Hrabyně a vzpomínky

Beru nejen syna, ale i jeho kamaráda Radka. Za to, že je tam zavezu prý můžu jít dovnitř zadarmo - díky Radkově ZTP P. Tak jo, jdu s vámi.
Alespoň se podívám, kudy vede cesta do Hrabyně z nové rychlostní cesty vedoucí z Ostravy do Opavy.

Když vystoupíme z auta na parkovišti před památníkem, dostaneme lískanec ledovým větrem. Rychle se schováme do první budovy u parkoviště a prohlížíme si první expozice. Zaujmou nás modely letadel a dioramata - co jiného má zaujmout modeláře, že?
Pak vyjdeme ven a mi se začnou vybavovat vzpomínky, které byly už dávno utopené hluboko v paměti. Cestou vedle památníku jsme nesčetně krát jeli - jak k rodičům, tak pracovně. Nyní je cesta úplně prázdná a za celou dobu, co jdeme kolem ní tu neprojede ani kolo. Velmi zvláštní pocit...

Vedle památníků si prohlížíme starou vojenskou techniku. Vzpomínám na mého tátu - prvně se mi u protiletadlového dvojčete vybaví, jak mne jako kluka vzal na prvního máje do Bělského lesa, kde byla protiletadlová posádka. Posadili mne na dvojče a na maximum mne začali otáčet do kola - takový vraždící kolotoč.

Kousek dál kluky fotím u tanku T-34. Zase vzpomínka na tátu - vyprávěl mi, že když byl na základní vojenské službě jako řidič tanku, právě s T-34 jeli na přehlídku na Letnou. Brzy ráno se všechny naleštěné tanky vydaly na generálku. Měli za úkol projet pomalu Letnou, na konci se na místě obrátit a vrátit do výchozí pozice. Táta se svým strojem jel jako poslední. Jakou rychlostí mají jet defilé, bylo stanoveno - jak rychle ale mají jet nazpět už nikdo neurčil. A tak to táta na zpáteční cestě - jako první v řadě pěkně rozparádil... Na konci zastavil, druhý tank také, ale ostatní už to ubrzdit nestačily. A tak pár hodin před začátkem přehlídky, měla většina tanků pomačkané blatníky. Takže milý táta dostal pár ostrých a ostuda byla hotova...

Vzpoměl jsem si, že táta trávil spoustu času na stavbě tohoto památníku. I na popisech archivních záběrů se zmiňují, že zde museli "dobrovolně" odpracovat mnoho hodin dělníci z okolních závodů. Jo, možná bych tátu ještě na nějaké fotce našel...

Expozice je velmi pěkně udělaná. Budí ve vás emoce, při válečných zvucích v kombinaci s vystavenými exponáty, vám jezdí mráz po zádech.
Neměli bychom zapomínat, válka je to nejhorší, co nás může potkat.

Nakonec si vzpomenu, že jako vojáci jsme se tady byli podívat na tenkrát unikátní audiovizuální program, kdy se mnoha projektory promítaly záběry na plátno, ze kterého vyjížděly menší plátna - byl to ojedinělý a určitě hodně zajímavý počin, škoda, že se to nezachovalo. Tenkrát můj spolubojovník Vláďa, mající jméno shodné s jedním z Ruských generálů osvobozujícíh Ostravu, podřimoval opřený o mé rameno. Byli jsme tenkrát pomáhat na noční směny ve Vítkovicích a osmička pivo bylo pro nás, kluky v přijímači, jediný dostupný alkohol a my měli po noční příjemnou únavu... Když se audiovizuální program dostal do fáze, kdy se četly jména našich osvoboditelů a on uslyšel podvědomě v polospánku své jméno, vyskočil do pozoru a zařval: "ZDE!" Hned jsem ho vyšokovaný jeho reakcí stahoval dolů, aby z toho ještě neměl průšvih. Naštěstí si ho nikdo z lampasáků nevšiml... Zblblí bažanti :)