Po týdnu se vracíme do Veselíčka odlovit sérií keší, kterou jsme minule vzdali. Vítr nám to nedovolil. Snad to tentokrát dáme bez potíží.

Ráno nabíráme Marcelku s Lumírem a jedeme na jih. Parkujeme na stejném parkovišti jako minule. Jen se k němu neblížíme po rozbité cestě přes Výkleky, ale spodem od Dolního Újezdu. Vystupujeme z auta a kolem je ticho - jen mírný vánek šumí v korunách. Proti minulému uragánu je to naprostá pohoda. Janka okamžitě zapíná appku a míří k první kešce - čeká nás jich třiatřicet.

img_3789.jpg

Stoupáme do kopce podél starých lomů a v dálce vidíme naše zaparkované přibližovadlo.

img_3791.jpg

Podél lomů a nad nimi nalézáme další a další schránky. Jen v jedné chvíli díky špatnému propočtu - vymlouváme se na špatnou indícii - musíme poprosit telefonicky o pomoc Dalibora a vracet se o pár metrů nazpět.

img_3785.jpg

To není ta indície, ale mohla by :)

img_3798.jpg

Cestou potkáváme ohradu a v ní řady semi křížů. Za ohradou se dozvídáme podrobnosti:

Na tomto místě byli pohřbeni vojáci rakouské, ruské a francouzské armády, kteří zemřeli v polní vojenské nemocnici zřízené v budově zámku ve Veselíčku v době napoleonských válek. Dle kronikářských záznamu bylo zde pohřbeno do hromadného hrobu na 700 vojáků v letech 1805 - bitva u Slavkova, 1809 - bitva U Wagramu a 1813 bitva u Lipska. V roce 1905 byl na místě vojenského hřbitova v upomínku na zemřelé zřízen pomník péčí spolku vojenských vysloužilců okolí prosenického a za přispění obcí a jednotlivců.

Zdravotní služba se v armádních podmínkách vyvíjela pozvolna a dlouho byla přehlíženou součástí armády. Vojáci v bitvě neměli pomáhat zraněným spolubojovníkům, aby tím nezdůvodňovali svůj odchod z bojiště. Zranění museli často velice dlouho čekat a pomoc ze strany zdravotní služby, anebo se sami vypravit na obvaziště. Tady je ale velmi často čekala amputace zraněných končetin, což bylo nejjednodušší opatření k zamezení vzniku infekce.

Takto ošetřeni byli dopravováni do dočasně zbudovaných špitálů umístěných na komunikační linii armády. Již během těchto transportů docházelo k úmrtím. Rovněž poměry ve špitálech byly příčinou dalších epidemií (tyfus, cholera). Úmrtnost v takových podmínkách byla vysoká.

Vojenský lazaret

Za napoleonských válek byla po bitvě u Slavkova v roce 1805 ve veselíčském zámku vojenská polní nemocnice zřízena také. Jejich služeb bylo využíváno do roku 1806. Mnoho vojáku zde zemřelo, a to bud' následkem ran, nebo horečnatých onemocnění, které válku často doprovázejí. Jen za pět měsíců trvání nemocnice bylo zaznamenáno 82 mrtvých.

Roku 1809, po několika dalších bitvách, obzvlášť po bitvě u Wagramu, byla ve veseličském zámku zřízena vojenská polní nemocnice podruhé. Bylo sem přivezeno více než 500 mužů, z nichž bylo přes 400 raněných a nemocných a 100 mužů určených k obsluze těchto nemocných. Zámek však nemohl tolik lidí pojmout, a tak ti, kteří se už pomalu uzdravovali, byli odváženi na další místa na doléčení. Éra této druhé nemocnice trvala 10 měsíců a opět v ní řada vojínu našla smrt.

V letech 1812 a 1813 proběhly bitvy, které rozhodly o definitivní porážce císaře Napoleona, přesto byla ve Veselíčku zřízena vojenská nemocnice potřetí. Byli do ní dováženi ranění dokonce až od Lipska. Tato třetí a poslední nemocnice trvala do roku 1814. 0 tom, že de byl v průběhu trvání všech tří nemocnic zaznamenán velký počet úmrtí, nesvědčí jen velké množství povozů, které poskytovalo celé okolí, ale také to, ze tady působil zvláštní vojensky kněz. Mezi vojskem se šířily nakažlivé nemoci, proto není divu, že nebylo ani dostatečné obsluhy, poněvadž mnozí z obsluhujícího personálu také onemocněli.

Pohřebiště

Různé nakažlivé choroby však byly zaznamenány i mezi normálním obyvatelstvem, což se znatelně projevilo na chodu jednotlivých hospodářství. Na panství chyběla sláma i dřevo na otop, nebyli lidé, kteří by slámu i dřevo vyprodukovali, ale přitom byla velká spotřeba těchto komodit. Všichni ti, kteří ve veselíčském zámku během napoleonských válek zemřeli, byli na velkých vozech dopravováni na Zámecký kopec, kde byli hromadně pochováváni. Na tomto místě, kde svůj poslední odpočinek nalezlo přes 700 vojínů, byl krátce po těchto válkách postaven dřevěny křiž, a když shnil, kříž železný. Roku 1905 byl při příležitosti stého výročí od založení vojenské nemocnice ve Veselíčku, kousek od železného kříže, vztyčen žulový pomník.

Ústní podání těchto událostí se příliš neliší od dochovaných pramenů. Traduje se, že na vojenském hřbitově nad Veselíčkem bylo do několika hlubokých šachet pohřbeno více než 700 vojáku, především ruských a rakousko-uherských. Není však zcela vyloučeno, že se mezi nimi nacházejí také někteří vojáci francouzští. Tito vojáci byli, předtím než byli dáni do hrobu, politi vápnem, aby se alespoň částečně zabránilo dalšímu šíření infekce, a teprve potom zasypáni hlínou. Aby obec byla alespoň trochu ušetřena od děsivého pohledu na naložené fůry mrtvých, nebo jen domněle mrtvých vojáků, byla od zámku až na samotné místo hromadného hrobu zřízena tzv. Nová cesta. Odvážení mrtvých vojáku měl na starosti silák Ondra Kopeček z č. p. 56. Jelikož tuto práci nechtěl nikdo jiný přijmout, byl Ondra zvýhodněn tím, že byl zbaven svých ostatních robotních povinností. Podle jeho vypravováni se prý často stávalo, ze se na voze některý domněle mrtvý pohnul nebo nějaký zvuk vydal, ale pomoci mu v tu chvíli už nebylo. Jednou se však přihodilo, že se jeden z ubožáků v noci z mrákot probral, vylezl ven z hrobu a utekl do nedalekých Staměřic. Tam obdržel oděv a jídlo a odešel, neví se kam.

img_3802.jpg

Od pomníku a pohřebiště pokračujeme dále. Cestu nám zkříží dřevorubci, kácející stromy a odnášející dřevo do vozíku těsně vedle kešky. Janka s Lumčou se ale nedají a zezadu odloví. Janka pak musí tuto cestu projít ještě jednou, protože při logování nechala pod stromem nejen schránku, ale i mobil...

img_3807.jpg

img_3813.jpg

Tři kačeři v zaujetí

Nakonec se nám podaří odlovit celou "hraběnku" a vrátit se obloukem až k autu. Sice dojdeme pěkně špinaví, protože jako naschvál je jedna z posledních kešek uprostřed rozmočené louky. U auta se domlouváme kam dál. Den je ještě mladý a chtělo by to ještě někam odskočit. A tak míříme k památce, o které vím už dlouho a o které jsem už kdysi vyprávěl Jance. Ale neviděl jsem ji na vlastní oči. A tak díky Marcelce a Lumčovi se to má dnes změnit.

img_3817.jpg

Slavíčský tunel nebo také Ferdinandův tunel je technická památka, která se nachází v obci Slavíč. Jedná se o opuštěný železniční tunel, který je 258,9 metrů dlouhý a 6 metrů vysoký.
Trať měla být původně vedena v zářezu hlubokém 12 m, kvůli nestabilnímu geologickému podloží navrhl vrchní inženýr Karel Hummel vybudování otevřeného tunelu v délce 258,9 m. V srpnu 1845 byl projekt schválen a zahájena stavba z kamenných kvádrů s portály završenými atikovými nástavci. Tunel byl dán do provozu v roce 1847 jako součást úseku Lipník nad Bečvou – Bohumín na Severní dráze císaře Ferdinanda (nyní součást trati Přerov–Bohumín). Tunel fungoval obousměrně až do roku 1873, kdy byla postavena druhá kolej na jih od obce, po této koleji se jezdilo do Bohumína. Do Rakouska se jezdilo stále tunelem. Tunel chátral a společnost nechtěla do tunelu příliš investovat, postavila proto druhou kolej ke koleji z roku 1873. To se stalo roku 1895.

Tunel patřil drahám až do roku 1925, kdy byl převeden po správu obce Slavíč. V následujících sto letech byl tunel využíván mj. jako skladiště brambor a v 60. letech 20. století se dokonce uvažovalo o jeho znovu zprovoznění vedením třetí koleje hlavní tratě.
Panuje legenda, že byl tunel postaven na příkaz císaře Ferdinanda I., který prý řekl, že železnice bez tunelu není železnice. Tato informace se však nezakládá na pravdě. Podobnou lež zopakovali autoři celostátního filmového týdeníku v roce 1963 v rubrice Náš fejeton, kde tunel propagandisticky posloužil k nepřímému tepání dobových nešvarů svou závěrečnou větou: „Ruku na srdce, milí přátelé – nestavíte i vy ještě dneska někdy někde podobné tunely?“

img_3824.jpg

Nyní je tunel zavřený a otevírá se jen příležitostně při akcích. My uvnitř vidíme i pár výše zmiňovaných brambor. A pěkně "vytáhlých".

img_3830.jpg

Chceme odlovit místní keš, ale na poprvé máme smůlu. Místo čísla umístěného na informační tabuli vidíme jen prázdnou plochu. Čas už data smazal. Nakonec opět pomáhají kamarádi a nám se podaří kešku odlovit a alespoň trochu opravit - aby ti po nás měli šanci.

img_3840.jpg

Jižní portál

img_3837.jpg

img_3826.jpg

Vytisknout stránku Vytisknout stránku5. 2. 2022, 10:35, zobrazeno 479x, dnes 0x
0.0 0Hodnocení