Čtyřhodinový pracovní týden

Vždycky jsem ho okřiknul: "Počkej, za chvíli jsou vánoce, pak se natáhneš u pohádek, a budeš odpočívat!!!"
Hádejte jak to dopadlo?

Nějakou pohádku jsem viděl, ale naplánovali jsme si spoustu návštěv, mezi svátky inventury a přeinstalování systému a nestačili jsme se ani ohlédnout a byl tady nový rok.
Odpočinul jsem si?
Vlastně ne - už to snad ani neumím.

A tak tělo řeklo dost.
Už nechtělo běžet v kruhu.
Stačil jediný drobný pohyb a byl jsem vyřazený z "provozu".
A tak jsem si řekl, že klid bude asi to nejlepší, co můžu pro sebe udělat.
Práce počká.
A co nepočká, zvládnou jiní.
Prostě budu odpočívat.

Vzal jsem do ruky knihu, která na přečtení už čekala nějakou dobu -
Čtyřhodinový pracovní týden Timothyho Ferrisse.
Zase jedna kniha, kterou jsem vzal do ruky v pravou chvíli.

Hned na začátku čtení mne Timothy ujistil, že když chci něco změnit,
nemusím nesnášet své zaměstnání,
nemusím být hazardér,
svobodný ve věku kolem dvaceti,
bohatý a absolvent prestižní vysoké školy...

No vždyť to jsem celý já!
Tak proč se sebou něco neudělat???

Kdykoli zjistíte, že žijete jako většina ostatních, nastal čas zastavit se a začít přemýšlet, co dál.

Mark Twain

Sám autor si při přípravě přednášky na Princetonské univerzitě položil tři otázky (které následně tvoří další...).

• Jak by se změnila vaše rozhodnutí, kdybyste nemohli počítat s tím, že jednou odejdete do důchodu?
• Co by se stalo, kdybyste si mohli ještě dříve, než strávíte 40 let života prací, dopřát kratší "minidůchody" a vyzkoušet si, jaké to bude, až odejdete na odpočinek?
• Je skutečně nutné dřít jako otrok, abyste mohli žít jako milionáři?

Tyto otázky mne donutily se po dlouhé době zamyslet na vlastním životem.

Důchod? Pokud se nic nezmění, čeká mne ještě 15 let práce, než budu moci říci - mám to za sebou...
A budu to vlastně moci vůbec někdy říci? Bude ještě za 15 let z čeho důchody vyplácet?
Budu ještě v té době vůbec živý? Pokud ano, budu ještě tak zdravý, abych si mohl důchod užít? A jak si vlastně chci "užívat"? Nevím... Krmit ptáčky v parku?

Jak vlastně žijí milionáři? Mají vše co chtějí? Můžou si koupit vše po čem sní?
A co vlastně potřebuji ke spokojenému životu? Vilu? Lamborhini? Tučné konto?
Ne, nic z toho nepotřebuji.

Kdo žije průměrným životem, trpí nedostatkem představivosti.

Oscar Wilde

Stejně jsem se ale nechal životem vtáhnout do nastaveného "klišé", do zvyklostí, do zaběhnutých kolejí.
Poctivě pracuj, vydělávej, plať daně, buď spořádaný občan a budeš se mít dobře.
Platí to ještě?
Platí to pro ty, kteří nad svým životem nechtějí přemýšlet, kteří chtějí jít s davem a mít své jisté (už ale ani to neplatí... - viz kniha Nepostradatelní).

Nemohu vám nabídnout zaručený návod na úspěch, ale mohu vám říci, jak být s jistotou neúspěšní: snažte se neustále zalíbit všem.

Herbert Bayard Swope
americký komentátor a novinář, první nositel Pulitzerovy ceny.

Timothy vás ve své knize vede krok za krokem vede ke změně myšlení, ke změně pohledu na svět a jeho zvyklosti.
Radí vám konkrétně a detailně, jak opustit zažité zvyky, jak a za pomocí čeho se od nich odpoutat...

Ne, nebudu utíkat z práce a pracovat na cestách.
Nebudu outcorsovat svou práci do zemí třetího světa.
Budu se snažit více nad svou prací a životem přemýšlet.
Budu hledat cesty a řešení.
Chci si ještě mi vyměřený čas "užít".

Poslední dobou se kolem mne vyrojili "digitální nomádi". Lidé, kteří svou práci nemají svázanou s jedním místem a můžou ji dělat odkudkoli. Třeba i z pláže na druhé straně světa. Zní to nádherně. Ale ani tady to není tak jednoduché. Krásný článek o tomto tématu napsal Dan Tržil. Stojí za přečtení.
Tudy asi má cesta nevede...

Na konci knihy mne dostaly slova Steva Jobse, které pronesl v projevu před studenty na Stanfordské univerzitě (v době, kdy zjistil, že trpí rakovinou):

Když mi bylo sedmnáct, objevil jsem citát, který zněl asi takto:
„Jestliže budeš každý den žít tak, jako kdyby byl tvůj poslední, jednoho dne to bude určitě pravda."
Zapůsobilo to na mě a od té doby, po třiatřicet let, se každé ráno podívám do zrcadla a ptám se sám sebe: „Kdyby byl dnešní den v mém životě poslední, chtěl bych dělat to, co se dnes chystám dělat?"
A jakmile po mnoho dní za sebou zněla odpověď „ne", věděl jsem, že musím něco změnit.
Vědomí, že brzo umřu, je to nejdůležitější, co mi pomohlo učinit zásadní životní rozhodnutí. Téměř všechno, veškerá vnější očekávání, pýcha, strach z nesnází nebo neúspěchu jsou tváří v tvář smrti nicotné a zůstává jen to, co je důležité.

Nejlepší způsob (který znám) jak nespadnout do pasti představy, že máte co ztratit, je uvědomovat si, že zemřete.

Nazí už totiž jste.
Není důvod nejít za tím, co vám říká srdce.

Knihu jsem dočetl, zavřel a položil vedle sebe.
Dostala mne.
Stála za to.