Velký Choč a Jánošíkovy diery

Vyjíždíme po šesté večer a naše cesta nás vede do Rakové u Čadce, kde máme půjčenou chatičku od Vendy. Po příjezdu zatápíme a plánujeme zítřejší den. Lumír nás ukecává, že když jedeme tak daleko, stálo by za to vyjít na Velký Choč (1 611 m n. m.) Je to prý jen takový malý výšlap, na mou otázku, jaké že je to převýšení mi odmítá odpovědět... A víme proč, bojí se, že budu zase lenivý a převýšení skoro 1000 m mne zastraší. Ale kdepak na mne! Je rozhodnuto. Jdeme na Velký Choč a cestou zpět, pokud nám budou síly a čas stačit, pohledáme Papučky...

Ráno vstáváme před šestou a po snídani vyrážíme směr Ružomberok a Valaská Dubová. Tam na náměstí parkujeme a vyrážíme po modré značce do kopců. Během chvíle se dostáváme do zalesněné části dosti prudce stoupající do kopce. Výhledy zmizely a my si vesele šlapeme nahoru.

Rčení o tom, jak je svět malý se potvrzuje i tady. Potkávám se s kolegou z dob, kdy jsem ještě pracoval v oblasti práškových barev. Úžasná a velmi příjemná náhoda.

 Po chvíli se před námi otevírá krásná zelená louka s názvem Stredná poľana. Je zde postaven hotel - či spíše salaš, kde se můžete schovat před špatným počasím. My mále ale nádherně a tak schovku ve špinavém a zaneřáděném salaši s díky oželíme.

Po krátkém odpočinku stoupáme prudkým chodníčkem k vrcholu Velkého Choče. Cestička je kamenitá a s přibývajícími metry se okolní les mění v nízkou kleč. Notně orosení (alespoň my s Jankou - Lumír lítá jak kamzík a neustále na nás čeká) dorážíme k vrcholovým partiím. Tady na nás čekají botanické hody. Po stráních kolem jsou stovky rozkvetlých Hořců Clusiových. Je to neuvěřitelná nádhera.

 

A pak nás už čeká skalnatý vrchol. Je tady spousta lidí, nějaký slovenský turista, který nás míjí, prohlašuje, že se zde snad koná mezinárodní den výstupu na Choč...   Za tento výstup má u nás Lumír velké, bezvýznamné plus... Rozhled odsud je opravdu parádní. Choč o kus převyšuje všechny okolní kopce a před námi se otvírá kruhový výhled. Od Vysokých Tater, Liptovské Mary po Tatry Nízké, Velkou Fatru, Rosutce a Chleb... No mohli bychom jmenovat, kdybychom ty kopce znali!

Po výhledech si sedáme ke svačině a k zaslouženému odpočinku. Vůbec se nám nechce dolů! Loučíme se s nádherným výhledem, se znovu navázanými známostmi a scházíme dolů. Cesta už je pohodová, až se nám honí hlavou - proč jsme šli nahoru tak pomalu???

Soldanelka karpatská (Soldanella carpatica) neboli dřípatka

Kousek před Valaskou Dubovou využíváme potůčku křižujícího cestu k ochlazení nohou - ke knajpování. Tam nás přepadnou motýli. Jsou tak dotěrní, že je chudáky musíme zahánět. Fakt! Nekecám!

Pak už jen scházíme k pověstné Jánošíkově hospodě, kde nás ale spolusedící upozorňují na jejich zakalené pivo. Tak se vracíme na náměstí a najdeme druhou hospůdku, kde jde vše rychle a bez zákalů v pivě :o)

Myslel jsem si, že Jurka zradil jeho kamarád, no a vidíte? Myslel jsem blbě...

Cestou domů už vzdáváme hledání lokality se střevíčníkem. Jsme uťapkaní a těšíme se domů. Zastavíme se na občerstvení v salaši Krajinka a pak už směr Raková. Cestou potkáváme před Vrůtkami nehodu motorkáře a cyklisty. Čas, který jsme mohli věnovat střevíčníkům, prosedíme v autě... Po hodině čekání se konečně rozjíždíme. Na chaloupku se dostáváme až po sedmé večer. Lumír rozdělá ohýnek a my si opékáme buřtíky. Večer už jsme tak unavení, že i námi oblíbené Scrabble dohrajeme jen do půlky a jdeme spát.

Ráno si pospíme do sedmi a při snídani meditujeme, jak s načatým dnem. Jelikož Marcela zastává názor, že bolavé nohy se musí rozchodit, rozhodujeme se zopakovat si cestu do Jánošíkových dier. Uklízíme chatičku, balíme si věci a pak vyrážíme směr Terchová. Auta parkujeme u hotelu Diery (2EUR) a vyrážíme. Jelikož je po čtrnácti dnech plných deště konečně pěkně, stejný nápad jako my měla spousta lidí. Jen nám nedošlo, že voda bude o kus výš než obvykle.

Na prvním dělení značek odbočujeme vlevo a začneme opisovat osmičku. Křížení značek je u Salaše, kde si dáváme občerstvení a pivo. Pak nás čekají Horné diery. Ty jsou podstatně dobrodružnější. Cesta místy mizí v tekoucí vodě, dojde i na urvané lávky. V jednom místě se sekáme a čekáme na úspěch či neúspěch expedice před námi. Úzký průchod kolem velkého kamene je celý pod vodou, nahoru to jde jen kamzíkům. Turista před námi to neustojí a lehá si na ostré kameny do tekoucí ledové vody. Adventure...

Lumča dělá záchranu, ale nebýt podané pomocné ruky dalšího odvážlivce, který přeskočil na zavazející kámen a podal mi ruku, asi bych i s foťákem skončil jako předešlý odvážlivec. Nakonec všichni přecházíme v pohodě a děkujeme za kvalitní obuv, která se nepromočila. Jen Marcelce voda luchla horem. Má jednu botu mokrou.

 Na rozcestí se pak dáváme vpravo, chvíli stoupáme nad soutěsku. Po chvilce cesty lesem sestupujeme do Štefanové. Sestup je utrpení - půda je totálně bahnitá, klouže a jedinou záchranou jsou nám stromy, o které brzdíme náš lyžařský sjezd. Odměnou za krkolomnou cestu nám je louka nad Štefanovou, která nám otevírá nádherné výhledy. Chvilku si odpočineme a pak jdeme do vesnice na odpolední jídlo. Halušky jsou parádní. Kde taky jinde, než zde, na Slovensku...

Marcelka hledá kytičky...

Lumír se tváří, jako by mu to vše patřilo...

Pak už jen přecházíme poslední kopec k salaši, kterou už jen míjíme a Dolnými dierami se vracíme k autu. No nevím, jestli jsme ten včerejší výšlap rozchodili...