Velký Javorník na druhý pokus

Tentokrát vyrážíme v naší minimální sestavě s Marc a Lum. Parkujeme ve Frenštátě pod Radhoštěm za železničním přejezdem, kousek od autobusové zastávky. To proto, že se ještě kousek necháme popovést.

Od parkoviště vidíme cíl naší cesty - Velký Javorník s rozhlednou a se skokanským můstkem v popředí. K němu se samozřejmě také zajdeme podívat.
Po chvilce čekání nasedáme do autobusku a varážíme směr Pindula. To je jméno sedla, žádná sprosťárna...

Na mapce vidíte naši cestu - ze sedla začneme prudce stoupat po modré až na Malý Javorník, odtud na Velký Javorník a po zelené nazpět k autíčku.

Stoupání opravdu začíná z prudka, ale my se nelekáme a vyrážíme do kopců. Vždyť je tak nádherně!

A ještě prudčeji! Ale nic netrvá věčně a my přicházíme na cestu po vrstevnici, kde si vydechneme.

Janka objeví první sníh, neodolá a uplácá mini sněhuláčka. Tolik radosti!!!

Po chvíli se nám otvírají první nádherné výhledy.

No a tady selanka končí. Značka nás směřuje doleva na zmrzlý, uježděný z prudka stoupající chodníček. Fakt tam musíme? No nemusíme, ale jdeme!
Začíná legrace, nohy nám ujíždějí do všech směrů, každý krok je o ústa. Funíme do prudkého kopce a snažíme se najít hlubší sníh, který by neklouzal.
Ale jak jsem říkal, nic netrvá věčně a my se konečně vyškrábeme Pod Kyčeru, kde už jde všechno hladce.

A také prvně uvidíme vrchol naší cesty - rozhlednu na Velkém Javorníku!

Po cestě meditujeme, za jak dlouho půjdeme do důchodu. Když Lumír spočítá do kolika bude muset pracovat, je z toho na prášky....

No a pak se nám otevřel úplně jiný pohled než před 14ti dny. No posuďte sami:

Takže pro datum 8. února platí ta horní varianta! A jelikož je tak krásně, jdeme prvně na rozhlednu.

Banda zdolává zdárně první patro stoupání a ukazuje vrcholové gesto. Tedy až na Lumíra...

Z hora jsou krásné výhledy. Nevidíme sice daleko a Ostrava se schovává ve smogu, ale směrem na východ je krásně čisto.
Po vykochání se okolím sestupujeme do restaurace, kde si dáme zaslouženou zelňačku a kvasnicové pivo.
Je tak krásně, že lidé sedí i venku a užívají si tu krásu okolo.

Před sestupem se ještě posílíme a vyrážíme směr Frenštát. Tady začíná správný adrenalin. Sestup je dosti prudký a cestičky totálně zledovatělé. Musíme jít lesem a i tak je každý krok rizikový. Prvně se natáhne Luma, po něm já... Ale chvála bohu bez následků. Vydechneme si až na louce, kde se ztrácí sníh a zmenšuje sestup.
Dle Ferdovy rady za prvním stavením po pravé ruce odbočujeme doprava směrem k můstkům. Pak se před námi otevře krásná louka s výhledem, který nás dostane. Tam že jsme byli???

Leháme si do trávy a odpočíváme. Sluníčko hřeje a tráva je suchá. To známe sotva z léta, ne ze začátku února.

Za zády máme zvláštní zvoničku s "přístřeškem" situovaným na vrchol Velkého Javorníku. Vyfotím si ji ze všech stran a pak pokračujeme k můstkům.

Tady jsem ještě nebyl a jsem moc rád, že se tady můžu rozhlédnout.

Únor nepřeje lyžníkům. Sněhu je málo a tady se určitě neskáče. I když tady se skáče na umělém povrchu... Více se dočtete ZDE.

Lvíček s brýlemi a lyžemi...

A pak vítěz dnešního dne. Kdo? No já přeci!

Od můstků scházíme na místo s názvem Vlčina - nebo na ulici Horečky, co je správné nevím, ale není to veselý pohled. Dvě stavby, které pamatují lepší doby slávy jsou prázdné a chátrají. Doba je nějaká divná, smutná...
A tak raději sejdeme k hospůdce u Janíka, kde si dáváme pozdní oběd.

Cestou z hospůdky se zastavujeme u pomníku akademickému malíři a legionářovi první světové války Břetislavu Bartošovi. Je odtud pěkný výhled na Frenštát a jeho okolí.

Pak už sestoupíme do města a dojdeme k našemu autíčku. Cestou ještě potkáme posly jara. Že by už???

Naše cesta nebyla dlouhá - zhruba 10 kilometrů, ale zledovatělé cesty na prudkých stoupáních i klesáních nám daly docela zabrat. Každopádně jsme objevili novou trasu, kterou jsme ještě nikdy nešli.

Kamarádi, moc děkuji za společnost a Tobě Jani za bezva nápad! Příště zase!!!