Údolí říčky Gručovky

Startujeme až o půl jedenácté, kdy nakládáme Ferdu na nádraží do geovozidla a míříme přes Bílovec do malé vesničky Lukavec. Pár kilometrů a jsme v divočině. Na parkovišti nás už čeká Marcelka s Lumčou a společně vyrážíme mimo značku do svahu, kde nás čekají první kešky. 

Na protější svah svítí sluníčko, my jdeme ve stínu a pod námi v údolí říčky Gručovky je vše bílé od námrazy. Jsou tři stupně nad nulou. Čepice a rukavice letost poprvné dostávají šanci.

Kuriozitou tohoto údolí je započatá a nedostavěná trať z Opavy do Fulneku s pokračováním až do Trenčína, kerou stavěli slovenští a italští dělníci mezi léty 1873 až 1874. Po krachu na burze se práce zastavily a už nikdy nebyly znovu započaty. Hledáme v podrostu zbytky základů pro položení kolejí.

V půlce cesty sedáme do přístřešku na svačinu. Je tady i ohniště a pruty na opékání - škoda, že na to nejsme připraveni...

Naše horní úvrať je u mlýna, kde potkáváme celkem tři vodníky. Po louce jde mladík, který nese v čeřeni přes rameno obrovského trofejního kapra. Že ho dostali a teď ho jde vrátit do rybníka.

Vodník na sumcovi

U mlýna se obracíme a už rychlejším krokem se vracíme podél Gručovky až k památníku osvobození.

Přemítáme, co že je to v rohu památníku za rouru či komínek. Až po chvíli mi dochází, že je to hlaveň z děla. Pokračujeme kolem památníku do kopce, kde se nachází pozůstatek staré nedokončené železniční tratě - propustek.

Projdeme jej na druhou stranu a odlovíme zdejší kešku.

Když si uvědomíme, jak náročné muselo být bez těžké mechanizace připravovat trať v tak těžkých podmínkách, nechce se nám ani věřit, že to šlo...

Vracíme se do Lukavce k autům, kde Lumír chvíli zápasí se zamrzlými klíčky od auta. Nakonec nastartuje a my popojedeme kousek k dalšímu mlýnu - tentokrát k větrnému.

Oproti údolí tady pěkně pofukuje a vítr z nás bere rychle všechno teplo. Uděláme si pár fotek a rychle míříme nazpět k autům.