Na konci světa

Míříme přes Dětmarovice do Petrovic a přes ně dojedeme až na konec cesty - na samý "konec světa". Vstupujeme do lesa a jdeme najít první bod řady keší s názvem PostSchengenská zelená - pašerácká. Procházíme kolem hraničních patníků a luštíme šifru. Končíme v místě, kde na Polské straně mají posezení - odpočívadlo. Uvelebíme se tam, ale Janka nás okamžitě zvedá - kousek od nás je na sloupku papír, upozorňující, že Schengen neSchengen je zákaz překračování hranice. Zase ten pitomý virus...

Chůze lesem zasypaným listím je v něčem zvláštní - ač šlapeme v suchém hnědém listí, máme boty a nohavice až ke kolenům úplě žluté od pylu. Schovává se potvůrka pod listím a pak nás přepadává ze zálohy. Když na cestě pár krát dupneme nohama, zůstávají po nás žluté šlápoty.

Obejdeme si trochu větší okruh a odlovíme další přilehlé kešky. Cestou potkáváme nehybnou, ale živou krásnou užovku. Vyfotíme si ji a pak ji obloukem opatrně obejdeme.

Obloukem se vracíme k našemu autu. Tentokrát nemáme svéhe červeného mazlíka, kterého jsem před pár dny ťuknul. Máme pujčené náhradní vozítko.

Je to Mitsubishi Eclipse Cross, samozřejmě v té nejnižší výbavě v ceně asi 520 tisíc korun. Bílá barva plná nálepek mu nepřidává na kráse - spíše naopak, ale kdo má rád SUV, pak možná najde v této novince zalíbení. Jinak je v interiéru auto prostorné, docela slušně se v něm sedí - posez je příjemně vysoký. I v zadu je na nohy místa až nad hlavu. Kufr je nízký, krytý směšnou a nepraktickou roletkou, ale dá se posunutím zadních sedadel dopředu asi o 20 cm zvětšit. Parádní jsou převisy na dveřích, které kryjí prahy - alespoň se při vystupování neušpiníte. A zadní dělené okno je zvláštní, ale ne špatné - jen si musíte zvyknout příčný sloupek ve výhledu.

Co je tristní je základní výbava - dostanete sice hlídač jízdních pruhů a malý počítač, ovšem to je asi tak vše. Auto je plné záslepek, kryjících nefunkční tlačítka. Ruční brzda ční ze středového sloupku jak klacek. To interiéru opravdu nesvědčí... Vrcholem je levné rádio vsazené do střední části palubovky do velkého výstupku čouhajícího jak roh nosorožce. Fuj...

Epizodou samou o sobě je nový motor - benzín 1,5 turbo 120 kW. Najezdil jsem toho v životě už opravdu dost, vystřídal více aut, ale takový problém s rozjezdem jako tady jsem opravdu ještě nikdy neměl. Při rozjezdu - při minimu plynu se začne motor okamžitě dusit - pak stačí jen trochu více šlápnout na plyn a motor vystřelí do otáček - bohužel i s vámi... Buď to udržíte na spojce a motor jen huláká jako u první jízdy v autoškole, nebo to neudržíte a jste katapultováni dopředu. Přiznám se, že ani po třech dnech se se spojkou a motorem nějak neumím dobře domluvit. Janka konstatovala, že se s tím nějak peru. Pak si sedla za volant a neustále točila klíčkem v zapalování - tedy startovala.... Co trochu pomohlo bylo přepnutí do módu ECO, který motor uklidnil. Ale abych ho jen nehanil - turbo nabíhá rychle, motor pak dostává sílu, jízda je příjemná, ale může být i sportovní. Auto jede příjemně lehce a tiše. Výborná je akcelerace a spotřeba ve městě kolem 7 litrů je perfektní.

Stejně se ale už těším, až dostanu nazpět své auto. Za tento kousek bych ho neměnil.

Popojíždíme zdivočelým nosorožcem do Doubravy, kde nás čeká další keška od Hakyho. Projdeme se kolem Olzy a pak ulovíme  parádní kousek:

Haky zase nezklamal. 

Množství pylu dělá Tomovi trochu problém, a tak - i když by nemusel - nasazuje si respirátor a brýle. S fousy lezoucími z pod respirátoru a s kapucí nahlavě vypadá legračně. Ovšem účel světí prostředky, že? Stejně mám pocit, že nám již respirátor nebo rouška zůstanou jako pravidelná součást šatníku. Zvláště alergici je ocení!

No a tím náš den končí. Vracíme omladinu a celí uťapkaní a vyfoukaní se unavení vracíme domů.