Stříbrný chodník u Oder

Proto hned po ránu vyrážíme s Jankou a Tomem juniorem na nádraží ve Svinově, kde už nás netrpělivě očekává František. Společně pak jedeme do Oder, kde parkujeme pod parkem na břehu řeky Odry našeho červeného oře. Pak stačí jen popojít pár stovek metrů a jsme u výchozího bodu U Spurného.

Tady zjišťuji jedenu nemilou věc. Foťák si v klidu leží napíchnutý na nabíječce doma v pokoji. No tam mi je tedy platný... No nic - vždyť mám mobil vybavený čtyřmi fotoaparáty, přičemž zadní mají 24 + 16 Mpx, HDR, umělou inteligenci... Tak to snad nebude problém to zdokumentovat plackou, ne? No nakonec posuďte sami... Mi se tu umělou inteligenci nějak nepodařilo ukočírovat a ta si vymýšlela úžasné věci. Někdy jsou fotky přesaturované, někdy zase úplně vybledlé, pak jako v mlžném závoji. No foťák to není.

Stoupáme do kopečka do Medvědí rokle. Cestou si odkládáme bundy - jen Tom je neustále zapnutý a má na hlavě čepici. Vyhodnotíme to tak, že jde zřejmě o studenokrevného živočicha a dále to neřešíme. Když je mu dobře...

Za chvíli přicházíme k místu, kde kdysi pobýval loupežník a vrah Šíma. Janka hledá kešku - jednu z dlouhé řady na tomto výletě a nemůže ji za nic najít. No a kluci vyrážejí dopředu. Nečekají. Tato chvíle předurčí následný průběh cesty. Janka statečně odolává svodům okolních lesů a odmítá hledat houby. Když už o nějakou zakopne, odevzdá ji poctivě Františkovi. Tedy jen tehdy, když na nás počkají a my je dojdeme.

Kolem poledního dorazíme do horní úvrati naší cesty - na rozhlednu Olšová ve vesničce Pohoř. Celou cestu slyšíme zvuky letadel - mimo les je i vidíme - no by ne. do Mošnova je to od rozhledny přímou čárou zhruba 15 kilometrů. Vyšplháme se na vrcholek rozhledny a sledujeme letadla - nebo spíše malé tečky - které plachtí nad letištní plochou.

Viditelnost je slušná, panorama Beskyd zde máme jako na dlani. Probíráme kde jsme už byli a kde ještě ne. František je nepřeberná studnice znalostí okolních míst. Chtělo by to mít alespoň půl roku krásné počasí, volno a pak chodit okolo po krásném okolí. Mezitím si lehnou do trávy a koukat na nebe. No nebylo by to bájo?

Pod rozhlednou sedneme do stínu odpočívadla dáme si oběd. Já z batohu vylovím své oblíbené a dlouho nepoužívané prsťáky. Letos jsem je na nohách ještě neměl! Sice se mnou dojely až do Livigna, ale neměl jsem odvahu si je v kamenitém terénu obout a raději nosil své vyšlápnuté trekovky. Letos jsem si už ukopnul palec na Krétě, nechtěl jsem to opakovat i v Alpách. Ferda je vidí poprvé a neubrání se smíchu: "Co to máš za šílené boty???"

Procházíme nazpět vesničku Pohoř a začneme sestupovat dolů do lesů a k rybníkům Oderským. Na louce si ještě uděláme pár společných fotek. Tom sa ščůří co to jde :) Živočich jeden studenokrevný!

Zastavujeme se u rudného dolu. Těžilo se zde původně stříbro, fámy dokonce tvdily, že i zlato. Prohlédneme si parádní oplocenou jámu, Janka uloví kešku - a než to dokáže, jsou kluci zase v háji.

Doženeme je až kousek před železniční tratí. To hlavně proto, že Ferdu chytla prospektorská horečka. Nehledá drahé kovy, ale houby! Našel praváka a strhnul lavinu. Janka to nevydrží a mizí v lese. Sotva tam vběhne volá, že našla. Tak to je v pytli. Je po výletě! Naštěstí je to za chvíli přechází a my můžeme pokračovat. Po zastávce u oderského náhonu pokračujeme k rybníkům. Janka ještě odbočuje ulovit další kešku - a tam se to stane
Narazíme na hejno praváků. Jsou to macci, ale to nejlepší už mají za sebou. Janě to nedá a pátrá dál. Slyším jen její výskot - popojdu blíž a vidím proč ten jekot - našla hejno mladých a krásných hřibů. No to je klikařka!

Máme jich plný sáček od svačiny - je to hřích je cpat do igelitu, ale kam je dát?

Kluky doháníme až u rybníků. To je naposled, co je na této cestě potkáváme. Janka loví keše - jak ty ze stříbrné stezky, tak i všechny, které se nachomýtnou okolo. To je jak s těma houbama - přece je tady nenecháme!

Plašíme cestou hejna kačen.

Už začínáme mít pořádný hlad a nohy máme také pěkně uťapkané. Cestou potkáváme ještě jednu speciální houbu - sírovník. Je jedlá, ale jen mladá a tato už toho zažila víc, než je zdrávo. A praváci jsou lepší!

Procházíme okolo stromů, pod kterými leží hromady kvasících špendlíků. Kdyby ještě byly na stromě, to by jsme si pochutnali... Stačí si přát - po pár metrech už se cpeme plnými hrstmi.

A jsme u cíle naší cesty. Poslední keš přesně popisuje naše pocity. Křížek pro padlé a místo přilby vršek od termosky :) Děkujeme autorům za parádní cestu. Nedali jsme všechny keše - něco jsme nenašli, něco už nebylo a na něco jsme neměli odvahu. Ale stejně to bylo krásné.
S Tomem a Ferdou se potkáváme až na náměstí v pizzerii, kde ukojíme svůj hlad a žízeň. Pak už míříme rovnou domů.

Trasa měla něco málo přes 11 km, my jsme ale díky keším a houbám našli o něco více. Kopeček nebyl ani 300 m, takže prakticky taková něžná nedělní procházka...