Po roce mám opět to štěstí, že mne Pavel zve na návštěvu Jeseníků. Jako každoročně pořádá pánskou fotovíkendovku na některé z lesáckých chat. Letos vyrážíme v pátek 19. řijna. Oproti minulým létům to je o něco dříve - tedy o celý měsíc.
Minule jsme měli nádherné počasí (Jeseníky - Vozka a Vřesová studánka), zato předminule jsme totálně zapadli sněhem. Ale to už je daň za návštěvu vysokých hor. Nikdy nevíte, co Vás čeká...
Janka mne v pátek zaveze do Šumperka, kde nakládáme Libora a pak Vildu. Vilda s námi poslední léta nebyl, neboť bojoval se zákeřnou nemocí. Chvála bohu ji přemohl a o to větší mám radost, že zase může s námi!
Pokračujeme společně do Koutů nad Desnou, kde nás už čeká Pavel. Nakládáme své bágly do jeho stařenky, která už tak hekne. Pak naložíme i své rozložité těla a máme pocit, že zástěrky brousí asfalt. Co na to řekne autíčko na lesní cetě? Statečně se vyšplháme skoro až pod chatu Vilibaldka pod vrcholkem Klínové hory. Posledních pár stovek metrů nás Pavel vysazuje a odlehčen odjíždí. My už po tmě dokráčíme na chatu.
Obloha je vyfoukaná a plná hvězd. Je příjemný chládek. Vybalíme se a já jdu potrápit starý stativ focením hvězdiček. Večer si povídáme a jdeme brzo spát. Zítra nás čeká krásný dlouhý den.
Sobota 20. 10. 2012
Ráno už před chatou čekáme na východ slunce. Obloha je dokonale čistá, nikde ani mráček. Oproti minulému focení je to trochu nuda, ale alespoň nemrzne.
Po snídani vyrážíme kolmo na Spálený vrch na lesní cestu. Po ní dojdeme až k Formance, kde jsme zažili před pár lety sněhové šílenství. Vzpomínáme, jak jsme se s autíčkem nemohli dostat dolů - museli jsme si nejprve vyšlapat cestičky pro kola a následně přetlačovat starého Formánka skrz hromady sněhu, které si hrnul před sebou. Málem jsme ho tam nechali až do jara!
Od Formanky vystoupáme na Vozku. Jelikož nikdo okolo není, dovolujeme si vyšplhat až na skály, udělat pár pěkných fotek.
Pavel líčí jak byla včera dobrá dohlednost (je na chatě už od čtvrtka). Ale i dnes je nádherně vidět. Z vrcholku Vozky vidíme v dálce opar a nad ním se klenou vrcholky Krkonoš. Vilda vyndává dalekohled a pozorujeme i budovy na vrcholu sněžky. Tak to jsem ještě neviděl!!!
Opouštíme Vildu, který si netroufá na další výšlap a pokračujeme lesem na Trojmezí. Cestou potkáváme dva ochránce přírody. No ještě že nás neodchytli na Vozkovi. Ale upřímně - skály neponičíme a jako fotografové máme eminentní zájem na tom, aby okolí zůstalo co nejméně dotčené. Ovšem Vilda asi vesele sedí na skále a kochá se okolím! Zavolat mu nemůžeme, neboť žádný z operátorů zde nemá signál. No bude si to muset ukecat sám...
Cestou začínáme potkávat první turisty jdoucí z lanovky ze Šeráku. My jediní jdeme naopak. Na vrcholku Keprníku se ani nezastavujeme - skály jsou olepeny turisty, kteří se tam vyvalují jako lachtani. Raději je míjíme a setupujeme k chatě Jiřího. Tam si dáme dobrou polévku, doplníme tekutiny a pokračujeme k našemu cíli - na Obří skály. Je to pěkný sešup - Libor vybaven hodinkami od garmina neustále hlásí, jak prudce klesáme, a kolik toho zase budeme muset vyběhnout nahoru... Optimistické to moc není.
Cestou nás při focení dochází skupina rodičů s hromadou dětí. Jeden z tatínků si asi nepamatuje jeméno své dcery a tak ho pilně opakuje. "Sáro! Sáááro! Sáro! Sáro....." Tatínek ho určitě do smrti nezapomene, a dcera je očividně neslyšící - je jí totiž totálně putna tatínkovo volání a peláší si to dál. Raději chvíli posedíme a necháme je jít...
U skal nás Pavel vezme tajnou pěšinkou až na jejich vrcholky. Výhled je naprosto luxusní - podzim hýří barvami. Tak to stálo za to!
Po odpočinku a "vykochání" se vracíme nazpět k chatě Jiřího. Kluci nasadí tempo (mají oproti mě natrénováno) a zmizí mi v lese. Jdu svým tempem a dojdu je až skoro na hoře, kde na mne vzorně čekají. Přišel jsem sice o pět minut později, ovšem nelije ze mne jako z nich. V chatě doplníme vodu (děkujeme vstřícné slečně obsluhující) a pokračujeme na Keprník. Slunce už pomalu klesá za obzor. Proto jen urychleně uděláme pár fotek a spěcháme skrze Trojmezí na Vozku. Snad tam uvidíme západ slunce.
Praděd z vrcholu Keprníku (1423 m n. m.)
Ženeme se jako splašení, ale stíháme na poslední chvíli. Bez přípravy alespoň uděláme pár fotografií. V batozích hledáme čelovky a sestupujeme k Formance. Po cestě pak dojdeme až pod vrchol Spáleného vrchu (1313 m n. m.). Chvíli hledáme průsek, vedoucí zprudka dolu k naší chatě. Sestup je v té tmě dosti nebezpečný - prodíráme se mezi padlými kmeny zarostlými vysokou trávou a modlíme se, aby nám noha nevjela někde mezi kameny. Před sebou už vidíme blikat lampu - to nás z dálky vítá Vilda. Když jsme na doslech voláme na něj: "Tak za kolik?" Tím myslíme výši pokuty za opustění značené trasy na Vozkovi. Vilda se jen usmívá a vypráví, že byl příjemnými ochránci vyzván, aby vršek opustil, ale jelikož byl slušný a uznalý, popřáli mu šťastnou cestu a propustili bez ztráty desítky.
U svíček otevřeme jedinou půllitrovou láhev alkoholu, kterou s sebou máme. Nakonec jí půlku povezu domů. Sakra, to je pánská jizda!
Večer obzvlášťnuje Vilda svým velkým dalekohledem. Když ho dá na stativ, můžeme pozorovat z blízka krátery na měsíci. To jsem na vlastní oči ještě neviděl. Paráda!
Za chvíli se nad námi objeví nějaká rychle letící družice. Vilda mne informuje, že je to mezinárodní vesmírná stanice ISS. Uvědomuji si, že je okolo spousta nádherných a zajímavých věcí a my pro svůj uspěchaný život nemáme čas se zastavit, zvednout hlavu a dívat se...
Neděle 21. 10. 2012
Ráno je na obloze zase vymeteno. Ani mráček.
Po snídani vyrážíme jen na krátkou procházku na vrchol Klínové hory (1180 m n. m.) - což je skoro po rovině. Uděláme pár foteček a vracíme se k naší základně.
Kadibudka v nádherném prostředí. Je to radost trůnit a koukat se do krajiny!
Jelikož se tady ještě chceme někdy vrátit, a protože jsme slušně vychovaní, snažíme se vše uvésti do lepšího stavu, než když jsme sem přišli. Sekáme zásobu dřeva, uklízíme, smýčíme, jen okna nemyjeme... Pak naložíme stařenku báglama a necháme jet Pavla dopředu, ať nás počká na lepší cestě. Cestou nalézáme staré rezavé šrouby a přemýšlíme, zda to není z Pavlovy stařenky. Pro jistotu je bereme s sebou.
Pavlíku, tady más od nás dárek - šroubeček z Tvého traktoru... No moc radosti jsme mu neudělali.
Pak už nasedáme do autíčka a jedeme směr Šumperk. Cestou se ještě zastavíme na oběd a uděláme pár fotek v zámeckém parku. Jelikož nás už tlačí čas, spěcháme do Šumperka, kde nás už čeká usměvavá Janka. Naše cesty se zase na nějakou dobu rozchází, pevně ale věřím, že se společně zase sejdeme, třeba příští rok v Jeseníkách! Díky kluci!!!
Komentáře (0)