Orlické hory - prodloužený víkend

Pátek 2. 9. 2016 - Deštné, Šerlišský mlýn, Polomský kopec

V pátek ráno nasedáme do Lumírovic Bezejmenné Bohyně a vyrážíme na cestu. Někde u Hranic dojíždíme Ivku s Vaškem. Společně zastavíme na pumpě pod Mohelnickým kopcem na osobní přivítání. Naši šestihlavou partu doplňuje i jeden čtyřnožec - Bilík.

Už tady začínám pociťovat nepříjemné škrábání v krku. Ukecám kamarády na ještě jednu zastávku za Českou Třebovou, kde si kupuji cucací pastilky. Pro jistotu. Čeká nás přeci nádherný víkend, který si nechci skazit nějakým bolením v krku...

Těsně před půl dvanáctou dorážíme do cíle naší cesty - na penzion Orličan krásně umístěný nad Deštným v Orlických Horách.

Prvně nás vítá pes našich domácích - no nás - spíše se z blízka seznamuje s našim čtyřnohým souputníkem.

Nás následně vítá pan domácí a ubytovává v třípokojovém apartmánu s vlastní koupelnou a WC. Je sice pravda, že sociálka je až za jedním z pokojů, ale nám to nevadí. Jen se vybalíme, hodíme bágly na záda míříme dle pokynů pana domácího do kopce přes pastviny hned za penziónem. Po chvíli narazíme na modrou turistickou značku a pokračujeme po ní kolem mnoha řopíků hraničního opevnění.

Zastavujeme se až na Šerlišském mlýně (866 m n. m.). Tam si dáváme oběd a občerstvení. Je tady skoro prázdno a klid - jako by si všichni řekli, že prázdniny jsou za nimi a dovolené skončily...

My pokračujeme po modré značce vedoucí po úzké asfaltce až na Polomské sedlo (1 010 m n. m.) Odtud to je už kousek na Polomský kopec (1 050 m n. m.)

Tady si uděláme malou idylku. Sedneme do suché trávy a kocháme se výhledem do okolí.

Pak se už jen vracíme z kopečka po zelené nazpět na ubytování. Cestou zobeme krásné borůvky a Janka nachází i hříbky - jsou ale suché na stojato... Tady už nějakou dobu nepršelo.

Před večeří si dáme na zahrádce pivo, které nám pan domácí podává přes okno. Po jídle už jen pozorujeme západ slunce.

Sobota 3. 9. 2016 - Studený vrch, Velký Deštný

Ráno se už necítím moc dobře. Bolest v krku se zhoršila, přidala se rýma a jsem nějaký unavený. Nechce se mi ale sedět doma a teplotu nemám. A tak s kamarády vyrážím směr Velký Deštný. Pojedeme lanovkou a převýšení je jen 238 m. To dám i po jedné noze!

Sejdeme do Deštného a jdeme kolem Ateliéru hrnčířky a zvonaře, který navštívíme odpoledne. Lanová dráha je kousek. Má i své jméno - Marta. Dolní stanice je v místě zvané Valachovka (667 m n. m.) a míří na Studený vrch va výšce 874 m n. m, takže překoná pouhých 207 m převýšení. V mé dnešní kondici ale pánbůh zaplať.
I ceny jsou zde přijatelné - nahoru za 60 Kč, dolů za 50 a tam i zpět za 80 Kč. Kupujeme pro jistotu zpáteční a čekáme v křesílkách na spuštění lanovky.

Po očku pokukujeme po čtyřkolkách, se kterými můžete sjet ze Studeného vrchu dolů. To ale až příště. Pak se rozjede lanovka a my se chystáme nastoupit. Ještě před námi se ale usazují právě čtyřkolky. Zavěsí je na háky za sedačkami a hurá nahoru...
My přijdeme na řadu za chvilku. Nahoře se rozhlédneme kolem a po červené značce míříme do Luisina údolí (870 m n. m.).

Tady odbočujeme doleva a začne dlouhé stoupání na Velký Deštný. Není to nic prudkého, ale já mám co dělat. Mám pocit, jako bych byl o 2 tisíce metrů výše. Chybí mi kyslík. Jdu pomalu, krok za krokem a přemýšlím. Vzdát to? Tělo říká dost. Nepřeháněj. Máš ležet.
A tak po zdolání vrcholu ve výšce 1 115 m n. m. se loučím s kamarády a vracím se nazpět, riskovat nebudu.

Na vrcholu Velkého Deštného.

Pak už to jde jedno za druhým, nazpět na Studený vrch, lanovlou dolů, zastávka na oběd, pak do Ateliéru, kde si Janka kupuje nějaké dárky a pak přímo do postele. Prospím celé odpoledne. Teplota jde nahoru a moje energie dolů. Kamarádi se baví vedle a já pospávám. To je asi to nejlepší, co pro sebe můžu udělat...

Neděle 4. 9. - Neratov, Zemská brána

Ráno se už kvůli mě ruší další výšlapy, balíme si fidlátka a míříme domů. Ale pomalu - ještě uděláme pár zastávek. První je v Neratově. Zvláštní vesnička s ještě zvláštnějším kostelem. Z ruiny na spadnutí určené k demolici vykřesali nádherné místo. Architekti pokračovali v místní tradici mší pod širým nebem a při opravě střechy ji udělali průhlednou - tedy ze skla. Dojem je úžasný!

Z Neratova popojedeme do Bartošovic, kede vyjedeme k chráněným dílnám Kopeček. V neděli mají zavřeno, ale alespoň se podíváme na krásné dílny pod širým nebem - kovárnu, hrnčířskou dílnu s pecí a pak třetí - chlebovou pec. Děvčata se pomazlí s koťaty a pokračujeme. Zastavíme se na občerstvení v místní restauraci - s milým úsměvem nás obslouží před otevírací dobou a dobře poradí kudy k další zajímavosti - Zemské bráně.

Kamenný most překračuje říčku Divokou Orlici. Jdeme kolem klidné říčky (dnes nepotvrzuje své jméno) po turistické značce až k Pašerácké lávce. Opravdu se zde pašovalo - z Pruska do Rakousko - Uherska. Hlavně věci denní potřeby - cukr, tabák, cikorka nebo petrolej. Prostě to bylo v Prusku levnější...

Tady se s kamarády loučíme. Oni pokračují dál a já s Jankou sedáme do stínu a odpočíváme. Janka to ale dlouho nevydrží. Za chvíli už běhá kolem řeky. Zvedne kamínek a hlásí - Ondřej Sekora by měl radost - je to tu sám chrostík - a opatrně pokládá kámen nazpět do tekoucí vody. Pak hledá kameny na suchu - tady chrostíci nejsou - a tak začne stavět mužíka. To aby se zde ještě někdy mohla vrátit.

Až později - na informační tabuli - čteme prosbu, by se se tu mužíci nestavěli - že by se ničil vodní hmyz. No uf, ještě že je Janka taková uvědomělá. Mužíka postavila aniž by někomu ublížila.
Za chvíli se vrací kamarádi a pokračujeme v cestě. Poslední zastávka je v restauraci Na Čertovce pod Králíky, kde výborně poobědváme a míříme domů.

Byl to krásný výlet s nepříjemnými doprovodnými prvky - tedy mnou a mou virózou. Nejhorší na tom je, že řetězová reakce pokračovala mou vinou dál. Prvně odpadla Janka, zároveň s ní to odstonal i Lumír. Úporné bacily nakonec složily i syna. Tedy všechny okolo mne... Kde jsem to potkal, sfinstfo jedno!

Takže se kamarádi ještě jednou omlouvám za nepříjemnosti a doufám, že mne příště s sebou někde vemete...