Doba výletům a poznávání krás přírody zrovna nepřeje. Za prvé je dost nepříjemné studené a sychravé počasí a druhak nám z důvodu kovidu zakázali výletování mimo okres.
2. 3. 2021 Štěpán - na hranici okresu
Je úterní pozdní odpoledne a my máme placaté sedínky z práce u obrazovky. A tak se oblékáme a míříme na jednu vyluštěnou mysterku směr Martinov. Vrháme se okamžitě mimo chodníky do chráněné oblasti Turkov a procházíme až k řece Opavě.
Turkov
Cestou kolem Opavy už zase začíná vzrůstat hustota chodců a tak pokukujeme po druhé straně řeky. Hned vedle ní se tyčí dosti prudké srázy, ale místy vidíme liduprázdnou cestičku - že by příště??? V jednom místě je asfaltová cesta podél řeky po posledních povodních podemletá a kus asfaltu i se stromy na okrajích je sklouznutý do řeky. To musel být hukot!
Po odlovu kešky končíme u břehu rybníku Štěpán. Když se podívám na mapu v mobilu, stojíme přesně na hranici okresu. Pokud bych se odvážil brodit rybníkem za hranice, možná by mě dostal nějaký žabí muž nebo odstřelovač. No to nemůžeme dopustit - jdeme ještě kousek po hrázi a kolem řeky se vracíme domů.
Hráz rybníku Štěpán
Ilegální odpočinkový plácek u řeky.
3. 3. 2021 - Středeční výpad za vodu
Je středa odpoledne a venku opět nádherně svítí sluníčko. Byl by to hřích tak krásné počasí nevyužít. Kolem třetí odpoledne Janka rozhoduje - jdeme za vodu! Tím myslí, že chce odlovit jednu mysterku umístěnou za řekou Opavou, u které jsme včera byli. Oponuji, že to je daleko na to, kolik je hodin, ale Janka si trvá na svém. Prý zase sýčkuju a je to prý jen kousek. Sice znám odhad mé drahé polovičky, ale přít se s ní nemůžu... A tak přibíráme Lum s Mar a společně vyrážíme na odlov.
Cesta po úbočí Bobrovnického lesa je občas dobrodružná. Bláto na cestičkách tomu moc nepřidává. Místy je stezka v listí pěkně nakloněná ze svahu zprudka spadajícího k řece. Musíme dávat bacha, abychom nejeli po blátě dolů z kopce. Zahříváme se, až si musíme odložit. Šlepeme do toho pěkně, protože západ slunce se kvapem blíží...
Lumír plavným skokem obsazuje ostrůvek, kde ale nenacházíme kešku, ale jen další indícii, která nás vede kolmo nahoru do prudkého kopce.
Máme ji! Nemáme.... Zase to není keš ale další šifra slibující jen další stoupání. Do třetice všeho dobrého už Janka konečně nalézá dlouho hledanou schránku a loguje. No ovšem to se ještě musíme dostat zpátky! Opouštíme proto hranici okresu a rychlým krokem míříme domů. Už cestou se stmívá a my jdeme v hluboké tmě - no to přeháním, tak hluboká zase nebyla, snad jen taková, že blátivá místa, kterým jsme se cestou sem vyhýbali teď procházíme přímo. Nakonec máme v nohách asi o trochu více než 11 km, Lumča s Marckou ještě více. Tak až Janka příště řekne, že je to jen kousek, budeme vědět své...
6. 3. 2021 - Okolo ostravice
Využíváme sobotního pěkného počasí, sedáme do vozítka a jedeme odlovit pár kousků do centra Ostravy. Ne ale do centra obestavěného domy a cestami - ale naopak mimo hromady lidí a civilizaci. Nastupujeme na stezku okolo řeky Ostravice. První zastavení je na odlov kešky s obtížností T4,5. Prvně se k ní vydá Janka, ale po pár krocích se necítí zrovna komfortně a tak se vrací.
Nedívím se jí. Jít po traverze nad řekou není zrovna jednoduché. Nechci se nechat zahambit a ač nemám výšky rád - o dost víc než Janka - rozpažuji ruce a jdu. Prvně je pode mnou ještě kamenitý svah, pak už jen studená voda Ostravice. No co, aspoň umím plavat!
Kešku nalézám a loguji. Za chvíli jsme zase na pevné zemi. Hurá!
Pohled zespodu.
Jedna z pěkných keší odlovených cestou.
Na konci cesty mne čeká ještě jedna stromovka, ale tu už dávám levou zadní... Vracíme se po asfaltové cestičce zase nazpět k autu. Nad námi se ozve temné hučení a za chvíli se nad námi pomalu prosune pěkný macek - IL-76
Tento macek patří přepravní letecké společnosti Aviacon Zitotrans z Jekatěrinburgu. V kódování NATO nese jméno Candid. Rozpětí tohoto drobečka je 50,5 m a unese až 46 tun a objem nákladního prostoru je 180 m3 . Zajímavé jsou na něm i motory - čtyři dvouproudové Solovjevy každý s tahem 117 kt. Přesně tyto motory byly použity u legendárního MIGu 31.
7. 3. 2021 - Dobytí vrcholu Emy severní cestou
Včera jsme byli venku a moc se nám to líbilo. A tak i dnes časně z rána vyjíždíme kousek za zoo s odhodláním dobýt vrchol Emy. Neznalým musím vysvětlit, že je to jeden z nejvyšších vrcholů Ostravy. Sice z hořící hlušiny, ale vrchol. Výška se udává od 310 do 330 m n. m., ale protože podloží prohořívá, výška se snižuje. Nejvyšší bod městského obvodu Ostrava je v Krásném Poli u vodárny a hřbitova - 334 metrů. Druhý nejvyšší bod je v Bobrovnících nedaleko televizního vysílače (318 m).
Hned na začátku jsme dostali pěknou ťafku od přístupové cesty do základního tábora. Tolik černého bláta na jedné hromadě jsme ještě nepotkali. Chudáci boty. Ale my se tak snadno nevzdáme!
Čím výše jsme stoupali, tím méně bláta bylo. Pod vrcholem Mont Ema už byla cestička suchá - pravděpodobně tím teplem, které v haldě vytváří hořící zbytky uhlí. I tráva je na vrcholu zelenější než u jeho úpatí.
Z vrcholu je krásný výhled na celou Ostravu. A proto se tady pořádají tyto náročné výstupy. Čekáme, až se z pod vrcholku odplíží ukecaná partička s dětmi a se psy. Na vyfoukaném vršku trávíme skoro dvacet minut a ti mudlové ne a ne odejít! Tak šerpové rozhodují sestoupit do základního tábora a vrchol s keší dobýt znovu později.
Jako odměnu za "naštvání" nalézáme krásnou krabici. Luxus! No a v ní:
Kolečkááá!
Původně bylo naplánováno jen dobytí vrcholu, ale je nám spolu tak krásně, že hledáme, kam bychom ještě zabloudili. A tak dokončíme začatou Labku a pak dojdeme až k Terezce:
Důl Petr Bezruč (původním názvem Terezie) je nečinný černouhelný důl. Průzkum důlního pole byl zahájen v roce 1838 a samotná těžba v dole Terezie v roce 1842. V roce 1843 jej odkoupil vídeňský bankéř Salomon Rotschild. Po znárodnění v roce 1946 byl důl připojen k podniku Ostravsko-karvinské kamenouhelné doly Ostrava (pozdější OKD) a přejmenován na důl Petr Bezruč. Těžba byla ukončena 30. 6. 1992. Zachována zůstala stará těžní věž, která je kulturní památkou.
Před vstupem je ještě starý památník:
Já první jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho Boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.
Ten, který je nahoře, k žít dá chleba,
motýlu květ dal a srnce dal háj;
tobě, co je vyrostl v beskydských horách,
tobě dal pod Lysou ten širý kraj.
Na dal ti ty hory a dal ti ty lesy,
vůni, již z hájů van rozstele;
ten druhý ti vzal všecko jedním rázem,
běžně a plač k tomu tam v kostele.
Můj synečku z Beskyd, ctíš Boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
"Ty zloději z Krásné!" Je tvé dřevo?
Padni a zem polib v pokoře!
A ven z panských lesů a hore do Frydku! "
Co tomu říkáš, Ty nahoře?
A škaredá řeč tvoje uráže vrchnost,
ty strážné anděly uráží.
Zahoď ji, lépe se řekni tobě,
tvůj synek teprv to uváží.
Tak děje se. Pán chce.
Noc táhne nad mým lidem:
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k demonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.
Obloukem kolem Emy se vracíme k autu a popojíždíme ještě kousek dál odlovit poslední kešku dněšní nádherné neděle.
...sem vam řikala, ať nepijete ten rum, pak se tu bulate...
10. 3. 2021 Přírodní rezervace Rezávka
Je středa a nás už to zase táhne ven. Vyrážíme ještě před druhou odpolední - jen kousek od nás - pod dálnici. Tam se totiž nyní nachází přírodní rezervace Rezávka.
Procházíme pod dálnicí a chceme jít po naučné stezce. Ouha! Cesta je pod vodou a ani kolem ní se nedá projít. Tudy cesta nevede! A tak volíme boční cestu kolem dálnice a ke keškám se dostáváme pěkným obloukem. Kolem nás nikdo - jsme tady sami. Potkáme jen pána s velkým vlčákem. Tedy prvně toho vlčáka - až nás zatne - nikde nikdo a před námi takový velký pes. Páníček naštěstí za chvíli vystoupí z houštin.
Procházíme kolem Nového rybníku a pak kolem kolejí dojdeme až k mostu Polanecké spojky. Tam se otočíme a vracím nazpět. Hledáme totiž ještě jednu ukrytou schránku. Radíme se s Lumírem, který nás navádí na místo určení. Jenže u něj sedí výše zmiňovaný páníček se svým milým vlčákem, který se chce hned kamarádit. Ne tak paníček. "Toto je soukromý pozemek, tady je zákaz vstupu!" Trochu zaražení se omlouváme, že nemáme jakýkoli špatný úmysl a že jsme se jen chtěli podívat na rybník a zase jít dál. Hlídač soukromého pozemku se s námi dává do řeči, celý naštvaný na lidi kolem. Stěžuje si, že už nepozná slušné lidi. Minule kolem něj prošla rodina s menšími dětmi. Za chvíli po nich našel vybrané hnízda kachen a vajíčka rozbitá na cestě. Později se mu zase vysmíval z auta mladík, který tam z kufru vyházel starý odpad a odjel. Ani se mu nedivíme, že je naštvaný. Opravdu se mnozí z nás chovají jako hovada. A to těm chudákům zvířátkům pořádně křivdím.
V jeho přítomnosti samozřejmě kešku neodlovíme - to by nepřežila. A tak se vracíme domů bez tohoto úlovku. Asi o necelý kilometr dál nás předjíždí auto s vlčákem. Páníček seděl za volantem. Jance to nedá a vrací se nazpět. Vůbec se mi už nechce vracet, ale šlapu za ní. Takže i poslední dnešní kousek je odloven a podpis zapsán do logbooku.
13. 3. 2021 Koblov
Sobotní den trávíme okolo Koblova - tedy vedle vesničky s názvem Koblov a pak okolo rybníku stejného názvu.
Parkujeme kousek za hřbitovem a jdeme odlovit letter. Chvíli bloudíme a pak bezradní voláme přímo ownerce o pomoc. Té se nám dostane, ale my pokračujeme dále mezi Koblovem s Odrou. Odlovíme až cestou nazpět.
Když opustíme Koblov, potkáme upozornění na řádění chráněného bobra. V první chvíli jsem si myslel, že bobr žere i asfalt, ale není to tak:
Cestou potkáváme spostu odpadků hyzdících okolí. Něco sem přinesla řeka, ale spoustu tady nechávají místní rybáři. Kadibudky si staví, ale bordel po sobě neodnesou. My dojdeme až k visutému dálničnímu mostu. Jel jsem přes něj mnohokrát, pod ním jsem poprvé.
Dálnice nad Antošovickým jezerem
Popojdeme ještě kousíček za dálnici a pak se obrátíme k návratu. Chceme Koblov obejít z druhé strany, ale až na konci - nedaleko od parkoviště - zjišťujeme, že tudy cesta nevede. A tak znovu a lépe - obcházíme znovu celý Koblov dokola. Až narazíme na náš cíl - urbex:
I tady slavíme úspěch. Pak už zbývá jen dojít k autu. Myslíte, že už pojedeme domů? Kdepak! Janka mne ještě ukecává, že se jí nechce jít, ať zůstaneme venku. A tak jen pár set metrů popojedeme, zaparkujeme a znovu jdeme k Odře. Ještě na jeden kousek.
Předpověď hlásí ve 13:00 začátek deště a tak nakonec sedáme do auta a jedeme domů. Přesně ve stanovený čas začíná pršet. Ale jen pár kapek. Když za chvíli sedíme doma, začíná se vyčasovat a dokonce vysvitne slunce. Janka se cítí podvedená. Říkali, že bude pršet. Venku je sluníčko a my sedíme doma???
14. 3. 2021 - Černý les
Po včerejším namlsání se nám nechce sedět doma. Venku je oblačno, těsně nad nulou, ale my se nedáme a společně s našimi geopřáteli vyrážíme do Petřkovic do útrob Černého lesa. Vyrážíme dopoledne, abychom odlovili zdejší vyluštěné - a samozřejmě všechny ostatní kešky. Les je obrovský a když odbočíme z hlavní "Straße", nepotkáváme skoro nikoho.
No a abychom bránili vniknutí bacilů do útrob, pravidelně dezinfikujeme! Jen Janka, co by řidič musí mezi bacily kličkovat...
Dnes je den plný parádně udělaných kešek - tato je jedna z nejlepších! Ownerovi dík!
Poklad pod pokličkou.
A tady je!
Nedobytná keš - tedy skoro!
Nakonec ušlapeme skoro 15 kilometrů a parádně si to užijeme. S přáteli se projdeme krásnou přírodou, vyluštíme hlavolamy, podnikneme dobrodružství a zase se něco nového naučíme. Víc takových krásných dnů!!
Vytisknout stránku
Komentáře (0)