Velikonoce s rodinou 2026

Naše cesta začíná už v předvečer svátků - ve čtvrtek odpoledne. Po práci nakládáme Peťku s Tomem - před tím ještě dáme do kufru k Sebíkovi a Kačce kávovar, který se nám do auta prostě nevejde a vyrážíme směr Brno a Velké Meziříčí. Nášim cílem je vesnička Ruda. Nebo spíše chata v lese kousek za ní.

Už po cestě voláme Jitušce a zjišťujeme, že už jsou na ubytování a jsou nadšení, co všechno tu máme - v obýváku velký kulečníkový stůl, venku vířivku, saunu, několik venkovních posezení, houpačky, pískoviště, velký hrací domeček, lanovku a spoustu kol a odrážedel. Venkovní kryté sezení s grilem na celé prase, ohniště - prostě vše, na co si vzpomenete.

 

Hned v pátek se nás schází celkem dvanáct, v sobotu ještě přijete Toník s Evkou a je nás celkem 14. Největší fofr přináší nejmladší člen naší společnosti, tři a půl letá Emička - živé stříbro k neutahání...

Pátek 3. 4. 2026

Ráno jdeme na procházku prozkoumat okolí. Přímo z oken kuchyně vidíme na vesničku Rudu a v údolíčku před ním na dva rybníčky - Janůvek a Puštěnec. K tomu druhému - většímu se vydáme remízkem mezi pooranými poli a dojdeme až ke křížku a na hráz. Venku je krásně slunečno, ale fouká ledový vítr.

 

Po návratu se kluci rozhodnou otestovat vířivku, pod kterou si včera večer zatopili. Ještě dnes je tak horká, že by si mohli s pomocí zvonku a kalafuny oškrábat všechny chlupy...

Když se všichni vyškrábou z pelechů a nasnídají, vyrážíme na první velký výlet - naším cílem je hrad Pernštejn. Parkujeme pod hradem a část nás jde nahoru do kopečka pěšky, nejstarší a nejmladší členové naší výpravy - teta Liba a malá Emička se svým doprovodem počkají na vláček, který je vyveze nahoru. Setkáme se nahoře - vláčkem už dorazí i Toník s Evou - takže jsme v plném počtu.

Většina skupiny se rozhoduje jít na prohlídku hradu. My jsme na ní byli před třemi lety, a nechce se nám to opakovat. A tak společně s Peťkou a Tomem zajdeme na oběd v hradní restauraci (máme zelené pivo) a pak popojíždíme na druhé místo. Na něm jsme také byli před třemi lety, ale ani jeden z nich ho nezná. Jedeme za vojskem skrytým v podzemí - takovou detašovanou jednotkou Blanických rytířů, kteří to mají na Moravu v případě potřeby daleko.

Takže vlastně jedeme z Rudy do Rudky - té u Kunštátu. Jako minule anii dnes nevíme, zda o státním svátku mají vůbec otevřeno. Mají! Nejprve si ve smyslové zahradě sedneme na kávu a zákusek a pak teprve míříme na prohlídku jeskyně. Ač už je venku teplo, stále tady pospávají malí netopýři - vrápenci a dokonce jeden větší macek.

 

Po prohlídce se vyškrábeme na rozhlednu a pak se vrátíme na prohlídku smyslové zahrady. Já si najdu mou oblíbenou tlustou dámu a drbny u kafíčka a jejich chlopy u vínečka. Najdeme nové strašidelné havrany s kříži.

Když si užijeme zahradu, má Janka chuť ještě na jednu. "Pojďme, zajedeme se podívat na Malhostovickou pecku, možná tam ještě budou koniklece", navrhuje Janka mladým. Míří to hlavně na Peťku, se kterou vedly cestou na Vysočinu rozhovor o tom, kde jsou koniklece v přírodě vidět. Tak proč ne, ani to není velká zajížďka a ani my jsme ještě nahoře nebyli - a to jsme okolo již několikrát jeli. Parkujeme kousek za Malhostovicemi směrem na Čebín, na novém parkovišti. Odtud je to už kousek na Drásovský kopeček - vápencový útvar s jeskyní a průchodem. Hned za ním je samotná Pecka s populací již odkvetlých konikleců.

Večer se vracíme vyfoukaní do Rudy na ubytování, kde už na nás čeká zbytek výpravy. Byl to krásný a výživný den.

Sobota 4. 4. 2026

Druhý den je ve znamení zatažené oblohy. Proto se rozhodujeme začít pod střechou. A dobře děláme - už před Žďárem na Sázavou začíná pršet. Pod deštníkem se přesuneme kousek do zámku, který je dnes ve vlastnictví Kinských dal Borgo a se sluchátky na uších vyrážíme do Muzea nové generce. Je to moc poutavě udělaná prohlídka se spoustou informací o původních stavitelích kláštera - cisterciácích.

Po prohlídce muzea přestáváí venku pršet. Jen se výrazně ochladilo. My vyjdeme s celou partou dlouhé schody na Zelenou horu k nádhernému dílu - kostelu sv. Jana Nepomuckého od autora Jana Santiniho Aichela. Zaplatíme si vstupenky na prohlídku a přednášku. Usadí nás do lavic kostela a poutavě vypráví. Je ale strašná zima - dokonce se začínám těšit, že si hopsnu do té horké vířivky. Je moc zajímavé si vyslechnout, jak kostel s ambitem okolo dopadl po zrušení cisteriáckého kláštera a jak byl ambit zasypán z důvodu vytvoření hřbitova. Já si ještě pamatuji na zbytky hrobů - dnes je ale vše uvedeno do původního stavu a areál je zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO.

 

Celí promrzlí nasedáme do aut a popjíždíme do Žďáru na oběd - Toník doporučuje zajít do Phame Kitchen - asijské restaurace. A jsme velmi mile překvapeni - ač je nás tady banda je jídlo za chvíli připravené a je moc dobré. Musíme doporučit. Večer se pak na ubytování opravdu se Slávkem naložíme do vířivky, která už mezi tím dokázala vychladnout na přiměřenou míru. Chladný ale hodně zajímavý den.

Jetě dvě fotečky z rána - děvčata si užívají zdejší radovánky. Večer se balí Kačka se Sebim a jedou domů - Sebi má službu a tak musí ukončit předčasně prodloužený víkend.

Neděle 5. 4. 2026

V neděli se trháme od party a s Tomem a Petrou míříme do Velkého Meziříčí. Peťka je tady doma a domluvila naše první setkání s Petrem a Ladou - jejími rodiči. Sejít se máme na rozhledně na Fajtově kopci nad Velkým Meziříčím.

U rozhledny i na ní nacházíme stopy našeho velikána - Járy Cimrmana. Vidíme jeho speciální kalibrační desku pro novou měrnou jednotku: Cimrmanův krok (CK). Cimrman se s největší pravděpodobností snažil o zavedení své vlastní délkové jednotky, 1 CK = 90 cm. Díky zkostnatělosti rakousko-uherského aparátu máme ale stále metrickou soustavu.
Hned vedle desky jsou i speciální sluneční hodiny - Cimrman rozkročením a spuštěním kolíku od pasu vždy změřil přesný čas - i v noci:

CIMRMANOVO SRDCE PRO DAVIDA
Jára Cimrman vytvořil s velkou pravděpodobností srdce pro italského Davida. Toto dílo bylo zajímavé díky inovativní technice srdečního obchvatu. Srdeční obchvat mu byl bohužel „vyfouknut“ Angličany, kteří ho označili by-passem.

Zajímavý je i vstup na rozhlednu - platí se v automatu - hotově - jak mincemi nebo bankovkami, dá se i kartou. Vlastně nedá - platba kartou nefunguje. A tak platíme 2 x 50,- bankovkou. Tedy stokorunou. A hle, jak příhodné - autmat bankovku spolkne, ale nepustí nás dál. Že by to také byl Cimrmanův nápad, jak si přivydělat? Naštěstí Peťka zajistí vrácení peněz a my platíme vyštrachanými drobnými. Seshora je krásný výhled na okolí - dálniční most a jeho dva starší kamenné železniční kolegy.

Po vyfoukání se na rozhledně společně všichni sestupujeme po sjezdovce se zbytky sněhu pod kamenné mosty mezi zahrádky a obloukem docházíme nad dálnici k trůnu z klikovek. Zajímavá variace hry o trůny.

Přicházíme společně na parkoviště a Petr prožene holky s karabáčem - zítra tady už nebudeme, že? Pak naložíme Ladu do auta a společně jedeme do města a hledáme, kde si sedneme na společný oběd. Centrum Velkého Meziříčí je v rekonstrukci a tak je okolí rozkopané a obehnané ploty. Nakonec si sedáme do restaurace a dáme si společný oběd.

Pondělí 6. 4. 2026

A je tady Velikonoční pondělí a konec našeho prodlouženého víkendu. Vyklidíme a uklidíme po sobě ubytování, loučíme se s rodinou a vyrážíme domů. První cesta vede přímo do vesničky Ruda, kde bydlíme - u vodárny je tady kamenný kruh a my od něj vidíme i na naši chatičku. Voláme Jitce a Slávkovi, kteří ještě čekají na předání ubytování, ať vezmou dalekohled a podívají se na nás, jak máváme. Když vidíme my je, musí vidět i oni nás. Ale dnes to okřídlené pořekadlo nefunguje...

Janka navrhuje odskočit si ještě cestou domů na jednu zastávku - kaolínový lom v místě, které krásně odpovídá tomuto víkendu. Bydleli v Rudě, na Blanické rytíře jsme byli v Rudce a lom je v Rudicích... Kam jinam, že?

Chvíli se motáme, protože průjezd vesnicí je uzavřen, ale nakonec nacházíme parkoviště. Naštěstí najdeme volné místečko a sestupujeme do nádherně barevného lomu. Už jsme o jeho návštěvě mluvili mnohokrát a konečně se nám poštěstilo ho uvidět na vlastní oči. Janka tu samozřejmě odloví i místní kešky.

Je to krásné místo a ani množství lidí tady nevadí. Ve velkém prostoru se rozplynou. A tak končí náš prodloužený Velikonoční víkend, plný zajímavých míst a lidí, které jsme po dlouhé době chtěli zase vidět.