Vodopády satiny

Parkujeme u Rajské boudy a jsme překvapeni plným parkovištěm. Na něm je pak registrace podivných nadšenců, oblečených v čepicích, rukavicích a harapeskách. Pobíhají kolem jako roje zuřivých sršňů - neustále jim musíme uhýbat, neb se pohybují v poklusu a chvíli nepostojí. Jsou to běžci, kteří se pravděpodobně pokoušejí zdolat nedaleký vrchol Lysé hory. Necháváme je běžet a zastavujeme se u prvních vodopádků. Ferda odvážně - po ledu vydávajícím prazvláštní zvuky překročí Satinu na druhý břeh a sejde pod splav. Nedá mi to a se strachem přejdu za ním. Led to ustál...

 

Po chvíli ho vystřídám na jeho místě a začínám si hrát. Ferda s Jankou už se nudí a tak pokračují výše. Po pár minutách je následuji. Led puká čím dál více, začíná to být velké riziko pokoušet jeho sílu. Na domluveném místě mé spolucestující nevidím, na volání nikdo neodpovídá a tak se vydávám k vodopádům. Když vyfuním až k můstku nad "propastí", zvoní telefon. Janka se po mě shání a ať prý jdu za nima dolů. No ani náhodou!! Raději sestupuji dolů k Satině. Předemnou už tu dlouho nikdo nešel, vidím jen stopy vysoké, které to také pěkně klouzalo. Za odměnu za dobrodružný sestup se mi objeví nádherný ledový květ, pod nímž protékají vody Satiny

Ale i tady se už pomalu o slovo hlásí jaro. Z pod sněhu vykukuje něco zeleného. Je to asi pupen devětsilu se sněhovou čepičkou. Aby mu nebyla zima...

Po chvíli mne dochézí Ferda i s Jankou a společně pokračujeme k hlavnímu vodopádu.

Za stromy se už rýsuje skála nad vodopádem...

Led dělá kolem vody nádherné krajky.

Chvíli fotíme a pak se Ferda rozhodne jít nad vodopád. Všechno dost klouže, a tak si nasazujeme alespoň nesmeky. Nerad bych skončil rozlámany v ledové vodě.

Ferda odvážně sestupuje po kamenech dolů a fotí ledopád, který se vytvořil na přítoku od Korýtka. Chvíli na něho čekáme a pak společně vystoupáme nahoru. Ferda pro jistotu dvakrát, neboť dole se mu sesmek nesmek :o)

Ledopád U Korýtka...

Ferda v první chvíli stávkuje, že k Veličkům nejde, že má dost. A tak měníme směr a pomalu přicházíme k mostu nad Satinou - směrem k chatě Bezruč. Tam se znovu zastavujeme a fotíme nádherně zmrzlý splav.

Voda vytéká zespoda ledového příkrovu, který vypadá, jako by si ji chtěl žárlivě střežit. Nedám, moje je...

Pak se kousek vrátíme a míříme po sjezdovce směrem k Veličkům. Až v tu chvíli si uvědomujeme, kolik je hodin. Proto se zastavujeme na krátkou přestávku na svačinku.

Pan učitel se šklebí. Nevím jestli to je na mě, nebo do sluníčka...

Sluníčko nádherně hřeje. Chvílemi se v trhájícím se oparu objeví vrcholek Lysé. My ale dnes nemíníme trhat rekordy v běhu na Lysou a raději míříme na teplou polévku.

Jak vidíte, sluníčko nádherně svítí. Nás žene dopředu chuť na jídlo. Před Jankou a Ferdou se už rýsuje domek Veličkových. Vevniř je poloprázdno, v pohodě si sedáme a objednáváme jídlo a tekutiny. Příjemné posezení nám kazí nově příchozí, kteří mají asi doma sluhy, nebo dlouhý ocas - během jídla asi pětkrát vstávám a musím za nimi zavírat. Z venku přeci jen táhne chlad.

Po jídle už jen seběhneme dolů (v místech kde jsme prvně fotili a překračovali Satinu po ledě, už je jen tekoucí voda), naložíme se do autíčka a spokojeni se vydáváme domů. Parkoviště je totálně přeplněné, kolem cesty až do Malenovic parkuje jedno auto za druhým. Ferda si vzpomíná ná naši cestu za sněhovými sochami na Pustevnách před pár lety, kdy byla cesta takto okupována až k rondlu v Trojanovicích. Tenkrát jsme to vzdali a jeli jinam.

Výlet se vyvedl a mi se podařilo udělat pár foteček pro Ferdovu povídku "Rampouch a list", kterou si můžete přečíst ZDE.