Zlí jazykové tvrdí, že chcete-li poznat památky Ostravy, stačí Vám na to třicet korun a dvě hodiny :o)) Zas tak strašné to není, Ostrava má co nabídnout, i když - jak zpívá Jarek Nohavica v písničce Ostravo: „Pán Bůh rozdal jiným městům všecku krásu - parníky na řekách a dámy všité do atlasu...“ A Ostravě zůstala dřina a špína...
Zmíněná písnička Jarka Nohavici.
Ostrava ale už dávno není jenom černá. Nádherně se opravuje a zeleno je kolem dokola. Má dokonce i spoustu NEJ, jen je trochu pohledat.
V letošním roce k nám poprvé dorazili naši milí příbuzní z Třeboňe. Už dopředu hlásili, že u nás byli tolikrát, a Ostravu skoro neznají. Minule jsme jim ukázali Miniuni a Slezkoostravský hrad, letos zase budeme pokračovat dále.
Naše putování začíná u radnice na Prokešově náměstí. Je sobota, úředníci si užívají víkendu, ale vstup do radnice je otevřený. Monumentálními dveřmi vcházíme do vstupní haly, vystoupáme po širokém schodišti a ve vstupní hale nasedáme do výtahu, který nás zaveze do nejvyššího patra radnice. Tam se nachází informační centrum a druhý výtah, který Vás za menší obnos vyveze až do výšky 72 m nad úroveň Prokešova náměstí. Jedná se o nejvyšší radniční vyhlídkovou věž u nás. Rozhled kolem je nádherný. Nám počasí přeje jen na půl - je sice krásně a na sluníčku i teplo, ale viditelnost není nejlepší. Poruba je sotva vidět, Beskydy v dálce už jen tušíme. Ale to nás neodradí od vyslechnutí zajímavého vyprávění mladé průvodkyně. Odsud jde vidět, že Ostrava není černá - všude je spousta zelených ploch - na jednoho Ostravana připadne 30m2 zeleně!
Ostravské Hradčany - staré Vítkovice
Postupně procházíme po ochozu věže a rozhlížíme se po okolí. Vidíme nejhlubší uhelný důl v republice, který ve druhé půlce 20. století získal jméno po slezském básníkovi Petru Bezručovi (původně se tato šachta jmenovala Terezie). Uhlí se těžilo až z hloubky 1200 metrů ve vysokých teplotách. Dolování uhlí na území Ostravy skončilo v roce 1994. Staré nepoužívané šachty jsou následně zasypány. Jako monumenty a vzpomínka na doby dávno minulé k obloze ční vykřičníky těžních věží.
Kousek vlevo modro-bíle svítí fotbalový stadión Baníku Ostrava - na Bazalech. Pamětníci znají jeho starý název SK Slezská (Slezská Ostrava - část Ostravy severně od řeky Ostravice). To slovo „Slezská“ dnes hýbe ostravskými fanoušky - stěhovat se do Vítkovic? Nikdy!!!
Landek je zelený kopec vpravo od vysokého komínu, v popředí Améba
Pokud by byla větší dohlednost, viděli by jsme i vrcholy Jeseníků. My se musíme spokojit výhledem na Landek - místo nesmírně zajímavé s dlouhou historií. Prvně se na tomto kopci zalíbilo lovcům mamutů - pozůstatky jejich sídliště z doby před 30. tisíci léty bylo na kopci nalezeno v roce 1924 při úpravě tenisových kurtů. Za vlády Přemysla Otakara II. zde stával hrad, majetek opavských knížat, vybudovaný někdy v letech 1253 až 1256 k ochraně hranic českého státu a zároveň solné a jantarové obchodní stezky vedoucí kolem toku Odry. Roku 1474 byl hrad pobořen vojsky Matyáše Korvína a kameny byly následně použity ke stavbě domů v okolí.
Čím je ale asi Landek nejzajímavější, je to, že zde až na povrch vyvěrají uhelné sloje (největší v Evropě), což z tohoto vrchu činí světovou raritu. Právě díky tomu zde bylo poprvé použito uhlí k vytápění. Od roku 1782 až do roku 1991 se zde také uhlí těžilo. Hornické muzeum na Landeku máme v plánu příští rok - necháme třeboňáky sfárat, ať poznají, zač je toho loket!
Věž radnice a vpravo od ní dům hrůzy. Foceno z haldy Ema.
Přímo pod radniční věží ruší starou vilovou zástavbu moderní rezidence Améba pro horních pár tisíc... No nic pro nás. To už je zajímavější nejvyšší budova v Ostravě - nyní dům hrůzy... Špatné podloží, poddolování a kvapná stavba zapříčinily velké výkyvy, vyšší patra jsou neobyvatelná a nikdo neví, co bude s touto výškovou budovou dál... Odstřel díky jejímu umístění uprostřed zástavby není možný a rozebrání je neekonomické. Proto je zde jen pár kanceláří v nižších patrech a budova vesele chátrá...
Třetí strana věže nám nabízí výhled na centrum Ostravy, s panoramatem „Ostravských Hradčan“ - starých hutních provozů Vítkovic. V nynější době je hodně proslavil a zpopularizoval Boris Renner, který na svých stránkách www.ostravaci.cz uveřejňuje nádherné poetické fotografie starých hutních provozů, šachet a dalších „krás“ industriální Ostravy. Určitě tyto stránky prozkoumejte, stojí za to, tak krásné pohledy těžko najdete.
Kíťa a radniční věž. No jsi menší, Kíťo...
Po prohlídce Ostravy z výšky pokračujeme na další vyhlídku. Tentokrát je to opět výtvor člověka - i když je to kopec. Je to halda Ema - nejvyšší kopec v Ostravě. Míjíme ZOO Ostrava, parkoviště jsou totálně plná, ale my jedeme prvně na haldu, tak se snad potom něco uvolní. Auta parkujeme u závory bránící vjezdu na cestu k Emě. Vejdou se zde akorát dvě auta. Dál pokračujeme pěšky, kolem informační cedule, která je nehezky počmárána garfiťáky. Nechápu, který kretén musí počmárat informační tabuli. No nic, nechápu spoustu jiných věcí a asi mi ani nebude dopřáno to pochopit. A asi chvála bohu, že...
Jak vznikaly haldy v Ostravě
Při těžbě uhlí bylo nutno vytěžit též neuhelnou horninu - hlušinu. Hlušiny byly nejprve ukládány u ústí štol a mělkých jam, což je dodnes patrné na vrchu Landek jako památka na těžbu z 18. století a začátku 19. století. Typické kuželovité haldy souvisejí s hlubinnou těžbou provozovanou na Ostravsku od poloviny 19. století.
Jejich vysoký tvar souvisí se zájmem provozovatelů, aby zabíraly co nejmenší plochu.Vysoký podíl uhlí v hlušině a možnosti provzdušňování horniny v haldách vytvořily podmínky pro samovznícení. Hořící haldy měly velký vliv na zneĂ‚Âčištění ovzduší v celém průmyslovém regionu a jejich likvidace je velmi náročným a zdlouhavým procesem.
Od 50. let minulého století byly místo vysokých hald vytvářeny ploché, tabulovité nebo stupňovité odvály se záměrem vytvořit podmínky pro jejich příští navrácení přírodě, popřípadě pro jejich další využití. Staré haldy dodnes představují výrazný krajinotvorný prvek Ostravska, zabírají plochu 5,5 km2 s odhadovaným množstvím hlušiny 226 milónů tun.
S útlumem těžby v 90. ledech se výrazně snížil objem ukládané hlušiny. Hlušinu je v současné době využívána jako stavební materiál pro vytváření zemních těles komunikací, materiál pro úpravy terénu, včetně sanací a rekultivací. Na část odvalů a hald se začala přirozenou cestou - tak zvanou sukcesí - opět navracet příroda. V případě nutnosti se však provádí řízená rekultivace. Společně s vodními plochami vzniklými poklesy po těžbě tak postupně vzniká nová krajina s vysokou biologickou hodnotou. Dnes již je většina odvalů v ostravské části zapojena do krajiny.
Za informační tabulí odbočujeme doprava a po vyšlapané cestičce stoupáme k vrcholku haldy. Omladina je nadšena teplem sálajícím z hlubin haldy - i tady se ale dá popálit. Konečně potkávají činnou sopku na vlastní oči!!!
Vzhůru na Emu! Zní to perverzně, ale dá to zabrat :o)
Omladina zkoumá vývěry spalin naší sopky...
Vypadá to jako malá díra v zemi, ale ruku zde neudržíte!
Teplá zem zde vždy přitahovala lidi bez domova. I o tom se na informační tabuli píše:
Brenparťáci - breňaři - haldaři - šlamaři
Tak se říkalo bezdomovcům, kteří našli domov na ostravských uhelných nebo struskových haldách, které jim sloužily jako zdroj nevytříděného uhlí, palivového dřeva či železa a poskytovaly jim skromnou, ale jedinou obživu. Z hald sálalo teplo, bezdomovci je obývali i přes zákazy úřadů a hutních firem, někteří na to doplatili - zemřeli po nadýchání zplodin nebo díky těžkým zraněním - způsobovaným sesuvy nestabilního povrchu, špínou a nemocemi.
Haldaři sbírali uhlí nebo dřevo, šlamaři lovili uhelný kal. Brenaři si na haldách vytvořili vlastní stát a řídili se vlastními zákony.
Říkali si „brenpartija" V tomto společenství ve velkém popíjeli denaturovaný líh - bren - smíchaný se sladkými příměsemi - mnozí v důsledku přílišné konzumace oslepli nebo zemřeli. Ostrava byla městem s absolutné nejvyšší konzumací alkoholu v Rakousku-Uhersku.
Na vrcholku Emy máme kromě nádherného výhledu i zookoutek. Prvně si všimneme několika Otakárků, kteří poletují kolem nás. Chceme je vyfotit, ale jejich let je totálně nevyzpytatelný a lítají jak nadopovaní! Nakonec se nám podaří alespoň pár záběrů. Další zvířátko se nám mihne pod nohama - je to zelenošedá ještěrka - kombinace teplé haldy a pálícího sluníčka ji vytáhla na malou procházku - stejně jako nás!
Sestup z haldy je pak otázkou chviličky. Nasedáme do auta popojíždíme jen pár stovek metrů na parkoviště u ZOO. U vjezdu naštěstí svítí zelená a tak vjíždíme a parkujeme. Ty davy jsou zoufalé. I rozlehlé ZOO je poměrně plné. Na davy zapomínám po pár metrech. Za dobu asi čtyř až pěti let, co jsme v zde nebyli nastaly úžasné změny - k lepšímu samozřejmě! Nestačíme koukat a jen ukazujeme: „Tady bylo to, tady to...!
Narvané parkoviště pod zoo
První na řadě v zoo jsou tito nádherně zabarvení plameňáci
Historie ZOO sahá až do roku 1948 a váže se na koho jiného než na horníky! První zookoutek vznikl v areálu dolu Alexander v Ostravě Kunčičkách. Oficiálním datem vzniku ostravské zoo se stal 26. říjen 1951, kdy byla schválena její první zřizovací listina. O jejich těžkých začátcích si můžete přečíst na stránkách www.zoo-ostrava.cz.
V roce 1956 se začala stavět nová zahrada, která by lépe vyhovovala požadavkům zvířat i návštěvníků a to už na místě, kde jsme se zrovna nacházeli.
Obdivujeme pávy, kteří se pyšní svým peřím - a že mají čím! jsou tak sebevědomí, že málem pošlapou i odpočívající lamu. Ta se raději zvedá a dává se na ústup. Moudřejší ustoupí - no a přít se s pyšným pávem asi nemá cenu :o)
Mému focení přihlížel pštros - byl tak zvědavý, že mi málem klovnul do objektivu...
Míjíme opičky, projdeme nový hroší pavilon a pozorujeme odpočívající rodinku hrochů s odrostlým „miminkem“. Sloní pavilon je zatím v karanténě, obě malé slučátka se mají čile k světu. (Další týden v pátek sloní chlapeček umírá. Smutek je jako při úmrtí v rodině :o( )
Od žiraf míříme nově zpřístupněnými naučnými stezkami zpět k východu. I tak to trvá pěkně dlouho - zastavujeme se u spousty exponátů, provázejících tuto stezku. Končíme v přístupných voliérách ptáků. Je to malý ráj - nejraději by jsme si sednul, pozoroval ptáky, poslouchal šumění potůčku a relaxoval. Ale zbytek naší výpravy pokračuje dál a tak musíme taky.
Krmení kaprů - byli tak nenažraní, že málem vylezli na břeh, aby zbaštili to, co se nedostalo do vody!
Kačka hraje na dřevěný xilofon
Tam někde je strakapoud - no fakt!!!
Některé exponáty chovají za hustým plotem a ještě elektrickým ohradníkem! To musí ale být nebezpečné kusy...
Plánek nové Ostravské ZOO
Na konci zoo si kupujeme mlsání, nasedáme do autíček a jedeme k babičce s dědou na rychlou přepadovku. Setkáváme se tam s Alešem, Katkou a Maruškou. Naše kačka zneužije velkou Kačku a nechá si zaplést apartní „srdíčkový“ cop. Sedíme s povídáme si. No špičkové odpoledne...
Kačka dělá Kačce hlavu.
Výsledek stál za to - srdíčko na hlavě.
Posezení u jednoho stolu. Klid a pohoda.
Nedělní ráno už není tak slunečné jako sobota. Na obloze se prohání těžké mraky, které hrozí padajícími kapkami. Nás to ale neodradí a rychle se přesunujeme k vrátnici dolu Hlubina v centru Ostravy. Tentokrát máme možnost ukázat Jihočechům průmyslové dědictví zblízka.
Toto místo je světovým unikátem v tom, že se zde vytěžilo uhlí, vypralo, připravilo na další zpracování, následně se zkoksovalo a koks se použil jako palivo na výrobu železa v hutích. Vše v jednom místě. Jen ruda se dovážela ze zahraničí. V posledním půlstoletí nejčastěji ze Světského Svazu. Ruda byla málo kvalitní, někdy dokonce netavitelná - proto se použila jako podklad pro stavbu cesty, kterou Ostraváci znají jako „Rudnou“.
Bývalý průmyslový areál dolních Vítkovic, přezdívaný jako ostravské Hradčany, se dostal mezi památky zapsané na seznam Evropského kulturního dědictví. Jde o první českou památku v tomto seznamu.
Nafasujeme bílé přilby a rychle spěcháme před šachtu na výklad. Přiznám se, že z něho moc nemám, neustále koukám po okolí a cvakám uzávěrkou. Chtělo by to dostatek času, vyhlídnout si počasí a pak provádět fotografické orgie! Jak jsem psal výše - máme se co učit - Boris udělal takovou laťku, že udělat pěknou fotku je problém. Neustále se člověk porovnává s těmi, co to umí...
U starého plynojemu, který se přebudovává na konferenční centrum se na nás začíná spouštět déšť. Další část prohlídky - staré centrum Vítkovic zkracujeme. Se Slávkem jdeme pro auta a jedeme na Mírové náměstí, kde zatím zbylá skupina poslouchá výklad. Parkujeme a přidáváme se ke skupině. Déšť ale neustává, spíše naopak. Loučíme se s průvodkyní i s Vítkovicemi. Rušíme i plánovaný výlet do Borovic k Marcelce a Lumírovi a jedeme domů. Odpoledne si alespoň protáhneme klouby procházkou a zakončujeme ho hodinkou bowlingu. No a večer? Kanasta přeci!
Pondělí velikonoční už probíhá v poklidu. Pomlázka se nekoná a tak využíváme chvíle bez deště a jedeme do Borovic. Dáme alespoň kafe a Lumírovu buchtu. Ještě že stihl napéct!!!
Prodloužený víkend je za námi a my víme, kam naše přátele vezmeme příště - Landek to jistí. A než příště přijedou, najdeme ještě něco dalšího. Přeci je nemůžeme zklamat!!!
Přidat komentář
Komentáře (2)
23. květen 2011
31. březen 2013