Poprvé na Smrku

Původně máme mít jen volno a já čas na fotky. František ale vzpomíná, jak na Morávce našel v jenom místě nějaké speciální houbičky. Tak mu navrhuju, že bychom mohli zajet prozkoumat zda rostou a pak se podívat do Atelíéru na obrazy. Do toho se ale vetkne Janka: "No a co kdybychom šli na ten Smrk?" Ferda se toho chytí a je vymalováno...

Je pravda, že už jsme zdolali spoustu beskydských vrcholů - ale Smrk mezi ně nepatří. Podle Ferdy je to ostuda a máme s tím něco udělat. A tak ve čtvrtek nakládáme bezmála osmdesátiletého Františka a vyrážíme na Ostravici. 

Stoupání není nijak prudké, ale docela dlouhé - 760 m převýšení a 5,5 km. Jde se nám docela dobře - není teplo ani zima. Kocháme se okolím a krok za krokem stoupáme. Výhledů moc není, ale občas se les slituje a nechá nám nahlédnout do údolí.

V sedle necháme Ferdu oddechnout a vyběhneme si pro kešku na Malý Smrk. Je to kouzelné místo - začarovaný les. I malé smrčky tu potkáme:

Pak už to je jen kousek - ale asi nejvýživnější - k památné Lennonově mohyle a na smotný vrchol. Dáme si svačinu, odlovíme místní kešky a pokocháme se výhledem do okolí.

Janka by ještě ráda došla k Psí skále, ale Ferda doporučuje zamířit nazpět - a má pravdu. Cesta dolů je horší než nahoru - cesta plná kamenů je pod spadaným listím hodně zrádná a neubíhá tak rychle jak jsme si na začátku mysleli. František trochu podcení svou cukrovku a musí si chvíli odpočinout a nadopovat se cukrem, který spálil cestou nahoru. K autu už přicházíme potmě. Je listopad a den je už hodně krátký.

Tak jsme si splnili - trochu neplánovaně - další vrchol Beskyd. A nakonec musím uznat, že bych se tady klidně ještě někdy vrátil. Jen si musím pospíšit- takovou vitalitu, jakou má Ferda mít určitě nebudu...