrech žlutá značka odbočuje doleva do pořádného krpálu. Tak to je ten test fyzické zdatnosti, o kterém hovořil Ferda... Janka zvedá u cesty ryzce pravého a dává mi ho do ruky. "Vem si ho..." Proč? Když ho držím, cítím, že ho nemůžu zmáčknout. Až v tu chvíli mi to dochází. Je celý zmrzlý! No vždyť jsou jen 3°C - v noci tu muselo parádně mrznout.
Ve stoupání docházíme starého pána - 75 let, který si sundává bundu. Dáváme se s ním do řeči a dozvídáme se, že se koná oslava výročí nějaké chaty. Do uší mně bije jeho nářečí - takové jsem slýchával od babičky a jejích přátel. To už je dávno.
Loučíme se s ním a pokračujeme do prudkého stoupání. Ještě po pár metrech slyšíme jeho volání na opozdilého kolegu:" Jo tě čakom...!
Po chvíli se otočím a Janka nikde. Ani nemusím přemýšlet, kde je - jako vždy když je šance najít houby - v lese...
Pak se vynoří z houští, v ruce drží hříbka a s úsměvem od ucha k uchu si prozpěvuje: "Když na mne zavolá, hříbek kuky kuk, musím jit do lesa, hupy hupy hup..." To je celá ona...
Pěkně rozehřátí dorážíme na Muřinkový vrch do výšky 940 m n. m. Zdolali jsme sice nějakých bídných 200 m, ale za to na dost krátkém úseku - to jen na naši omluvu. Dáme si krátký odpočinek, posvačíme a těšíme se na další cestu.
Na Muřinkovém vrchu je pěkná kamenná kaplička i s lavičkami na odpočinek. Jdu se podívat dovnitř a na dveřích naleznu text modlitby:
MODLITBA MATKY USTAVIČNEJ POMOCI
Ó Mária Ustavičnej Pomoci, ty si rozdávatelka milostí, ktoré Boh nám biednym udeluje, a preto ťa učinil Boh tak mocnou, tak bohatou, tak dobrotivou, aby si nám vždy pomáhala v našich potrebách.
Ty si orodovnicou najbiednejších hriešnikov, ktorí sa k tebe utiekajú. Ó prispej mi na pomoc, tebe sa odporúčam. Do tvojich rúk skládám svoju večnú blaženost', svoju nesmrtelná dušu. Přijmi ma medzi svojich najvrúcnejších ctitelov, vezmi ma pod svoju ochranu, a to mi postačí. Lebo keď ty ma chráníš, ničoho sa nebojím, ani svojich hriechov, lebo ty mi vyprosíš odpustenie; ani zlého ducha, preto, že ty si nad celé peklo silnejšia; ani Ježiša Krista, svojho sudcu, lebo ho uzmieriš jedinou svojou modlitbou. Ale jedného sa bojím, že v čase pokušenia svojou nedbalosťou zabudnem ťa vzývať, a tak biedne zahyniem. Ó Královna moja, vypros mi odpustenie hriechov, lásku k Pánu Ježišovi, zotrvanie v dobrom až do konca a milosť, aby som sa vždy utiekal k tebe, Matka Ustavičnej Pomoci. Amen.
S cirkevným schválením
Pokládám se za agnostika, a četba této modlitby mne trochu nadzvedla. To věřící opravdu můžou "hřešit" a pak si jen vymodlit odpuštění? Toto neberu. Ale nechme víry a filozofování. Jdeme na houby!!! Předpověď slibovala krásné slunečné počasí. Nad námi je ale šedá obloha a sluníčko jen občas vykoukne z poza mraků. No snad nezmokneme.
Scházíme mimo značku přímo dolů po lesní pěšině. Janka mizí v prvním houští a tak to již bude celou dobu naší cesty... Tašky a košík se nám pomalu začínají plnit hříbky. Pak dojdeme nad chaty a já si sedám, abych si upravil boty. Před sebou v trávě vidím něco hnědého a velkého. Říkám si:" Ty už vidíš ty houby úplně všude... No až se obuješ, podíváš se na to..." V tu chvíli přijde Ferda a vrhne se do trávy. Na tváři se mu rozlije pocit uspokojení - nalézá dva nádherné obrovské praváky... Tak to jsem tomu dal... Ale Ferdovi to přeji, dyť je to kamarád!
Kousek pod chatama potkáváme pána s košíkem plným ještě větších praváků. Málem ten koš nemůže unést. Takže tady rostou! Vbíháme do lesa a hledáme. Nic - ani babka! Zase se potvrzuje známé pravidlo - musíš vědět, kam jít. Potom je najdeš... A tak smutně pokračujeme do míst, které Ferda nazývá Bonanzou. Přicházíme na cestu, kde stojí auto a na něm položené něco, co snad ani není možné nazvat houbami... Bonanza fakt existuje!
S dovolením si houby fotíme. Janka si jednu bere do ruky a očí jí úplně svítí nadšením. To musím zdokumentovat! Janka volá:" Foť rychle, to se skoro nedá udržet!" Takovou houbu najít, tak jdu okamžitě domů, protože se nedá nosit po horách....
S představou o nalezení takových macků pokračujeme v cestě. Po asfaltu šlapeme ještě nějaký kilometr, než Ferda zavelí - tady jdeme do lesa. Bohužel, čeká nas zklamání. V místech, kde byly kdysi hromady hub, není nic. Sem tam jeden hříbek...
Nedá se nic dělat, není každý den posvícení. Obracíme se směrem k našim autům a stoupáme vzhůru. Cestou nalézáme další hříbky - s prázdnou se domů nevrátíme! Těsně pod vrcholem, podél cesty totálně rozježděné lesáky do podoby bahnité řeky nalézáme místo, ze kterého je jednak krásný výhled na Velký Rozsutec a druhak zde nalézáme naše velké praváky. Alespoň něco...
Dosáhneme vrcholu a začínáme scházet dolů. Ferda je ale nesvůj a vytahuje mapu. Jdeme nějak divně. Tady někde musí být značka! Jdeme stále níže a začínáme mít neblahé tušení. Asi jsme překročili bludný kořen... Najednou se roztrhají mraky a vyjde sluníčko. Jako by nám někdo z hůry poslal znamení.
A je to jasné - my jdeme na jih! Úplně blbě!
Ale kde tedy jsme? A tak startuji mobilní data a hledám naši pozici na gůglovských mapách. No jasně, jdeme naopak - otáčíme se a dereme se nazpět do prudkého kopce, který jsme před chvílí sešli. Janka se svými bolavými zády jen zatíná zuby a statečně šlape. Prstem mi ukazuje, kde se mám ohnout a sebrat houbu. Sama to už nedokáže. Radost z hub nám ale kalí naše situace - připozdívá se a my musíme jít hledat cestu a ne houby. Ale přeci je tu nenecháme, když na nás tak krásně koukají!
Pak najednou narazíme na značku. Proboha jak jsme se sem dostali? To brání zdravému rozumu. Někde jsme museli přejít cestu, kterou jsme prvně stoupali nahoru! Ale ona nikde! Tak to tu ještě nebylo. Teď už rozumím úsloví "zmatený jak lesní včela".
Nakonec se před námi otevře palouček a na něm kaplička na Muřinkovém vrchu. Hurááá, jsme tady! Ještě jednou si fotím kapličku i se studánkou s čistou chutnou vodou. Sedáme si na lavičku okolo ohniště a natahujeme si uťapkané nohy.
Teď nám už jen zbývá prudký dvoukilometrový sestup na Přelač. Janka si posteskne, že jsme za celý den nenašli jediného křemenáče. V tu chvíli se v nejprudším sestupu zastaví a volá mne nazpět. "Vezmi ho!" - ukazuje mi na místo tešně vedle cesty. Ohýbám se vydloubávám nádherného malého křemenáče. Tak se jí splnilo i toto houbařské přání.
Ferdo díky za krásný den. Máme více než 5 kg hub, všechny jsou zdravé a dobré. Ušli jsme sice více než 15 km, ale stálo to za to. Někdy příště si tady zajdeme projít hřebenovku a zajdeme se podívat na prales Mionší. V tom máme ještě velký dluh.
Přidat komentář
Komentáře (2)
30. září 2013
sj_rudolfovska (at) volny.cz
14. říjen 2013