Putování

Přemýšlel jsem, proč mne - z podstaty líného člověka - to neustále táhne ven. Proč po ránu, když by tělo ještě spalo a mysl je malátná, se přemůžu a jsem ochoten natáhnout své končetiny do oblečení, hodit na záda bágl s foťákem a vyrazit...

Dříve to bývalo horší, s léty jsem už asi více pochopil a přemáhání je menší. Došlo mi, proč to vše dělám. Pro chvíle klidu a pohody, pro prchavé okamžiky štěstí. Pochopil jsem, že celé toto „darmochodectví" (díky Marci za výraz) má ve výsledku čtyři fáze, kvůli kterým to vše podstupuji.

První fáze je plánování a těšení - musím mít před sebou nějakou cestu, cíl, vizi... Uklidňuje mne to a v těžkých chvílích se k těmto snům utíkám a říkám si: „Vydrž, zase bude líp". Ve chvílích, kdy můj mozek není zaměstnán se k těmto vizím vracím, přemýšlím, plánuju... V obchodech koukám po mapách, po knihách zobrazujících mé vysněné místo... Nemusí jít ani o žádnou velkou cestu. Už vidina sobotního výletu mi celý týden zvedá náladu. Cesta je cíl...

Druhá fáze je uskutečnění plánu. Jsou to chvíle, kdy konečně přepínám mozek ze stavu pracovního do stavu uvolnění. V těchto chvílích zapomínám na starosti, trable, nepřízeň okolí. Ve společnosti přátel a v náruči přírody se cítím volný, čistý, klidný. Občas při větší námaze mne napadne hříšné: „Kam to lezeš, pitomče, stojí ti ta dřina za to?" Už si umím odpovědět: „Určitě stojí, makej a budeš odměněn!!!" Výhledem, krásou okolí, pocitem uspokojení...

Třetí fáze je „tvůrčí" - to jsou chvíle, kdy si sedám k počítači a probírám desítky nafocených snímků. Kdy je upravuji a vkládám na web. Kdy k nim dopisuju texty. Opět přichází chvíle klidu a pohody, prchavé okamžiky štěstí. Chvíle, kdy se sám pro sebe usmívám a jsem šťastný.

A pak je tu fáze čtvrtá - vzpomínková. V té se vracím ke chvílím, kdy jsme prožívali minulé cesty a dobrodružství. Chvíle prohlížení fotek, čtení zápisků, vzpomínání.

Čtyři radosti odměnou za jedno zatnutí zubů. Za překonání lenosti a nechuti se zvednout. Je to cesta, co chci. Je to cesta, která někam vede. Chuť  se někam dostat, něco vidět, něco zažít. Neprohnít život doma u televize...

 pred-probuzenim.jpg

Když nad tím přemýšlím, je to uloženo někde hluboko ve mně. I práce mne daleko víc baví, když vím, že má smysl a někam vede.  Když je přede mnou cesta, a i když někdy bolí, je to cesta, po které chci jít. Nechci tou cestou získat vše, chci po ni prostě jít...

S radostí zjišťuji, že je spousta podobných lidí. Jak těch, kteří jsou „na cestě", tak těch, kteří jsou stejně postižení jako já a své cesty zaznamenávají... Třeba T(h)om nebo Jakub. Díky kluci!

Před nějakou dobou jsme při rozhovoru s mou maminkou narazili na jméno Ladislav Kopecký. Bylo to po jejím srazu z gymnázia. Vyprávěla o spolužákovi - kamarádovi - který píše texty, třeba pro Javory sourozenců Ulrychových. Až mnohem později - po dalším srazu - mi dala do ruky jeho knihu Putování .... čtyřmi kontinenty za 80 dní.

Musím se přiznat, že jsem cestopisy nikdy nečetl. Ale mít půjčenou knihu a nepřečíst ji? To mi nedalo. Dobře jsem udělal! Kniha je plná postřehů, zajímavostí, žádné suchopárné popisy cest. Po té, co jsem jí dočetl, jsem se opět vrátil k úvodu. Slova Pana Kopeckého mne dostala. Jsou to slova, která mne pohltila, slova, o které se chci podělit.

Děkuji, pane Kopecký!

Putování..

Putování. Věčná otázka. Odkud přicházíme a kam kráčíme? Obvykle ji provází hned ta druhá - „Kdo jsme?" Otázka pohybu odněkud někam je stará jako lidstvo samo. S trochou nadsázky se dá říct, že se člověk dal do pohybu hned poté, co slezl ze stromu. Pro ty, kteří mají rádi podobenství, je po ruce vyhnání z ráje. A zase otázka: „Nebylo by lepší zůstat v nevědomosti v pohodlných zahradách Edenu?"

Co se stalo, stalo se. Had pošeptal Evě, aby okusila jablko ze zakázaného stromu poznání. Eva poslechla a z její ruky ochutnal i Adam. Bůh to poznal a rozhněval se. Odsoudil je ke smrtelnosti, ke každodenní lopotě a z ráje je vyhnal. Dal je takříkajíc do pohybu a od té doby se člověk nezastavil. Pádí ze světa nevědomosti do světa objevů a vědomí, do světa otázek a pochybností, do nejistoty a hledání. Klubko hadů našeptávačů ho naplňuje neklidem a vyhání ho ze zabydleného a dosaženého do neznáma. Podobenství se stává skutečností a v podstatě se s tím nedá nic dělat. Některé pohnutky, které lidi ženou z místa na místo, se dají pochopit. Hanibal, který v roce 218 př. n. l. překročil s 37 slony a 8ooo muži Alpy, k tomu měl pádný důvod. Chtěl dobýt Řím. Mojžíš táhl se svým lidem pouští 40 let, veden boží vůlí a vidinou zaslíbené země. A pak je tady Marco Polo a Kryštof Kolumbus a Amundsen nebo James Cook. Nebo třeba Eskymo Welzl a kočovné kmeny Masajů. Jsou to putování, kterým lze rozu­mět. Cesty ve službách králů za bohatstvím, za slávou i vítězstvím. Putování za svou vírou, za obživou, za pastvou a bezpečím. Útěk před katastrofami a pohromami všeho druhu. A pak jsou tady pohnutky, které lze vysvětlit stěží. Jde o „La Conqute de l'Inuti­le" - dobývání neužitečného. Když se zeptali Malloryho, proč chce jít na Everest, odpově­děl: „Protože tam stojí." Hillary, Messner,...

Neklid a zarputilost. A taky zvědavost a posedlost. Dotknout se nedotčeného. Dokázat si, že to dokážu. To už jsme ale kdesi vysoko, mezi nebem a zemí, kde se zbavujeme malého a žabomyšího a s pokorou bereme na vědomí svůj pidipodíl na velikosti téhle planety a vesmíru. Jsou nás stamiliony nomádů, kteří se pomocí těch nejmodernějších prostředků, ale třeba i pěšky vydáváme za obzor, na druhou stranu zeměkoule. Stává se nám, že objevíme věci nevídané, ale také věci, které máme doma za rohem. Anebo přímo za zády. Člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, cestuje přes všechny dálky hlavně k sobě samému. Každá cesta po záhybech a zákoutích téhle planety je také poutí po záhybech vlastního vědomí, svědomí a duše. Nutí nás chápat, rozumět a sdílet. A vidět nejenom očima. Utíkáme od každodennosti k nevšednímu a dobrodružnějšímu. S napětím a zvědavostí čekáme, co objevíme za nejbližší zákrutou a horizontem. „Kdybys byl slepý, viděl bys", pravil Odysseovi slepý věštec při návštěvě podsvětí. „Tvé putování činí život životem", dodal. Putování v sobě samozřejmě ukrývá určitá rizi­ka a nebezpečí. Jsou poutníci, kteří nasají neduhy jiných národů jako houbu a přivezou si je domů. Ale to se Vás určitě netýká. A tak se zvedněte a jděte. Kamkoliv. A někdy se vraťte! Mám totiž podezření, že každé putování jsou tak trochu sny o domově.

Putování..

Vytisknout stránku Vytisknout stránku16. 10. 2010, 17:59, zobrazeno 2661x, dnes 2x
5.0 1Hodnocení