Třeboňská cesta kolem světa

Ve čtvrtek od rána spěcháme, abychom vše stihli včas a vyrazili. Znáte to, vše je jinak, takže vyrážíme pozdě a do Třeboně dorážíme až kolem deváté hodiny večerní. Slávek pracuje a tak aby jsme se nenudili vycházíme si sednout na jednoho Regenta na náměstí. Dorážíme tam přesně v deset a chceme se posadit do zahrádky před restaurací. Okamžitě přichází servírka a nekompromisně hlásí: "Už Vás neobsloužím, zavíráme!" Trochu vykulení jdeme dál a situace se opakuje. Do háje, kde je ta přívětivá Třeboň? Nakonec končíme v hospůdce u Kellyho. Alespoň tam se o nás dobře postarají...

V pátek ráno po šesté nás budí Slávek vracejíc se z práce. Srdečně se s ním vítáme a zatímco pro nás začíná den plný dobrodružství, jde on do hajan. Jituška zavelí k útoku na les. Tedy na jeho plody - houby ale nerostou, borůvky už také nejsou a v lese je sucho až praští. Na co to vůbec jdeme??? Na brusinky!!!

A že jich je! Brusinky jsou pro nás - severomoraváky úzkoprofilové zboží. V Beskydech a ani v Jeseníkách jsme je nikdy nenašli a nachomýtnout se v Třeboni v době kdy rostou je spíše náhoda. A tak s radostí vykřikujeme, když nacházíme další a další červené kuličky ukryté v trávě a pod nízkými stromky. Trháme a trháme a vůbec se nám nechce domů. Nakonec to vzdáváme až ve chvíli, kdy máme kyblíček skoro plný.

Nakonec jich máme dvě kila čtyřicet! Doma nás již vítá probudivší se Sláva a pomáhá nám brusinky očistit a zavařit do skleniček. To je se Slávou sláva!!!

Po obědě vyrážíme na procházku na třeboňské náměstí. V informačním centru si vyzvedáváme kamarádku Míšu a dáváme si kafičko se zákuskem na zahrádce místní cukrárny. Mňam, to je dobrota!

Při dopolední cestě z brusinek jsem pozoroval okýnkem na zadním sedadle našeho auta lesknoucí se hladinu rybníka Svět. V tom mne napadlo, že by bylo zajímavé někdy uskutečnit cestu kolem Světa. Zní to přeci tak dobrodružně! A jelikož co na srdci, to na jazyku, pouštím tuto myšlenku ven...

Toho se chytá má veleakční žena a na odpoledne nám plánuje uskutečnit můj sen. Že já nedržel ústa! Ale už je to venku a my po návratu z cukrárny oprašujeme kola, na kterých už roky nikdo nejel, zbytek si pujčujeme u prarodičů a s touto prazvláštní výbavou míříme na cestu kolem Světa.

Jsem z toho celý nesvůj - na takové dobrodružství je třeba dlouhodobá příprava! Naplánovat cestu, připravit mapy, zajistit dopravu, noclehy, nechat se očkovat, doladit výbavu a potom - až potom se vydat na cestu... A my? Hup a jedeme! První problémy se objeví již po prvním kilometru, kdy žjišťuji, že mi upadává levá klika. Takže cesta je ve znamení přesunu přískokem. Párkrát šlápnout do pedálu a utahovat, šlápnout a utahovat.

Cesta kolem Světa je náročná - potkáváme dravou zvěř (místní nenasytné komáry), jungli s obrovskými stromy (starý dub na hrázi Cirkvičního rybníka, který tak tak obejmeme všichni čtyři dohromady), vlnobití (houpavé hliněné stezky, po zdolání kterých dostáváme mořskou nemoc), hroby domorodců (Schwarzenberská hrobka) a nakonec i sochu slavného místního dobrodince (Jakuba Krčína z Jelčan). A jsme doma!

Jaká byla cesta? Krásná, nenáročná, s osvěžením na písečné pláži namočením noh ve vodách vlažného Světa, doplněná adrenalinem při poruše mého stroje a kousanci místních upírů. Příště si to dáme znovu, ale s lepší výbavou!!! Díky Jani za Tvé akční nápady - a já bych chtěl číst nějakou divnou knihu plnou písmenek...

Sobota byla neméně akční. Jelikož si chci zopakovat pohodu, kterou jsme tu zažili před pár lety, vyrážím s kamarády opět na náměstí, tentokrát zaplněné stánky místního trhu. Ještě jednou se potkáváme s Míšou v cukrárničce, projdeme se kolem stánků a Janka se rozněžní nad krásnými kamínky vmanipulovanými do role držáku dveří a hlídačů zahrádky:

Kdyby nevážily tolik kilo, určitě by si jeden koupila a vzala ho s sebou domů. No řekněte, není to roztomilý kýč??? Pak společně nasedáme do autíčka a míříme zalít kytičky a zeleninu na chatu do Žumberka. To už naznačuje, co bude dál - půjdeme na hory! Ale popořádku - zalijeme lány a jedeme do Žáru na oběd. Tam se potkáváme s dalšími členy naší výpravy - Miluškou a Milanem. Dáme si společně dobrý oběd a vyrážíme do Novohradských hor - konkrétně kousek za Dobrou Vodu - do Hojné Vody. Zastavujeme u krásného zvonu, do kterého si dovolíme ťuknout paličkou a rozeznít jeho nádherný zvuk.

"MEDITAČNÍ ZVON - ZVON SETKÁVÁNÍ"
Stojíte blízko meditačního zvonu, který byl zavěšen do sluneční brány, snad chrámu, na místě velké duchovní síly. Místo však bylo i smetištěm, síla pozitivní energie však zahladila i jeho stopy. Dnes se tu můžeme potkat se Sluncem a odnášíme si tak s sebou svoji víru v Boha, bez ohledu na to, jakou konkrétní představu o ní máme. Potkají se tu lidé věřící ve staroslovanské, keltské, křesťanské, buddhistické, muslimské a i další pozitivní duchovní tradice o nichž nemáme ani povědomí.

„Zvon Setkávání" je tedy zvonem, který svým tónem (c^is) dává světu najevo víru v síly dobra. Připomíná světu, že tu žili a žijí, pracovali a pracují, tvořili a tvoří lidé dávných časů, nedávné minulosti a současnosti. Zemřeli. Jiní byli vyhnáni. Češi Němci, Němci Čechy, a po nich zase Češi Čechy. Místo upadlo do smutku, ale ne na dlouho. Přišli jiní a další zase přijdou. Duch tradic se na čas vytratil. Jejich stopy ale zůstaly. Zůstalo i Slunce, příroda a s nimi víra, naděje a láska. Nejsou důležitá náboženství, ale jejích základní atributy dobra.

Když o letním slunovratu, na obzoru mezi kopečky na severovýchodě, vyjde Slunce, jeho paprsek se spojí s vrcholem zvonu, tekoucí vodou z kašny a sochou Sv. Jana Nepomuckého. Socha ani kašna nestály tam, kde jsou dnes. Čas s nimi mimoděk hýbal tak, aby se jednoho dne mohly tím životodárným paprskem spojit. I s námi čas pohnul tak, že tu dnes stojíme a můžeme se setkat se Sluncem přímo, nebo prostřednictvím zvonu, ulitého z jeho žhavé hmoty. Nejen o slunovratu. Kdykoli. Zklidněni, s pozitivní energií, dotkněme se zvonu, pohlaďme s přáním roh, či penis bájného jednorožce. Symbolu síly, zdraví, učenosti, lásky. Berme i dávejme. Možná tak potkáme i Viléma z Rožmberka, přísného katolíka, který jednorožce dal roku 1592 do znaku Hojné Vody. Meditujme a potkejme tak i sami sebe. Dokážeme to?...

Nepřistupujte ke zvonu s negativní karmou! Nesnažte se, prosíme, bráně ani zvonu ublížit, ublížíte především sobě! Nesnažte se, prosíme, ani sami zvonit! Od toho je tu cech zvoníků. U zvonu najdete zavěšenou dřevěnou paličku, kterou si můžete poklepat na zvon. Celý prostor sluneční brány a kašny není ani dětským hřištěm ani zábavním parkem pro dospělé. Pohybujete se zde na vlastní nebezpečí a, prosíme, KONTROLUJTE SVÉ DĚTI! NIKDY NEVSTUPUJTE VY ANI ONY POD ZVON

Ani my neodoláme a s přáním v srdci si pohladíme jak roh, tak penis jednorožce. To jen abychom si jeho splnění pojistili. Pak ještě společnou fotku a jdeme na Vysokou!

Po pár krocích potkáváme krásně opravený domeček s ještě krásnější zahradou. Ráj na zemi!

Po krásném stoupání se dostaneme na vyhlídku - jedinou na této cestě. Jituška nám ukazuje Slávkovo pracoviště - Temelín je vidět z daleka. Takový jihočeský monument...

Sláva v dobrém rozmaru sedíc na studené skále uprostřed lesa.

Jeskynní žena

Kousek za sklalami je už cíl naší cesty - vrchol Vysoká ve výšce 1 034 m n. m. Cestou se nám potvrzuje to, co neradi slyšíme - je takové sucho, že neroste ani hříbek. Janka je smutná, ale nalezené brusinky jí náladu zlepšily.
Pak už jen sejdeme k autům a pokračujeme až k Milušce na zahradu, kde je pro nás připravené slavnostní grilování.

Když je večer teplota níž, než je nám milé, udělá Milan kouzlo - obleče svému altánku obleček a my si vystačíme se živočišným teplem povzbuzovaným teplým masíčkem a studeným vínkem.

Domů se vracíme až po půlnoci. To zase byl nádherný den!
Janka chce naplno využít pohostinství zdejších lesů a tak v neděli ráno vyráží s oběma sestřenkama i s tetou opět na brusinky. Já se konečně dostávám k té knize. Vždyť jsem se na ni tak těšil! Štěstí doručeno od Tonyho Hsieha je kniha, kterou by měl přečíst každý.

Po návratu sběračů brusinek jejich úlovek očistíme, zavaříme a jdeme na procházku do lázní. Jedeme se podívat na novinku - výtah přistavený k budově lázní, který Vás vyveze do pátého patra s rozhledem na okolí Třeboně.

V dálce vidíme tři kopečky - nejvyšší vlevo je Vysoká, kterou jsme zdolali v sobotu a vedle ní nižší Kraví a Kuní hora.

Ještě společnou fotku, ať máme na co vzpomínat. Dole v lázních si dáme jedno čepované a posloucháme malou swingovou kapelku, pějící staré fláky. Pak ještě projdeme "kolonádou" - pro vysvětlení - tak se říká dlouhé chodbě mezi budovami lázní, která slouží jako výstava obrazů. Je škoda, že Třeboň klasickou kolonádu v pravém slova smyslu nemá. Zasloužila by si ji.

No a je tu poslední večer našeho akčního víkendu. A vše, co jsem tu napsal je pravda, fakt, nekecám - potvrdí Vám to můj osobní baron Prášil!