Je pátek a my si bereme den volna - míříme do Bordovic za kamarády na víkend s pečenými koleny. Venku je Mordor.

Mrholí, je zataženo a zima. Stačí trochu a začne to na cestách mrznout. Zaparkujeme autíčko u Lumíra a Marcely a přemýšlíme co dál. Koukáme se na web kamery a vidíme, že Pustevny leží nad mraky. Ale nejede lanovka - mají pravidelnou podzimní odstávku. A tak nakládáme kamarády do vozítka a míříme do Rožnova a odtud obloukem přes Prostřední Bečvy až nahoru na Pustevny. Kousek v serpentinách před Pustevnami a novým velkým parkovištěm vyjíždíme z mraků. Je tady prázdno, sluníčko svítí a hřeje!

img_0241.jpg

Vrchol Velkého Javorníku je vysoko nad mraky. Inverze je hluboko dole.

img_0243.jpg

A co je úžasné - skoro nikdo tu není! Máme celé Pustevny pro sebe!

img_0244.jpg

Vydáváme se po červené značce na Tanečnici (1 084 m n. m.) Cestou musíme projít kolem šílenosti s názvem Stezka Valaška. Podle mne je to totální zbytečnost a rušivý prvek. Na nic. Ale co naplat, už to tu stojí a majitelé chtějí dostat nazpět peníze co toho vložili a ještě vydělat. Mineme toto monstrum a pokračujeme kolem vrcholu Tanečnice doleva na Zamrzlý vrch (1 043 m n. m.) a Nořičí horu (1 047 m n. m.).

img_0254.jpg

Kousek pod Nořičí horou je místo, kde v roce 1944 havarovalo letadlo Junkers. Je zde keška a v ní krásná povídka:

Psal se rok 1944 – lidé ho psali. Šest dnů zbývalo do konce dubna a světem šla válka – velká válka. Nová. Taková, jakých za jeho vlády nebývalo.
Seděl na svém kamenném stolci a podpíral si rukou bradu. Nemračil se. Neuměl to. Stejně tak, jako se neuměl smát. Jeho tvář byla zlověstně neměnná už tisíce let. A stejně strnulé teď byly i hory kolem. Šepot stromů utichl a tráva zůstala skloněná v očekávání chvil příštích. Pak se otevřela země…
„Vítej, Velesi!“ promluvil sytým hlasem Radegast, aniž by se otočil na příchozího.
„Buď pozdraven.“
„Čemu vděčím za tvoji návštěvu?“
„Je válka!“
„Všiml jsem si.“
„To je dobře. Očekává se, že si budeš všímat.“
„Kdo to očekává?“ obrátil se ke svému hostu Radegast.
„Lidé.“
„Lidé… Lidé už dávno ne, příteli. Nebo snad za tebou na Velíz přicházejí procesí tak jako kdysi?“ odvětil, a aniž by očekával odpověď, sám pokračoval: „Tahle válka není moje. Lidé už pro ni nepotřebují boha. Dlouho mě prosili snad ještě o bohatou úrodu, i to už je ale minulost.“
„A tobě to nevadí?“
„Ne,“ odvětil Radegast s nepředstíranou lhostejností.
„Bývali jsme silní a mocní...“ zkusil to Veles.
„Jsme silní a mocní,“ dostalo se mu nevzrušené odpovědi.
„Byli jsme silní z jejich víry.“
„Z jejich víry?“ Radegast zavrtěl hlavou. „Jejich víra je mělká. Příliš mělká na to, abych právě z ní chtěl čerpat sílu, kdybych ji potřeboval. Snad ještě strach… Ale ani ten jim nezabránil rozvrátit svatyně, které nám sami vystavěli, a svrhnout naše sochy.“

img_0255.jpg

Na severovýchodní obloze rachotily motory plně naloženého stroje. Německý Junkers se blížil k úbočí Beskyd a nikdo z osmnácti mužů na palubě netušil, že tam někde, pár mil před nimi, se právě rozhoduje o jejich osudu.
„Svrhli tvé sochy, rozbili obětní stolce ve tvých svatyních, aby sem přivedli nového boha. A tobě to nevadí?“
„Ne,“ přikývl Radegast.
„Proč?“
„A proč by mělo? Byly to především jejich svatyně a jejich sochy, to oni potřebují svoji víru, ne já. A s jejich novým bohem je to stejné.“
„Měli bychom je ztrestat!“
„V tom ti bránit nebudu. Ve svém světě za světem si s nimi dělej, co se ti jen zlíbí. Tvé možnosti jsou neomezené.“
„Oni v nás nevěří!“
Radegast jen pokrčil rameny. Své už řekl.
Motory řvaly námahou, když se trup letadla začal před hradbou hor mírně zvedat. Pilot ho vedl nízko nad lesem tak, jak byl zvyklý. Tady nehrozilo nebezpečí ze země, mohl si to tedy dovolit.
Chlapi vzadu hráli na jedné z dlouhých beden karty, nebo podřimovali. Do Kyjeva to měli ještě hezkých pár hodin letu a nikdo nevěděl, kdy zase bude příležitost k pořádnému odpočinku.
„Nebojí se nás! Nemají z nás strach a my tu jen tak plkáme…“
„Strach,“ promluvil po chvilce Radegast unavený Velesovým naléháním, „jejich strach můžu mít, kdykoli se mi zachce. A víru jakbysmet.“
Druhý z bohů se zamyšleně zadíval na přibližující se Junkers. „Létají,“ promluvil se zřetelným nesouhlasem. „Oni věří víc v sebe samotné než v cokoli jiného.“ Hřmění těžkého stroje se rozléhalo horami. „A ty se tu schováváš.“
„Já se neschovávám. Jsem tu. Vždy jsem tady byl a lidé to vědí.“ Radegast vstal.
„Sraz je k zemi,“ vyzval jej Veles a napřáhl paži k letadlu. „Pošli je do mé říše. Dej mi je.“
„Ne!“ zavrtěl hlavou Radegast.
Když stroj oblétl masiv Ondřejníku, začal nabírat výšku. Plechy sténaly únavou a vzadu začal někdo hrát na harmoniku.
„Ne všechny,“ dodal po chvíli ticha rušeného jen řevem motoru Radegast. „Chceš strach a víru? Pak musím někoho z nich nechat žít a mluvit.“
Veles přikývl a o krok ustoupil.
Bůh války neudělal nic okázalého či teatrálního, jak by to očekávali lidé. Jen se zhluboka nadechl. Ale tím jediným nádechem změnil svět. Alespoň svět osmnácti německých vojáků v Junkersu JU 52 wnr. 501173.
Letadlo se zničehonic propadlo o několik desítek metrů. Pilot svým veškerým umem a úsilím vyrovnal let, ještě o něco klesl, aby získal potřebnou rychlost, a stočil stroj mírně vlevo, kde měl v úmyslu přeletět nevýrazné horské sedlo. Věděl, že to bude hodně natěsno, ale neztrácel klid. Zatím se nedělo nic, co by nebyl schopen se svým letadlem zvládnout. Vzadu panoval chaos, několik mužů se při propadu nepříjemně potlouklo, v pilotní kabině bylo ale zatím všechno pod kontrolou. Stroj začal stoupat.
V tu chvíli Radegast vydechl.
„Mein Gott!“ polkl naprázdno druhý z pilotů. Hory se v jediném okamžiku ztratily v mlze. Tam, kde se ještě před chvílí zřetelně rýsovaly stromy, zela teď mléčně bílá prázdnota.
Bylo to nedlouho před polednem, kdy letadlo narazilo do oblého vrcholu Norice, nevysoké hory při hlavním hřebeni Beskyd. Havárii přežili dva lidé. Jeden z nich druhý den dole ve vsi zemřel. Před smrtí však ještě blouznil o strašlivé tváři v horách. Druhý z vojáků mlčel. Mlčel a o tom, co se 24. 4. 1944 na Norici stalo, nikdy nepromluvil. V jeho duši a očích se však usadil strach.

img_0251.jpg

img_0257.jpg

Lesem scházíme na asfaltku na severním úbočí Nořičí hory a pomalu stále nad mraky stoupáme do sedla Tanečnice.

img_0259.jpg

img_0260.jpg

img_0262.jpg

Je už skoro půl čtvrté, když se vracíme na Pustevny.

img_0268.jpg

Spokojení dojdeme k našemu autíčku a vracíme se do Bordovic, kde si sedáme k zábavě. Nádherný pátek!

img_0272.jpg

Vytisknout stránku Vytisknout stránku8. 11. 2024, 18:55, zobrazeno 28x, dnes 2x
5.0 1Hodnocení