Podzim je nádherný. Stromy se barví do nádherných odstínů a my přemýšlíme, kam vyrazit. Marcelka nakonec navrhne Strážovské vrchy plné listnatých stromů. A tak společně vyrážíme.
Jedeme prakticky stejnou trasu, jakou jsme jeli minulý víkend. Jen Lidečko projíždíme a odbočujeme na Slovensko. Za chvíli zastavujeme v Mojtíně, kousek pod kostelem. Hned vedle nás je kopeček a na něm křížová cesta. Janka startuje mobil a hlásí: "Je tam keška!"
A tak první cesta vede podél křížové cesty ke kapličce, kde luštíme řešení a dáváme si malou svačinu.
Zatím co všichni hledají, já čtu vývěsku. Dozvídám se o nejstarším vojákovi na světě, jehož obraz je uložen na místní faře. Nakonec i on je pohřben na zdejším hřbitově.
Na Mojtínské faře se zachoval obraz císařského věčného vojáka z roku 1857. Vytvořil ho slavný slovenský malíř Josef Božetěch Klemens.
Kdo je husar sedící na bujném oři v plné zbroji v uniformě c. k. husara a bojovou zástavou v ruce? Ve třinácti letech se Ladislav Škultéty - Gábriš nechal naverbovat (nebo spíše po smrti matky zůstal s otcem, který byl také husar) a během života zažil 22 válek na 256 bojištích bouřlivé Evropy. Vojenská historie ho pokládá za nejstaršího vojáka světa. Dvanáctkrát bojoval proti Francouzům, sedmkrát proti Prusům dvakrát proti Turkům a jednou proti ruskému císaři.
Když ho král František I - v jeho 93 letech - chtěl povýšit na důstojníka a penzionovat, měl jen jedno přání, aby mohl dále sloužit jako praporečník - šikovatel. A tak svůj život dosloužil v jeho službách. Zemřel v 93 letech v Rumunsku v plukovním lazaretu. Později byly jeho ostatky exhumovány a přeneseny do rodného Mojtína. Sloužil tedy celých 80 let...
Více se dočtete zde.
Zatím co čtu - ostatní hledají keš. Marně. Nakonec to vzdáváme a vydáváme se na cestu.
Počasí je naprosto luxusní a okolí také.
Pomalu stoupáme po ještě zelených loukách směrem na Rohatou skálu.
Potkáváme i zbytky podzímních ocúnů...
Podzim maluje
Pohled nazpět k Mojtínu - vzadu je vidět vrchol Strážov, podle kterého se zdejší hory jmenují.
Kousek pře naším cílem nalézáme krásnou vyhlídku. Je tady ale velká parta místních. Jeden z nich - muž v našem věku - poctivě vše zvěčňuje zrcadlovkou. A tak ho jako zkušeného fotografa požádám, aby nás vyfotil.
No trochu nemáme nohy, ale co, hlavně že jsme se tam vešli, ne?
Pak už stačí popojít jen pár stovek metrů a stojíme před bílými skálami, po kterých se vyšplháme na vrchol Rohatá skála (781 m n. m.)
Janka juchá radostí - nad tou krásou a nad tou keškou, kterou odlovila.
Výhledy jsou odtud opravdu nádherné - a ty barvy!!!
Pod vrcholem máme na vybranou, buď se vrátit stejnou cestou, nebo si udělat trochu delší okruh. Okruh většinou hlasů vítězí a tak pokračujeme. Pod skálou vede cesta zprudka dolů. Místy se dokonce spouštíme po řetězech. Ještě že je sucho, jinak by to byl hukot...
Nakonec scházíme až dolů do údolí a obdivujeme skály, na kterých jsme před chvílí byli.
Pomalu zase začínáme stoupat - teď už po staré - kdysi zpevněné cestě.
Opíšeme okruh a vracíme se opět po Rohatou skálu. Po chvíli se nám zase otevírá výhled na Mojtín a na Strážov. Nyní je už lepší světlo než ráno a Strážov krásně vyniká svým bílým vrškem.
Na loukách před Mojtínem se tváří tvář ocitáme před davem oveček černohubek...
Chvíli váhají a přemýšlejí co dál. Když se nehýbáme elegantně zamíří mezi nás a úprkem nás míjí.
Nakonec spořádáně míří domů...
To my nakonec také. Zastavíme se v Jančině hospůdce pro plechovku místního piva, dojdeme k autu a holky se ještě jednou pokusí odlovit keš na křížové cestě. Marně... No není vždy posvícení.
Děkujeme Lumírovi za bezpečný odvoz a Marcelce za krásný nápad. Ušli jsme 15 km a vystoupali a zase klesli o 960 m.
Zde je plánek naší cesty.
Vytisknout stránku
Komentáře (0)