Roháče - Volovec, Ostrý Roháč

 Včera večer jsme se rozhodovali, kam budou směřovat naše kroky. Marcelka přijela s jasným plánem - zdolat Sivý vrch. Ne tak Franta - když ucítil vůni hor, splašily se mu hormony a vysnil si - naposled, jak to alespoň tvrdil - vyjít na Ostrý Roháč. Brblal tak dlouho, až jsme na jeho plán přistoupili. Jak to dopadlo, se dozvíte za chvíli.

Ráno se na nás smějě sluníčko a obloha je bez jediného mráčku. No to je splněný sen! Vidídte, jak se vyplatilo napsat přání Ježíškovi?
Auty jedeme na Zverovku, kde před chatou parkujeme a vydáváme se na cestu. Vede nás Marcelka s Lumírem, kteří vymysleli nejlepší cestu.

Jdeme po žluté turistické značce vedoucí kolem potoka Látaná, podle něhož se jmenuje celé údolí - Látaná dolina. Cesta po asfaltu je díky stínu a zurčení potoka příjemná a my zdoláváme první metry převýšení.

První zastávku děláme na Zadné Látané. Doplníme cukry, shodíme nohavice a začínáme stoupat. Zatím ještě jdeme lesem, takže sluníčko do nás "nepíchá".  Značka jde přímo proti vrstevnici, ale není to nic strašného. Po chvíli se nám otevřou první výhledy. Neleníme, zastavujeme a poprvé dnes vyndáváme fotoaparáty.

 První vrchol, který se před námi objevuje je Osobitá (1 687 m n.m.)

Tento monument nás bude provázet colou cestu nahoru.
Za chvíli opouštíme les a dostáváme se na otevřené prostranství. Sluníčko se do nás opírá a my zalití potem stupáme výše.

Krátký odpočinek pod sedlem Zábrať.

Při pohledu na krpál, která nas čekal, jsme si říkali, že si pěkně mákneme. Ale nakonec to bylo krásné stoupání vyšlapanými cestičkami v úbočí. 

Cestou potkáváme spoustu kytiček a tak je fotíme (stejně to děláme jen pro to, abychom se vydýchali, že...)

No a pak už nás čeká první vrchol - i když se jedná jen o sedlo. Od chaty Zverovka jsme nastoupali 666 m. Odtud se nám otevřela pohledy na druhou stranu. Nádhera. Konečně zase vidím "vysoké hory". Sedáme si ke svačině a kocháme se výhledem na okolní krajinu.

 Až tady vidíme, co si to na nás Ferda vymyslel. Ze sedla Zábrať musíme vystoupat na Rakoň, pak na Volovec, sejít do Jamnického sedla a znovu vystoupat na Ostrý roháč. Pak zase dolů a nahoru na Plačtivé a odtud teprve dolů (ale do kopce...) sejít k Ťatliakovu plesu. Tak tomu se říká hřebenovka v pravém slova smyslu.

Zde vidíte mapu "rohlíku". Tak alespoň Lumír nazval naši cestu - opravdu má tvar jako rohlík. Trochu zubatý, ale rohlík. No nevím, je už dost hodin a cesta přednámi je ještě dlouhá. A tak vstáváme a vyrážíme dále. Sluníčko pere jak urvané a my se potíme jako koně. Ježíšku, Ježíšku, nepřeháněj to!

Na Rákoň je to jen kousek. Uděláme rychlou fotku chviličku vyfuníme a stoupáme dále směr Volovec.

Nad Baníkovem stoupá dým. To si upufla místní sopka.

Na druhé straně - směrem na Vysoké Tatry se vytvořila oblačnost. Máme být rádi - alespoň jak říká Marcelka - že vidíme alespoň něco. Oni tu byli několikrát a vždy lilo a lilo...

Zrcadlení / autoportrét

Pohled nazpět na Rákoň a Zábrať. Vlevo je vidět cesta, po které se budeme vracet a na kterou Marc a Lum neradi vzpomínají. Pět kilometrů z kopce po asfaltu. Očistec...

Stoupáním měníme úhel a už vidíme všechny tři Roháčské plesa.

Zničeho nic nám před nosem probíhá zmatený kamzík. Snaží se utéct, ale vběhne přímo do davu turistů. Nevím, kdo je víc vydivočený...

Každopádně stoupání nebere konce a musím se přiznat, že ho mám plné zuby. Místo endorfinů se mi začínají vyplavovat nasralfiny. Nechci přeceňovat své síly a tak se rozhoduji zdolat Volovec a pak namířit nazpět. Vždyť ještě nejsme ani v polovině a už je něco po jedné hodině odpolední.

Jsme na Volovci. Zdolali jsme převýšení 1 121 m a ušli vzdálenost 8,8 km.

Uděláme si společné foto a rozdělujeme se. Janka mne nenechá samotného a jde se mnou. Tom jde s Marc, Lum a Ferdou.

Když nás opustí zbytek osádky, sedáme si na úbočí a sledujeme jejich cestu.

Z převisu vidíme i náš cíl - Ťatliakovo pleso se stejnojmennou chatou. Není to kousek, jen přitáhnuto objektivem na maximum...

No a pak přijde překvápko - proti nám si to mašíruje Jirka V.
V Ostravě jsem ho už nepotkal deset let a tady na sebe narazíme. Svět je opravdu malý, a cesty páně jsou nevyzpytatelné... Jdou s ním jedo dvě dcerky - klaním se až k zemi, mají výdrž.

No a pak nás čeká sestup. Vracíme se stejnou cestou až na sedlo Zábrať. Jen kroutíme hlavou, kolik jsme toho vyšli. Pak začne ještě horší sestup - ze sedla jdeme po zelené cik-cak dolů.
Sluníčko pere a mne začínají pálet ruce. Jediné co si můžu obléci je mikina s dlouhým rukávem. Jelikož je ale černá, nedá se v ní vydržet. Tak si jí alespoň motám na ruce, aby k nim nemělo sluníčko přístup. Chvála bohu za chatu. Dám si jedno pivo, ale jelikož je šíleně studené, cucám ho snad půl hodiny. Pak si sedáme na břeh plesa a chladíme si nohy. Píšeme, kde se nachází naše skupina - asi za 30 minut máme odpověď - ještě nezačali klesat dolů. Je už půl páté a oni mají před sebou šílený sestup a 5 km šlapáku po asfaltu ke Zverovce. No potěš, ti budou K.O.

Poslední foto z naší cesty.

---

Je ještě třeba alespoň zběžne popsat osud naší druhé části expedice. Svůj cíl - projít "rohlík" - se podařilo. Šlapali celkem 11 hodin a přišli pěkně uťapkaní, ale nadšení. A o tom to je...

Fotky níže již nejsou mé vlastní, ale z Rukou Lum s Marc:

Tomáš na hraně Ostrého Roháče

Vrcholové foto

Únava zbourala sloup...

Zasloužené pivo u Ťatliakovy chaty.

---

Aby byl zápis kompletní, musím popsat poslední den naší cesty. Ráno se probouzíme a zjišťujeme, že já i Ferda máme pěkně spálené ruce. Tom je po včerejšku unavený a nikam se mu nechce. Navíc máme před sebou skoro 4 hodiny cesty domů. Prvně přemýšlíme, kam půjdeme, ale všechny trasy jsou hodně náročné. Proto se dělíme a my jedeme domů. Cestou se jen na chvíli zastavíme u Slovenského moře a míříme k domovu.

Ne tak Marc a Lum. Ti si plní své předsevzetí a sny. Míří a Sivý vrch a s přehledem ho zdolávají. Co jiného se dá od nich čekat! Prostě na to mají!!!
Viz jejich foto:

Byli tam!!!