Letos nemáme v plánu žádnou klasickou dovolenou, ale protože už šestý měsíc jedeme v jednom kole, rádi vybíráme voucher, který jsme dostali od Kačky a Sebíka pod stromeček a s Jankou vyrážíme na prodloužený víkend.
Na Hejlově mlýně nás vítá milá paní a uvádí do krásného apartmánku. Je trochu větší, než jsme počítali - celkem by se zde vyspalo 5 osob a volné by zůstaly ještě 2 přistýlky. Je krásný a moderně zařízený. Vše je tady tak krásně vymazléné, že nás do očí trknou i malé nedokonalosti, které bychom jinak asi ani neřešili...
Součástí ubytování je i zařízená kuchyň s jídelním stolem a krásná koupelna.
Vybalíme si věci a přemýšlíme co se zbytkem odpoledne. Máme v plánu projít několik sérií keší od stejného autora a máme málo času, než abychom to pěšky vše stihli. A tak neváháme, převlékáme se do sportovního a vyrážíme na první část. Říkáme si, že odlovíme alespoň pár kousků a pěkně se projdeme.
Na mapce jsou všechny tři trasy, které bychom chtěli projít. Jedna je ještě kousek vpravo, tu ale už neplánujeme.
Vyrážíme kolem čtvrté odpoledne směrem na sever - od penziónu jdeme přes dřevěnou lávku nad Bájským potokem a střihneme to napříč lesem k PWT12. No to jsme si dali - ze zálohy se nás totiž zcela bez jakékoli výstrahy vrhnou houby! Letos jsme ještě skoro žádné nenašli - a vlastně ani nehledali. Od té doby co Janka sbírá kešky říká, že ji už houby tak nelákají. Má prý touhu něco hledat a na to jí kešky stačí - ty jsou dostupné celoročně.
A tak na chvíli přestáváme hledat kešky a hledáme tyto nádherné dary přírody. Nakonec si zakážeme koukat pod nohy a přikážeme koukat do mobilů! Šlapeme do pedálů - tedy do noh - abychom stihli dojít rozumně domů. Cestou se nad námi prohání mraky a vždy nás minou bez zmoknutí. Nakonec ale neunikneme. Ozve se hřmění a spustí se liják. Janka hlásí, že si před cestou z batohu vyndala pláštěnku - od rána je krásně, tak na co by ji nosila, že? Tak vytahuji tu svou, sedáme si na bobek a schováme se pod jednu. Déšť naštěstí trvá jen chvíli - pročistí se a ochladí vzduch. To je příjemné a my můžeme pokračovat na naší cestě.
Déšť se ale ukazuje jako menší ze zádrhelů cesty. Čím více se blíží večer, tím více komáru se chystá na večeři - tedy na nás. V jednu chvíli je to tak neúnosné, že Janka ani nemůže zalogovat. Stojím za ní, plácám ty potfory kloboukem a Janka schytává jeden bodanec za druhým. Nakonec nás spasí útěk. Běžíme o život!
Nakonec se vracíme domů až po osmé hodině, máme v nohách 12 kilometrů a v aplikaci 23 nových keší. No to ten víkend začal parádně!
Ve čtvrtek ráno to vypadá, že by mohlo být krásné počasí a tak po snídani hned vyrážíme na další cestu. Jdeme podél Bájského potoka, který je po dešti trochu divočejší. Najdeme největší smrk v okolí a najdem i jeho keš. Pak si chci ukrátit cestu nazpět - asi kilometr - a rozhodnu se přeskočit potok. Já to zvládnu a poňoukám Janku, ať to zkusí také. Má strach a je to vidět - málo se odrazí, já ji chytím, ale začne padat dozadu. Naštěstí tam nespadne po zádech, ale oba do potoka namočíme jednu nohu. Sedáme si pod obra a vyléváme tu trochu vody, co nám do bot natekla horem.
Nepoučený se rozhodnu udělat druhý pokus. Odrážím se a doskakuji na suchý kámen - problém je ale ten, že kámen není na pevném podloží, ale na blátě krytém jemným štěrkem. Noha mi zajede do hnědého bahna až po kotník a pěkně si ji v kotníku natáhnu. Tak jsem mé nové trekovky pokřtil opravdu důkladně. Nakonec se vracím do potoka a musím si botu pořádně umýt. Naštěstí impregnace drží a nemám je promočené. Jsem holt nepoučitelný šikulka. Nakonec se stejně vracíme nazpět, abychom potok přešli po mostě.
Pomalu kulhám a snažím se nohu optarně rozhýbat - máme před sebou ještě dlouhou cestu. Cestou potkáváme moderní domeček dubánků. S bazénem i studnou. Dokonce mají i seno na půdě :)
Cesta nás vede kolem nádherně opravených starých baráčků i nových vil. Je tady krásně. Jemně zvlněná krajina plná lesů a luk. Cestou opět potkáváme houby a nemůžeme je nechat ležet, to prostě nejde!
Potkáme i kouzelnou studánku V Korýtkách, se kterou si někdo dal moc práce. Nádherné místo k odpočinku - jen komáři to asi vědí a už na nás číhají...
Pod studánkou je nádherné jezírko, které hlídají kouzelné bytosti. Scházíme z kopce do údolí Moravské Sázavy. Jdeme po proudu a potkáváme zvláštní pomník.
JUBILEJNI KAMENY KNIZETE JOHANNA II. Z LICHTENSTEJNU
Johann II. (zkráceným titulem Jeho Jasnost Johann II. [Maria Franz Placidus], suverénní kníže a vládce domu Lichtenštejnů, vévoda opavský a krnovský, hrabě z Rietbergu, rytíř řádu Zlatého rouna etc. etc.) žil v letech 1840-1929 a vládl v letech 1858-1929. Jeho 70 let a 3 měsíce dlouhá vláda představuje pravděpodobně „světový rekord" v délce panování mezi suverénními vládci. Patřilo mu 31 panství na Moravě, ve Slezsku, v Čechách, Dolních Rakousech, Salcbursku a Lichtenštejnsku. Proslul svými dobročinnými aktivitami a také jako mecenáš vědy a umění.
V roce 1898 u příležitosti 40. výročí vlády se uskutečnila pozoruhodná akce, jejímž iniciátorem byl s největší pravděpodobností knížecí lesní rada Julius Wiehl, od roku 1897 ústřední ředitel lichtenštejnskych lesů se sídlem v Olomouci. Tehdy byly ve všech lesních revírech všech panství (pravděpodobně ve 168) vysazeny skupiny dubů nazvané „Furst Johannes-Eichen Gruppe", u nichž byl navršen pahorek z neopracovaných kamenů a do něj zasazena kamenná pamětní deska s latinským, českým nebo německým nápisem.
V roce 1908 se kníže dožil dalšího významného jubilea - 50 let své vlády. K některým pamětním deskám byla v té době doplněna dodatková tabulka s krátkým nápisem, připomínajícím další jubileum. V řadě případů však byl dodatečný text přitesán na původní desku k prvnímu nápisu.
V blízkosti památníku bylo také toho roku vysazeno dalších 10 dubů.
Původní památník v bývalém knížecím polesí Albrechtice byl umístěn jižně od hájovny Halda, nedaleko studánky V Korýtkách (německy Marien Brundl). Tam se také nacházela dubová výsadba.
Při pokusu odkrýt původní kamennou desku bylo zjištěno, že tato deska je v důsledku dlouhodobého uložení v mokré zemině natolik poškozená, že ji nelze restaurovat. S využitím historických pramenů však bylo možné alespoň zjistit podobu nápisu:
Principis Joannis de Liechtenstein Ouercetum XXXX anno RegimJubil.
XII. Novemb. MDCCCXCVIII.
L. Jahr. Reg. Jubil.
MCMVIII
Tento nápis v překladu znamená „Duby knížete Johanna k 40letému jubileu vlády 12. listopadu 1898". Jeho poslední dva řádky připomínají 50. výročí vlády knížete v roce 1908.
Studánek potkáváme cestou spustu.
U stanového tábora začínáme stoupat opět nahoru. Sluce pálí jako divé a tak se pohybujeme přískokem od stínu ke stínu. Kolem staré třešňové aleje sestupujeme do Nepomuku a pak opět stoupáme směrem na Čermnou. Potkáme místo, kde jsme už dnes jednou šli. Odbočujeme ale na opačnou stranu a kolem opukového amfiteátru sestupujeme do Čermné. Ještě stihneme nakoupit v Coopu a pak se vracíme k ubytování. Máme v nohách 16 km a 29 odlovených keší. Jsme krásně unavení. Byl to nádherný den.
Páteční ráno je zatažené a kolem deváté se rozprší. A tak zůstáváme zalezlí v posteli s knihou. Po dvou dlouhých trasách to je příjemné odpočinutí. Kolem poledne už Janka začíná být nervózní - válení už stačilo!!! Počasí jako by ji vyslyšelo a venku přestává pršet. A tak si dáváme oběd a vyrážíme autem směr Ústí nad Orlicí, kde chceme odlovit další sérii. Pak ale narážíme na zákaz vjezdu - opravuje se cesta a objížďka má asi 20 kilometrů. Chvíli váháme a nakonec se rozhodujeme vrátit a dojít původně plánovanou trasu. Míříme přes rozkopaný a semafory zastavěný Třešňovec na Mariánskou horu. Tady nás čeká překvapení.
O rozhledně víme - vídali jsme ji na předešlých trasách často - nevíme ale o kostelu a nádherné a energeticky silné křížové cestě. Je postavena do půlkruhu krytá majestátnými starými lipami.
Toto místo je zvláštní i svou pozicí.
Poutní místo a kostel na Mariánské hoře (491 m n.m.) stojí přímo na hlavním evropském rozvodí. Z levého okapu střechy stéká voda do Čermenky, Tiché Orlice a Labe, které ústí v Severním moři, z pravého teče do Moravské Sázavy, Moravy a Dunaje, který se vlévá do Černého moře.
Na Mariánské hoře se od 18. stol. konaly srazy poutníku putujících do Maria Zell v Rakousku. Historie poutního místa začíná v roce 1814, kdy tudy vezl forman A. Keprta náklad mlýnských kamenů. Na rozježděné cestě se vůz prěvrátil a forman pod ním zůstal uvězněn. Když prosil o pomoc Pannu Marii, zjevila se mu zářící paní, která mu pomohla. Vděčný forman tu nechal pověsit na dřevěný sloup zarámovaný obrázek Panny Marie. Roku 1864 zde byla postavena kaplička a roku 1875 i dnešní kostel, v jehož vnitřku zůstala kaplička zachována. V roce 1886 přibylo u kostela i 14 zastavení krížové cesty a byla tu vysazena lipová alej. Mariánská hora leží na rozcestí turistických cest a okouzlí svou atmosférou nejen poutníky.
Parkujeme pod rozhlednou a jdeme prvně směr Nepomuky a sbíráme další kešky rozlovené série. Cestou potkáváme nejen houby, ale i lavičku na Jiráskově vyhlídce:
Sedí se tu krásně - výhled je parádní, sluníčko hřeje a je tu úžasný klid. Pak se vracíme k rozhledně a po prohlídce poutního místa sestupujeme dolů směr Horní Čermná. Cestou nám pod nohy zase skáčou houby. A tak sbíráme vše - kešky, houby i krásné výhledy:
Samozřejmě se vyšplháme i na rozhlednu Mariánka ze které je nádherný výhled do všech stran:
Blíží se večer a tak se vracíme na Hejlův mlýn na naši poslední večeři. Další den nás čeká už jen cesta domů. Ale myslím si, že tady nejsme naposledy.
Za prvé je tady krásně a za druhé se nám nepodařilo odlovit vše, co jsme si naplánovali. Takže příště???
Komentáře (0)