Prakticky všichni kamarádi a známí již byli zavlečeni na námi oblíbený Sulov. Snad proto, že už nemáme koho k této cestě přemluvit, přestali jsme tam jezdit. Až najednou jsme zjistili, že se nám ještě nepodařilo ukázat jej Lucince! No paráda! Jedééééém!!!
Chceme využít sváteční čtvrtek - 1. květen 2014 - a změnit tuto situaci. Lucinka souhlasí a přidává se k našemu třídennímu putování. V plánu máme dojet na Sulovské skály, pak popojet na chaloupku k Vaškovi a Ivce na Rakovou, přespat tam a druhý den zdolat nejvyšší horu Beskyd. Návrat na chaloupku nám ukrátí cestu a pak až v sobotu vyrazit v poklidu domů.
K naší cestě přibíráme jako obvykle našeho souputníka Ferdu a další osobu - nám doposud neznámou - Lucčiného kamaráda Marka. A tak naše plně naložené vozítka vyráží ve čtvrtek dopoledne v klídku a pohodě směr Bytča a Sulovké skály.
Jako obvykle vyrážíme opačným směrem - tedy z parkoviště pod sklalami jdeme proti směru hodinových ručiček. Stoupání je povolnější a v klidu se zahřejeme. Přímý - a naučnými cedulemi směřovaný výšlap kolmo na hrad - je přeci jen podstaně prudší. Jelikož jsme dorazili až po poledni, potkáváme proti nám jdoucí skupiny turitů vracející se již z tůry domů. A že jich je! No i na Slovensku mají svátek a přeplněné parkoviště jasně říká, kolik tu dnes potkáme lidí. Na plácku "U indiána" si chceme sednout a v klidu pojíst. Joj! Nárva neskutečná a místo žádné. Mimo mýtinu nalézáme padlé stromy obsypané turisty a tak se k nim přifaříme. Pak už zbývá jen kousek na hrad.
Vyšplhat se na něj je trochu krkolomné - žebřík je ukončen jezevčí dírou a i subtilní Janka má co dělat, aby se s batohem na zádech dírou protáhla. Ale snaha je korunována nádherným výhledem.
Počasí nám přeje - obloha je modrá a na ní se líně povalují bílé mráčky. Nehrozí déšť ani bouřka a tak si krásu okolo náležitě užíváme. Už jsme tu byli tolikrát a pořát je to tu nádherné!
Zatím co nám Ferda hlídá batohy, vyjdeme na nejvyšší místo na hradě a kocháme se okolím. Ani se nám nechce dolů. Máme dobrou náladu a je to na nás i vidět:
Lucinka se sice do úsměvu musí trochu nutit, ale sluší jí to!!! Že jo!?
Ač jsme tu byli nesčetněkrát, mám osobně jednu premiéru - poprvé touto bránou procházím. Nějak jsem si myslel, že se to nesmí, ale na stezce je zábradlí a značka se také najde. A tak poprvé - a určitě ne naposled - procházím tímto monumentálním dílem matky přírody.
No a to je asi vše! Už jen scházíme k autíčku, popojíždíme na chaloupku k Vaškovi a Ive, kde za deset minut dojíždí i zbytek osádky - Marc a Lum.
Přivítání je klasické - chleba a sůl. Teda co kecám - kalíšek slivovičky! Nálada je boží, zvláště pak u ohýnku, klobásek, dobrotek a s vyprávěním a čarováním našeho šprýmaře Vency. No bomba jako vždy!
Vytisknout stránku
Komentáře (0)