Dnes jsme na večer a zcela neplánovaně vezli Toma a Báru do Malenovic, kde měli ubytování na víkend. No a když už jsme tady, musíme přece navštívit Satinu!
Parkujeme u Rajské boudy a vidíme, že se připravuje zpoplatnění parkoviště. Snad alespoň patří k Boudě a finance z něho jí pomohou přežít tuto kovidovou divnodobu...
Scházíme dolů do údolí Satiny a pak - cestou za keškou - přecházíme její tok do leva, což jsme ještě nikdy neudělali. Vždy jdeme po levém břehu přímo k vodopádum.
Tentokrát jdeme po její pravé straně vzhuru chodníčkem, až narazíme na vyhlídku, ze které je krásně vidět, jak voda padá z hrany skály a mizí v malém jezírku. Tolikrát viděné a zase z jiného úhlu...
U vyhlídky narážíme na něco zvláštního - v zemi je zaražená turistická hůlka a na ní cedule s dopisem, pro někoho, kdo už tady není. Vzpomíka. Dřepíme na tomto místě a čteme. Vybavuje se mi mé vlastní smutnění, kdy vždy, když přidu k Satinským vodopádům, vzpomenu si na naši návštěvu těchto nádherných míst s Pepínem. Už tady také dlouho není a pořád na něj vzpomínám...
Vídím, že ne jen já si toto místo spojuji s někým, kdo mi neustále chybí.
Komentáře (0)